Svou povinnost vždy vykonej

Bratří v kněžství, kteří jste se shromáždili zde, v Konferenčním centru, a po celém světě, jsem pokořen zodpovědností pronést k vám několik slov. Modlím se, aby mě při tom doprovázel Duch Páně.

Jsem si vědom toho, že dnes večer jste se shromáždili od nejčerstvěji vysvěceného jáhna až po nejstaršího vysokého kněze. Pro každého z vás jsou znovuzřízení Aronova kněžství Josephu Smithovi a Oliveru Cowderymu Janem Křtitelem a znovuzřízení Melchisedechova kněžství Josephu a Oliverovi Petrem, Jakubem a Janem, posvátnými a cennými událostmi.

Dovolte, abych vám, jáhnům, řekl něco o svých vzpomínkách na dobu, kdy jsem byl vysvěcen jáhnem. Členové našeho biskupstva kladli důraz na naši posvátnou zodpovědnost roznášet svátost. Kladli důraz na vhodné oblečení, uctivé chování a na to, že je důležité být čistý uvnitř i navenek. Když nás učili roznášet svátost, vysvětlili nám, jak máme pomáhat jistému bratru Louisu McDonaldovi z našeho sboru, který byl ochrnutý, aby i on měl možnost přijmout tyto posvátné symboly.

Velmi dobře si vzpomínám, jak jsem dostal za úkol roznést svátost řadě, kde bratr McDonald seděl. Když jsem se blížil k tomuto úžasnému bratrovi, měl jsem strach a váhal jsem, ale pak jsem spatřil jeho úsměv a jeho dychtivý a vděčný výraz, kterým dával najevo své přání přijmout svátost. Podržel jsem podnos v levé ruce, vzal jsem malý kousek chleba a vtlačil mu ho do úst. Stejným způsobem mu byla později podána i voda. Pocítil jsem, že stojím na svaté půdě. A skutečně jsem stál. Výsada podávat svátost bratru McDonaldovi z nás všech učinila lepší jáhny.

Před pouhými dvěma měsíci, v neděli 31. července, jsem se na základně Fort A. P. Hill ve Virginii zúčastnil shromáždění svátosti Svatých posledních dnů, které se konalo během celostátního skautského setkání. Účelem mé návštěvy bylo promluvit k 5000 mladým mužům Svatých posledních dnů a k jejich vedoucím, kteří se předešlý týden podíleli na akcích spojených s tímto setkáním. Všichni uctivě seděli v přírodním amfiteátru a impozantní 400hlasý pěvecký sbor Aronova kněžství zpíval:

65 kněží u mnoha velkých stolů se svátostí rozmístěných mezi shromážděnými požehnalo svátost. Přibližně 180 jáhnů pak svátost rozneslo. Za tutéž dobu, za kterou by trvalo roznést svátost v zaplněné sborové kapli, roznesli svátost i tomuto velkému shromáždění. Onoho rána, když se tito mladí muži Aronova kněžství podíleli na tomto svatém obřadu, jsem byl svědkem úctu vzbuzujícího pohledu.

Je důležité vést každého jáhna k tomu, aby si uvědomoval posvátnost svého povolání, k němuž byl vysvěcen. V jednom sboru se tohoto úkolu, týkajícího se v tomto případě vybírání postních obětí, úspěšně zhostili.

Během postní neděle jáhnové a učitelé navštěvovali členy sboru, aby každá rodina mohla přispět na postní oběti. Jáhnové byli trochu rozladěni, protože museli vstávat dříve než obvykle, aby splnili toto pověření.

Členové biskupstva byli inspirováni, aby jáhny a učitele naložili do autobusu a vyrazili na Náměstí sociální péče v Salt Lake City. Tady viděli, jak potřebné děti dostávají nové boty a různé části oblečení. Tady byli svědky toho, jak se prázdné košíky plní potravinami. Nikde žádné placení penězi. Bylo vyřčeno jen několik málo slov: „Mladí muži, toto se hradí z peněz, které vybíráte v postní den – a sice potraviny, oblečení a útočiště pro ty, kteří jsou v nouzi.“ Mladí muži Aronova kněžství se poté naučili více se usmívat, více si vážit svého povolání a ochotněji sloužit při plnění svého pověření.

Co se týče učitelů a kněží, každý z vás má být pověřen, aby byl domácím učitelem se společníkem, který je držitelem Melchisedechova kněžství. Jaká příležitost připravit se na misii! Jaká výsada naučit se kázni spojené s povinností! Když je mladý muž pověřen „bdít nad“ druhými, jeho pozornost se automaticky odvrátí od zájmu pouze o sebe.²

President David O. McKay radil: „Domácí učení je jednou z nejnaléhavějších a největší odměnu přinášejících příležitostí, jak živit a inspirovat děti našeho Otce, jak jim radit a jak je vést… Je [to] božská služba, božské povolání. Naší povinností jako domácích učitelů je přinášet božského ducha do každé rodiny a do každého srdce.“³

Díky domácímu učení jsou zodpovězeny mnohé modlitby a je nám dovoleno být svědky skutečných zázraků.

Když přemýšlím o domácím učení, vzpomínám na muže jménem Johann Denndorfer z maďarského Debrecenu. Byl obrácen do Církve před mnoha lety v Německu a tehdy, po 2. světové válce, se prakticky ocitl v roli vězně ve své vlastní zemi – v Maďarsku. Toužil po kontaktu s Církví. A tehdy ho navštívili jeho domácí učitelé. Bratr Walter Krause a jeho společník přijeli ze severovýchodní části Německa až do Maďarska, aby splnili své pověření jako domácí učitelé. Než opustili svůj domov v Německu, bratr Krause se zeptal svého společníka: „Chtěl bys jít se mnou tento týden na domácí učení?“

Jeho společník odvětil: „A kdy vyrazíme?“

Odpověď bratra Krause zněla: „Zítra.“

Poté zazněla otázka: „Kdy se vrátíme?“

Bratr Krause bez váhání odpověděl: „Asi tak za týden.“

A vydali se navštívit bratra Denndorfera a další. Bratr Denndorfer se naposledy setkal se svými domácími učiteli před válkou. Když nyní uviděl služebníky Páně, byl ohromen. Ruku jim však nepodal; místo toho odběhl do ložnice a z tajného úkrytu vzal svůj desátek, který si po celá léta ukládal. Pak tento desátek předal svým domácím učitelům a řekl: „Teď vám již mohu podat ruku.“

Nyní pár slov ke kněžím v Aronově kněžství. Vy, mladí muži, máte příležitost žehnat svátost, pokračovat ve svých povinnostech jako domácí učitelé a podílet se na posvátném obřadu křtu.

Před pětapadesáti lety jsem znal jednoho mladého muže, Roberta Williamse, který byl nositelem úřadu kněze v Aronově kněžství. Jako biskup jsem byl presidentem jeho kvora. Když Robert mluvil, nekontrolovatelně zadrhával a koktal. Byl rozpačitý, plachý, vystrašený ze sebe i ze všech ostatních – tato vada ho ničila. Zřídkakdy přijal nějaký úkol; nikdy se nepodíval druhému člověku do očí; vždy hleděl do země. Potom jednoho dne, následkem řady neobvyklých okolností, přijal pověření a zodpovědnost někoho pokřtít.

Seděl jsem vedle Roberta v křtitelnici Tabernaclu v Salt Lake City. Věděl jsem, že potřebuje veškerou možnou pomoc. Byl oblečen do neposkvrněného bílého oděvu, připraven na obřad, který měl vykonat. Zeptal jsem se ho, jak se cítí. Zíral do země a téměř nekontrolovatelně zakoktal, že se cítí hrozně.

Oba jsme se naléhavě modlili, aby svůj úkol zvládl. Pak referent oznámil: „Nyní bude Nancy Ann McArthurová pokřtěna knězem Robertem Williamsem.“

Robert mě opustil, vkročil do křtitelnice, vzal malou Nancy za ruku a pomohl jí do vody, která očišťuje lidský život a poskytuje duchovní znovuzrození. Poté pronesl slova: „Nancy Ann McArthurová, byv pověřen Ježíšem Kristem, křtím tě ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého. Amen.“

A pokřtil ji. Ani jednou se nezakoktal! Ani jednou nezadrhl! Byli jsme svědky novodobého zázraku. Robert pak stejným způsobem vykonal obřad křtu pro další dvě nebo tři děti.

Spěchal jsem do šatny, abych Robertovi pogratuloval. Očekával jsem, že uslyším stejně plynulou řeč. Mýlil jsem se. Díval se do země a koktavě mi poděkoval.

Svědčím vám o tom, že když Robert jednal s pravomocí Aronova kněžství, hovořil s mocí, s přesvědčením a s nebeskou pomocí.

Před více než dvěma lety jsem měl výsadu mluvit na pohřbu Roberta Williamse a vzdát tak hold tomuto věrnému nositeli kněžství, který se po celý život snažil ze všech sil ctít své kněžství.

Někteří z vás, mladých mužů, kteří jste dnes večer zde, jste možná od přírody plaší nebo si možná myslíte, že nemáte na to, abyste povolání přijali. Mějte na paměti, že toto dílo není pouze vaše a moje. Můžeme vzhlédnout vzhůru a natáhnout se pro nebeskou pomoc.

Stejně jako někteří z vás, i já jsem poznal, co to znamená prožít zklamání a ponížení, když jsem byl mladý. Jako chlapec jsem na základní a střední škole hrál softball. Vybrali se dva kapitáni a ti si pak střídavě vybírali hráče, které chtěli do svého týmu. Nejprve si samozřejmě vybrali nejlepší hráče, pak vybírali podruhé a potřetí. Být vybrán počtvrté nebo popáté nebylo tak špatné, ale být vybrán jako poslední a být vykázán na odlehlou pozici v poli bylo přímo hrozné. Vím to, protože já jsem byl tím posledním.

Velmi jsem doufal, že míč nikdy nepoletí mým směrem, protože bych ho určitě upustil, soupeři by skórovali a spoluhráči by se mi smáli.

Pamatuji si, jako kdyby to bylo včera, na onen okamžik, kdy se můj život zcela změnil. Hra začala tak, jak jsem právě popsal – byl jsem vybrán jako poslední. Razil jsem si svou trnitou cestu až na konec pravé části hracího pole a sledoval jsem, jak soupeři obsazují mety svými běžci. Dva pálkaři se nestrefili a byli vyřazeni. Další pálkař pak najednou velmi silně odpálil. Dokonce jsem zaslechl, jak říká: „Tak tohle bude homerun.“ Což bylo pokořující, protože míček letěl mým směrem. Dokážu ho chytit? Sprintoval jsem na místo, na které měl podle mě míček dopadnout, přitom jsem se pomodlil a natáhl jsem ruce. Překvapil jsem sám sebe. Míček jsem chytil! Můj tým zápas vyhrál.

Tento jediný zážitek posílil mou sebedůvěru, podnítil mou touhu cvičit a dovedl mě z pozice posledního hráče až k hráči, který byl pro tým skutečně užitečný.

I my můžeme zažít ono náhlé posílení sebevědomí. I my můžeme pocítit onu hrdost na to, co jsme dokázali. Pomůže nám v tom recept tvořený třemi slovy: Nikdy se nevzdávej.

Ze hry Shenandoah pochází tato inspirující věta: „Jestliže se nesnažíme, potom nic neděláme; a jestliže nic neděláme, proč tu potom jsme?“

Všude tam, kde se zvelebují kněžská povolání, jsou vidět zázraky. Když víra nahradí pochyby, když nesobecká služba odstraní sobecké snažení, moc Boží uskuteční Jeho záměry. Kněžství není ani tak dar, jako pověření sloužit, výsada pozvedávat a příležitost žehnat život druhých.

Když my, kteří jsme nositeli kněžství, přijímáme úkoly, které dostáváme, může pak nenápadně přicházet povolání ke službě. President George Albert Smith, tento neokázalý, a přesto úspěšný vedoucí prohlásil: „Vaší prvořadou povinností je poznat, co Pán chce, a potom mocí a silou Jeho svatého kněžství zvelebovat své povolání v přítomnosti vašich bližních tak, aby vás lidé rádi následovali.“⁴

A jak člověk zvelebuje své povolání? Jednoduše tím, že vykonává službu, která je s tím spojena. Starší zvelebuje povolání staršího, ke kterému byl vysvěcen, tím, že se učí povinnostem staršího a poté je vykonává. A to, co platí pro staršího, platí i pro jáhna, učitele, kněze, biskupa a kohokoli, kdo zastává nějaký úřad v kněžství.

Bratří, díky tomu, že něco děláte – nikoli jen sníte – jsou druzí požehnáni, získávají vedení a jejich duše je spasena. „Buďtež pak činitelé slova, a ne posluchači toliko, oklamávajíce sami sebe,“⁵ radil Jakub.

Kéž všichni, kdo jsou v dosahu mého hlasu, obnoví své úsilí, aby byli hodni Pánova vedení ve svém životě. Jsou zde mnozí, kteří prosí o pomoc a modlí se o ni. Jsou zde takoví, kteří ztratili odvahu a potřebují pomocnou ruku.

Když jsem před mnoha lety sloužil jako biskup, předsedal jsem velkému sboru, který měl více než 1000 členů, včetně 87 vdov. Při jedné příležitosti jsem se svým rádcem navštívil jednu vdovu a její dospělou dceru, která byla postižená. Když jsme od nich odcházeli, paní, která bydlela naproti, stála před svým bytem a zastavila nás. Mluvila s cizím přízvukem a zeptala se mě, zda jsem biskup; odpověděl jsem, že ano. Řekla, že si všimla, že často navštěvuji tuto vdovu s dcerou. Poté řekla: „Mě ani mého manžela, který je upoután na lůžko, nikdo nenavštěvuje. Neměli byste čas jít dál a popovídat si s námi, i když nejsme členové vaší církve?“

Když jsme vešli do jejího bytu, všimli jsme si, že s manželem poslouchali v rádiu pěvecký sbor Tabernacle Choir. Chvíli jsme si s nimi povídali a pak jsme manželovi udělili požehnání.

Po této první návštěvě jsem se u nich zastavoval tak často, jak jsem mohl. Tito manželé se nakonec setkali s misionáři a manželka, Angela Anastorová, byla pokřtěna. Za nějakou dobu její manžel zemřel a já jsem měl výsadu vést smuteční bohoslužbu, během které jsem měl také proslov. Sestra Anastorová později díky své znalosti řeckého jazyka přeložila do řečtiny často používanou brožurku Joseph Smith vypráví svůj příběh.

Mám rád toto motto, bratří: „[Svou] povinnost vždy vykonej, zbytek Pánovi na starost dej!“⁶

Aktivní služba v Aronově kněžství připraví mladé muže na to, aby přijali Melchisedechovo kněžství, sloužili na misii a oženili se ve svatém chrámu.

Budete vždy vzpomínat na své poradce kvora Aronova kněžství a členy svého kvora a naučíte se tak této pravdě: „Bůh nám dal vzpomínky, abychom mohli mít v prosinci života červnové růže.“⁷

Mladí muži Aronova kněžství, vaše budoucnost vás volá; připravujte se na ni. Kéž vás při tom vždy vede Nebeský Otec. Kéž vede nás všechny v našem úsilí ctít kněžství, jehož jsme nositeli, a zvelebovat naše povolání, o to se pokorně modlím ve jménu Ježíše Krista, amen.