Kněžská pravomoc v rodině a v Církvi

Můj otec zemřel, když mi bylo sedm. Byl jsem nejstarší ze tří malých dětí, které naše ovdovělá matka s námahou vychovávala. Když jsem byl vysvěcen jáhnem, řekla mi, jak je ráda, že má v rodině nositele kněžství. Ale rodinu i nadále řídila matka, včetně určování, kdo z nás se bude modlit, když jsme každé ráno společně poklekli k modlitbě. Byl jsem zmaten. Učili mě, že v rodině předsedá kněžství. Muselo být něco, co jsem o tom, jak tato zásada funguje, nevěděl.

Přibližně ve stejné době jsme měli souseda, který byl panovačný a někdy svou ženu i týral. Řval jako lev a ona se choulila jako beránek. Když šli na shromáždění, vždy kráčela několik kroků za ním. To mou matku velice vyvádělo z míry. Byla silnou ženou, která by se nikdy s takovým panovačným chováním nesmířila, a hněvala se, když viděla jinou ženu týranou tímto způsobem. Kdykoli vidím muže zneužívající svou pravomoc k uspokojování své pýchy nebo uplatňování kontroly nebo nucení svých žen k něčemu v jakémkoli stupni nespravedlivosti (viz NaS 121:37), přemýšlím o její reakci.

Viděl jsem také některé věrné ženy, které nerozumějí správně tomu, jak kněžská pravomoc funguje. Některé manželky, které mají na paměti svůj partnerský vztah s manželem v rodině, se snaží tento vztah rozšířit i na manželovo kněžské povolání, například biskupa nebo presidenta misie. V kontrastu s tím některé osamocené ženy, které muži týrali nebo zneužívali (například při rozvodu), si mylně spojují kněžství s mužským týráním a stávají se nedůvěřivými vůči každé kněžské pravomoci. Člověk, který má špatnou zkušenost s konkrétním elektrickým přístrojem, se nemá zříkat používání síly elektřiny.

Každá z těchto situací, které jsem popsal, pramení z nepochopení pravomoci kněžství a velké zásady, že i když tato pravomoc předsedá v rodině i v Církvi, kněžství v každé z nich funguje odlišným způsobem. Této zásadě rozumějí a uplatňují ji velcí církevní a rodinní vedoucí, které znám, zřídkakdy se ale vysvětluje. I písma, která zaznamenávají různá použití kněžské pravomoci, zřídka výslovně uvádějí, které zásady platí pouze pro používání kněžské pravomoci v rodině nebo v Církvi, nebo které platí v obou z nich.

V naší teologii i v naší praxi mají rodina a Církev vzájemně se posilující vztah. Rodina závisí na Církvi v záležitostech nauky, obřadů a klíčů kněžství. Církev poskytuje učení, pravomoc a obřady nutné k trvání rodinných vztahů po věčnosti.

Jak v rodině, tak v Církvi máme programy, činnosti a akce. Všechny jsou navzájem tak provázány, že služba jednomu je službou druhému. Když děti vidí, že rodiče věrně vykonávají církevní povolání, posiluje to jejich rodinné vztahy. Když jsou silné rodiny, je silná i Církev. Rodina i Církev fungují souběžně. Obě jsou důležité a nutné, a každá musí být vedena s pečlivým ohledem na tu druhou. Církevní programy a činnosti nemají být tak všezahrnující, aby v rodině nemohli být všichni přítomni, když rodina tráví čas spolu. A rodinné činnosti nemají být plánovány tak, aby se překrývaly se shromážděním svátosti nebo s jinými důležitými církevními shromážděními.

Potřebujeme jak církevní, tak rodinné činnosti. Kdyby všechny rodiny byly úplné a dokonalé, Církev by podporovala méně činností. Ale ve světě, kde mnozí z našich mladých vyrůstají v rodinách, kde jeden rodič chybí, není členem nebo je jinak neaktivní při vedení podle evangelia, existuje zvláštní potřeba církevních činností a akcí, aby tyto mezery zaplnily. Naše ovdovělá matka moudře viděla, že církevní činnosti jejím synům poskytnou zkušenosti, které ona poskytnout nemohla, protože jsme doma neměli vzor mužské role. Pamatuji si, jak na mne naléhala, abych sledoval dobré muže v našem sboru a snažil se být jako oni. Pobízela mě k účasti ve skautu a v dalších církevních činnostech, které by tuto příležitost poskytly.

V Církvi, kde je mnoho svobodných členů, kteří v současnosti nemají partnera nebo partnerku, jak to Pán zamýšlí pro všechny své syny a dcery, má mít Církev a její rodiny také zvláštní zájem o potřeby svobodných dospělých.

Kněžská pravomoc funguje jak v rodině, tak v Církvi. Kněžství je moc Boží používaná pro požehnání všech Jeho dětí, mužů i žen. Některá naše zkrácená vyjádření, jako „ženy a kněžství“ vyjadřují mylnou myšlenku. Muži nejsou „kněžství“. Kněžské shromáždění je shromáždění těch, již drží a používají kněžství. Požehnání kněžství, například křest, přijetí Ducha Svatého, chrámové obdarování a věčný sňatek, jsou k dispozici mužům stejně jako ženám. Pravomoc kněžství funguje v rodině a v Církvi podle zásad, které ustanovil Pán.

Když zemřel můj otec, naší rodině předsedala matka. Neměla žádný kněžský úřad, ale jako přeživší rodič v manželství se stala tím, kdo rodinu řídí. Současně vždy zcela ctila kněžskou pravomoc našeho biskupa a dalších církevních vedoucích. Ona předsedala své rodině, ale oni předsedali Církvi.

Ve způsobu, jakým kněžská pravomoc funguje v rodině a v Církvi, je mnoho podobností, a také některé rozdíly. Nebudeme-li si rozdíly uvědomovat a nebudeme-li je respektovat, budeme mít problémy.

Klíče. Jedním důležitým rozdílem mezi jejím fungováním v Církvi a v rodině je skutečnost, že veškerá kněžská pravomoc v Církvi funguje pod vedením toho, kdo drží příslušné klíče kněžství. V kontrastu s tím pravomoc, která předsedá v rodině – ať již otec nebo osamělá matka – funguje v rodinných záležitostech bez potřeby získávat oprávnění od někoho, kdo drží klíče kněžství. Tato rodinná pravomoc zahrnuje řízení rodinných činností, rodinná shromáždění, jako je rodinný domácí večer, rodinnou modlitbu, výuku evangelia a poskytování rad členům rodiny a jejich ukázňování. Zahrnuje to i vysvěcené otce udělující kněžská požehnání. Avšak pro vysvěcení nebo ustanovení členů rodiny je nutné schválení klíči kněžství. Je tomu tak proto, že organizací, kterou Pán učinil zodpovědnou za vykonávání a zaznamenávání kněžských obřadů, je Církev, nikoli rodina.

Hranice. Církevní organizace, jako jsou sbory, kvora nebo pomocné organizace mají vždy zeměpisné hranice, které omezují zodpovědnost a pravomoc povolání, která jsou s nimi spojena. V kontrastu s tím rodinné vztahy a zodpovědnosti nezávisejí na tom, kde různí členové rodiny bydlí.

Trvání. Církevní povolání jsou vždy dočasná, ale rodinné vztahy jsou trvalé.

Povolání a uvolnění. Další kontrast se týká zahájení a ukončení působení v nějakém postavení. V Církvi má vedoucí kněžství, který drží nutné klíče, pravomoc povolat nebo uvolnit ty, kteří slouží pod jeho vedením. Může dokonce způsobit, že ztratí své členství a jejich jména jsou „vymazána“ (viz Mosiáš 26:34–38; Alma 5:56–62). V kontrastu s tím rodinné vztahy jsou tak důležité, že hlava rodiny postrádá pravomoc učinit změny v příslušnosti k rodině. To může udělat pouze někdo oprávněný upravovat rodinné vztahy v rámci zákonů lidských nebo Božích. A tak zatímco biskup může uvolnit presidentku Pomocného sdružení, nemůže ukončit vztah se svou manželkou bez rozvodu podle lidských zákonů. A opět jeho pečetění na věčnost nemůže být ukončeno bez zrušující procedury podle zákonů Božích. Podobně mladý člověk sloužící v předsednictvu třídy nebo kvora může být uvolněn pravomocí kněžství ve sboru, ale rodiče se nemohou rozvést s dítětem, jehož životní rozhodnutí je pohoršují. Rodinné vztahy jsou trvalejší než vztahy církevní.

Partnerství. Nejdůležitější rozdíl ve fungování kněžské pravomoci v rodině a v Církvi pramení ze skutečnosti, že správa rodiny je patriarchální, zatímco správa Církve je hierarchická. Pojetí partnerství funguje v rodině jinak než v Církvi.

Prohlášení o rodině uvádí toto krásné vysvětlení vztahu mezi manželem a manželkou: I když mají různé zodpovědnosti, „v těchto posvátných zodpovědnostech jsou otcové a matky povinni pomáhat jeden druhému jako rovnocenní partneři“ („Rodina – Prohlášení světu“, Liahona, říjen 2004, 49; zvýraznění přidáno).

President Spencer W. Kimball řekl toto: „Když hovoříme o manželství jako o partnerství, hovořme o manželství jako o plném partnerství. Nechceme, aby naše ženy SPD byly v tomto věčném úkolu tichými společníky nebo společníky s omezeným ručením! Prosím buďte přispívajícím a plným společníkem.“ (The Teachings of Spencer W. Kimball, ed. Edward L. Kimball [1982], 315.)

President Kimball také prohlásil: „Slyšeli jsme o mužích, kteří své ženě říkají: ,Já držím kněžství, a ty musíš dělat to, co říkám.‘“ Rozhodně odmítl toto zneužívání kněžské pravomoci v manželství a prohlásil, že takový muž „nemá být ctěn ve svém kněžství“ (The Teachings of Spencer W. Kimball, 316).

V některých částech světa existují kultury nebo tradice, které mužům dovolují utlačovat ženy, ale toto zneužívání nesmí být zanášeno do rodin v Církvi Ježíše Krista. Mějme na paměti, co učil Ježíš: „Slyšeli jste, že říkáno bylo starým… Ale jáť pravím vám…“ (Matouš 5:27–28.) Například Spasitel svým pozoruhodným jednáním s ženami protiřečil převládající kultuře. Naším vodítkem musí být kultura evangelia, které učil.

Pokud muži touží po Pánových požehnáních při vedení své rodiny, musejí používat svou kněžskou pravomoc podle Pánových zásad pro její používání:

„Žádná moc nebo vliv nemohou ani nemají býti udržovány působením kněžství, pouze přesvědčováním, shovívavostí, jemností a mírností a láskou nepředstíranou; Laskavostí a ryzím poznáním.“ (NaS 121:41–42.)

Když je v patriarchální rodině kněžská pravomoc používána tímto způsobem, dosahujeme „plného partnerství“, učil president Kimball. Jak hlásá Prohlášení o rodině:

„Štěstí v rodinném životě dosáhneme s největší pravděpodobností tehdy, když je založeno na učení Pána Ježíše Krista. Úspěšná manželství a rodiny jsou založeny a udržovány na zásadách víry, modlitby, pokání, odpuštění, úcty, lásky [a] soucitu.“ (Liahona, říjen 2004, 49.)

Církevní povolání se vykonávají podle zásad, které řídí práci každého z nás pod kněžskou pravomocí v Církvi. K těmto zásadám patří přesvědčování a jemnost, kterým učí 121. oddíl a které jsou obzvláště nezbytné v hierarchické organizaci Církve.

Zásady, které jsem identifikoval pro používání kněžské pravomoci, jsou srozumitelnější a uspokojivější pro vdanou ženu než pro ženu osamocenou, zejména pro svobodnou ženu, která nebyla nikdy provdána. Ta nyní nezakouší kněžskou pravomoc v partnerském vztahu manželství. Její zkušenosti s pravomocí kněžství se týkají hierarchických vztahů v Církvi a některé svobodné ženy mají pocit, že v tomto vztahu nemají žádný hlas. Je tudíž naléhavé, abychom měli efektivní rady sboru, kde muži a ženy, úředníci a úřednice sboru, společně pravidelně zasedají, aby se poradili pod předsedající pravomocí biskupa.

Zakončím několika všeobecnými poznámkami a osobní zkušeností.

Teologie Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů se soustřeďuje na rodinu. Náš vztah k Bohu a účel pozemského života jsou vysvětleny v rodinných pojmech. Jsme duchovní děti nebeských rodičů. Plán evangelia se uskutečňuje skrze pozemské rodiny a naší největší snahou je, aby tyto rodinné vztahy trvaly po celou věčnost. Nejvyšším posláním Církve našeho Spasitele je pomoci nám dosáhnout oslavení v celestiálním království, a toho lze dosáhnout pouze v rodinném vztahu.

Není divu, že naše Církev je známa jako církev soustředěná na rodinu. Žádný div, že nám působí bolest současné právní a kulturní snižování pozice manželství a přivádění dětí na svět. V době, kdy se zdá, že svět přestává chápat účel manželství a hodnotu přivádění dětí na svět, je nezbytné, aby Svatí posledních dnů měli v těchto otázkách jasno.

Věrná ovdovělá matka, která vychovala nás, měla úplně jasno v otázce věčné podstaty rodiny. Vždy ctila postavení našeho zesnulého otce. Zajistila, aby byl v naší rodině přítomen. Hovořila o věčném trvání jejich chrámového manželství. Často nám připomínala, co by náš otec chtěl, abychom dělali, takže jsme si mohli uvědomovat Spasitelův slib, že můžeme být věčnou rodinou.

Vzpomínám si na jeden zážitek, který ukazuje účinek její výuky. Jednou krátce před Vánocemi mě náš biskup jako jáhna požádal, abych mu pomohl doručit vánoční košíky vdovám ve sboru. Ke každým dveřím jsem donesl košík i jeho pozdravy. Když mě dovezl domů, jeden košík zbýval. Podal mi ho a řekl, že je pro mou matku. Když odjel, stál jsem v padajícím sněhu a přemýšlel jsem, proč je ten košík pro mou matku. Nikdy o sobě nehovořila jako o vdově a mě nikdy nenapadlo, že jí je. Pro dvanáctiletého chlapce nebyla vdovou. Měla manžela a my jsme měli otce. Byl jenom na chvíli pryč.

Očekávám onen slavný den v budoucnosti, kdy odloučení budou sjednoceni a my všichni budeme učiněni úplnými, jak slíbil Pán. Svědčím o Ježíši Kristu, Jednorozeném Synu Věčného Otce, jehož kněžská pravomoc, usmíření a vzkříšení to vše umožnily, ve jménu Ježíše Krista, amen.