Křesťanské vlastnosti – vítr pod našimi křídly

Drazí bratři a sestry, drazí přátelé, během mého profesionálního života jako pilota aerolinií mě občas v kokpitu mého Boeingu 747 navštívili pasažéři. Ptali se mě na mnoho spínačů, nástrojů, systémů a postupů a na to, jak všechno toto technické vybavení umožní takovému obrovskému a krásnému letadlu létat.

Stejně jako všichni piloti jsem měl rád skutečnost, že na ně zapůsobila zřejmá složitost tohoto letadla a že přemýšleli nad tím, jak skvělého a vynikajícího člověka vyžaduje jeho řízení! V tomto bodě mého příběhu mě manželka a děti vždy laskavě přeruší a s mrknutím oka řeknou: „Piloti se rodí s velkou dávkou přirozené skromnosti!“

Návštěvníkům v mém kokpitu jsem vysvětlil, že tento létající stroj, aby se vyrovnal s úkolem poskytnout pasažérům pohodlí a bezpečnost, vyžaduje skvělý aerodynamický tvar, mnoho pomocných systémů a programů a silné motory.

Abych své vysvětlení zjednodušil, zaměřil jsem se na to základní – dodával jsem, že všechno, co skutečně potřebujete, je silný tah vpřed, mocný vztlak vzhůru a správnou letovou výšku, a pak přírodní zákony ponesou 747 a její pasažéry bezpečně přes kontinenty a oceány, přes vysoké hory a nebezpečné bouřky k cíli.

V nedávných letech jsem často rozjímal o tom, že být členem Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů nás vybízí k položení podobných otázek. Jaké jsou základy, základní zásady našeho členství v království Božím na zemi? Koneckonců, co nás skutečně nese v období největší potřeby k našemu touženému věčnému cíli?

Církev s celou svou organizační strukturou a programy nabízí svým členům mnoho důležitých činností s cílem pomoci rodinám a jedincům sloužit Bohu i sobě navzájem. Někdy se však může zdát, že tyto programy a činnosti jsou našemu srdci a duši bližší než hlavní nauky a zásady evangelia. Postupy, programy, zásady a organizační vzory jsou užitečné pro náš duchovní pokrok zde na zemi, nezapomínejme ale, že podléhají změnám.

Naproti tomu jádro evangelia – nauka a zásady – se nikdy nezmění. Život podle základních zásad evangelia přinese do života všech Svatých posledních dnů moc, sílu a duchovní soběstačnost.

Víra je takovou zásadou moci. Potřebujeme tento zdroj moci ve svém životě. Bůh pracuje prostřednictvím moci, ale tato moc se obvykle projeví v odpověď na naši víru. „Víra bez skutků jest mrtvá“ (Jakub 2:20). Bůh pracuje podle víry svých dětí.

Prorok Joseph Smith vysvětlil: „Učím je správným zásadám, a oni se vedou sami.“ (Citoval John Taylor v „The Organization of the Church“, Millennial Star, Nov. 15, 1851, 339.) Pro mne je toto učení nádherně přímočaré. Když se budeme snažit pochopit správné zásady evangelia, osvojit si je a žít podle nich, staneme se duchovně soběstačnějšími. Zásada duchovní soběstačnosti vyrůstá ze základní nauky Církve, že Bůh nám udělil – svobodu jednání. Věřím, že mravní svoboda jednání je vedle samotného života jedním z největších darů, který Bůh svým dětem dal.

Když studuji mravní svobodu jednání a její věčné důsledky a přemítám o tom, uvědomuji si, že jsme skutečně děti Boží, a tudíž máme podle toho jednat. Toto pochopení mi také připomíná, že jako členové Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů jsme součástí velké celosvětové rodiny Svatých.

Organizační struktura Církve dovoluje velkou flexibilitu podle velikosti, podle růstového trendu a podle potřeb našich jednotek. Existuje základní program pro jednotky s velice prostou organizační strukturou a s menším počtem shromáždění. Máme také velké sbory s velkými organizačními zdroji pro vzájemnou službu. Všechny jsou ustaveny v rámci inspirovaných programů Církve na pomoc členům jít ke Kristu a být v něm zdokonalováni (viz Moroni 10:32).

Všechny tyto různé možnosti mají rovnocennou božskou hodnotu, protože nauka znovuzřízeného evangelia Ježíše Krista je stejná v každé jednotce. Jako apoštol Pána Ježíše Krista svědčím, že On žije, že evangelium je pravdivé a že nabízí odpovědi na všechny osobní i kolektivní výzvy, kterým děti Boží na této zemi dnes čelí.

Letos v létě jsem s manželkou navštívil členy Církve v mnoha zemích po celé Evropě. V některých částech Evropy je Církev přítomna mnoho let, dokonce od roku 1837. V Evropě existuje velké dědictví věrných členů. V současnosti máme v Evropě více než 400 000 členů. Když přihlédneme ke všem generacím, které v devatenáctém a v dvacátém století emigrovaly z Evropy do Ameriky, celkový počet by se snadno zněkolikanásobil.

Proč tak mnozí věrní členové v těchto prvních dnech Církve opustili svou vlast? Lze vyjmenovat mnoho důvodů – aby unikli pronásledování, aby pomohli budovat Církev v Americe, aby zlepšili svou ekonomickou situaci, toužili být blíže chrámu a mnohé další.

Evropa stále pociťuje důsledky tohoto exodu. Nyní ale začíná být zřejmější síla, která pochází z několika věrných generací členů Církve. Vidíme více mladých mužů a žen a více starších manželských párů, jak slouží na misii pro Pána; vidíme více chrámových sňatků; u členů vidíme více důvěry a odvahy při sdílení znovuzřízeného evangelia. Mezi lidmi v Evropě i v mnoha dalších částech světa existuje duchovní vakuum týkající se pravého Kristova učení. Toto vakuum musí být, může být a bude vyplněno poselstvím znovuzřízeného evangelia, když naši úžasní členové budou odvážně a s vírou žít podle tohoto evangelia a budou ho hlásat.

Díky rozmachu Církve v Evropě máme nyní země, kde Církev působí méně než patnáct let. Hovořil jsem s presidentem misie, který slouží ve své vlasti, v Rusku, a který je členem pouhých sedm let. Řekl mi: „V tomtéž měsíci, kdy jsem byl pokřtěn, jsem byl povolán presidentem odbočky.“ Cítil se občas přemožen? Samozřejmě! Snažil se zavést církevní programy v plném rozsahu? Naštěstí ne! Jak v tak krátké době a v tak malé kongregaci vyrostl do takové síly? Vysvětlil: „Z celé duše jsem věděl, že Církev je pravdivá. Nauka evangelia naplnila mou mysl a srdce. Když jsme vstoupili do Církve, cítili jsme se součástí rodiny. Cítili jsme vřelost, důvěru a lásku. Bylo nás jen pár, ale všichni jsme se snažili následovat Spasitele.“

Navzájem se podporovali, dělali to nejlepší, co bylo v jejich silách, a věděli, že Církev je pravdivá. To, co ho přitahovalo, nebyla organizace, ale světlo evangelia, a toto světlo tyto dobré členy posilovalo.

V mnoha zemích je Církev stále ještě na počátku a organizační podmínky mají občas k dokonalosti daleko. Avšak členové mohou mít v srdci dokonalé svědectví o pravdě. Když tito členové zůstanou ve svých zemích a budou tam budovat Církev, nehledě na ekonomické problémy a obtíže, budoucí generace budou těmto odvážným novodobým pionýrům vděčné. Řídí se láskyplnou výzvou Prvního předsednictva pronesenou v roce 1999:

„V naší době uznal Pán za vhodné poskytnout požehnání evangelia, včetně většího počtu chrámů, mnohým částem světa. Proto bychom rádi zopakovali dlouholetou radu členům Církve, aby zůstávali ve své mateřské zemi a nestěhovali se do Spojených států…

Tím, že členové po celém světě zůstanou ve své mateřské zemi a budou pracovat na budování Církve ve své rodné zemi, dostane se jim osobně i Církvi kolektivně velkých požehnání.“ (Dopis Prvního předsednictva, 1. prosince 1999.)

Mohu přidat varovné slovo pro ty z nás, kteří žijeme ve velkých sborech a kůlech? Musíme si dávat pozor, aby se střed našeho svědectví nenacházel ve společenském rozměru církevní komunity, neboli v úžasných činnostech a akcích, programech a organizacích našich sborů a kůlů. Všechny tyto věci jsou důležité a cenné – ale nestačí. Ani přátelství nestačí.

Uvědomujeme si, že žijeme v období nepokojů, pohrom a válek. Spolu s mnoha dalšími silně pociťujeme, že je velice zapotřebí „ochrana a… útočiště před bouří a před hněvem, až bude vylit bez zředění na celou zem“ (NaS 115:6). Jak najdeme takové bezpečné místo? Prorok Boží, a to president Hinckley, učil: „Naše bezpečí je ve ctnosti našeho života. Naše síla je v naší spravedlivosti.“ („Než se sejdem zas“, Liahona, leden 2002, 105.)

Vzpomeňte se mnou, jak Ježíš Kristus na počátku své služby ve smrtelnosti jasně a přímo poučil své apoštoly: „Poďte za mnou, a učiním vás rybáře lidí.“ (Matouš 4:19.) Toto byl také počátek služby dvanácti apoštolů, a já tuším, že si nepřipadali dostatečně schopni být těmi, kteří byli povoláni k tomuto svatému dílu, stejně jako si nepřipadám nyní já. Dovolte mi, abych podotkl, že sám Spasitel nás zde učí lekcím o hlavní nauce a o prioritách v životě. Individuálně musíme nejprve „jít za Ním“, a když tak učiníme, Spasitel nám požehná nad naši schopnost, abychom se stali takovými, jakými si nás přeje mít.

Následovat Krista znamená stát se Mu podobnějším. Znamená to učit se z Jeho povahy. Jako duchovní děti Nebeského Otce máme schopnost začlenit křesťanské vlastnosti do svého života a charakteru. Spasitel nás vyzývá, abychom se učili Jeho evangeliu tím, že budeme žít podle Jeho učení. Následovat Ho znamená uplatňovat správné zásady a potom být svědky požehnání, jež následují. Tento proces je velmi složitý, a současně velmi prostý. Dávní i novodobí proroci ho popisují dvěma slovy: „Dodržuj přikázání“ – nic více, nic méně.

Rozvoj křesťanských vlastností v našem životě není snadným úkolem, zejména když pokročíme od všeobecností a abstrakcí a začneme se zabývat skutečným životem. Zkouška přichází praktikováním toho, co hlásáme. Zkouška skutečností přichází, když se křesťanské vlastnosti musejí stát viditelnými v našem životě – jako manžela nebo manželky, jako otce nebo matky, jako syna nebo dcery, v našem přátelství, v našem zaměstnání, v naší firmě a při naší rekreaci. Zvyšujeme-li postupně svou schopnost „jednati ve vší svatosti před [Ním]“ (NaS 43:9), můžeme rozpoznat svůj růst, stejně jako ho rozpoznají ti, kteří jsou kolem nás.

Písma popisují množství křesťanských vlastností, které si během svého života musíme osvojit. Patří mezi ně poznání a pokora, pravá láska a láska, poslušnost a píle, víra a naděje. Tyto osobní charakterové vlastnosti jsou nezávislé na organizačním statutu naší církevní jednotky, na našich finanční poměrech, naší rodinné situaci, kultuře, rase nebo jazyku. Křesťanské vlastnosti jsou darem od Boha. Nemohou být rozvinuty bez Jeho pomoci. Ta pomoc, kterou všichni potřebujeme, je nám dána bezplatně skrze usmíření Ježíše Krista. Mít víru v Ježíše Krista a v Jeho usmíření znamená úplně se na Něj spoléhat – důvěřovat Jeho nekonečné moci, inteligenci a lásce. Křesťanské vlastnosti přicházejí do našeho života tehdy, když spravedlivě používáme svobodu jednání. Víra v Ježíše Krista vede ke skutku. Máme- -li víru v Krista, důvěřujeme Pánu natolik, že následujeme Jeho přikázání – i když zcela nerozumíme jejich důvodům. Při snaze stát se podobnějšími Spasiteli musíme pravidelně přehodnocovat svůj život a cestou pravého pokání se spoléhat na zásluhy Ježíše Krista a na požehnání Jeho usmíření.

Osvojování si křesťanských vlastností může být bolestivým procesem. Musíme být připraveni přijímat vedení a pokárání od Pána a Jeho služebníků. Tato celosvětová konference s její hudbou a mluveným slovem nabízí duchovní moc, vedení a požehnání „z výsosti“ (NaS 43:16). Je to doba, kdy hlas osobní inspirace a zjevení přinese mír naší duši a bude nás učit, jak se stát podobnějšími Kristu. Tento hlas bude tak vítaný, jako hlas drahého přítele, a naplní naši duši, bude-li naše srdce dostatečně zkroušené.

Tím, že se staneme podobnějšími Spasiteli, poroste naše schopnost „[rozhojniti se] v naději skrze moc Ducha svatého“ (Římanům 15:13). Odložíme „věci tohoto světa a [budeme] hledati věci světa lepšího“ (NaS 25:10).

To mě vede zpátky k mé aerodynamické analogii na začátku. Hovořím o zaměření se na to základní. Křesťanské vlastnosti jsou tím základním. Jsou základními zásadami, které vytvoří „vítr pod našimi křídly“. Když si budeme v životě osvojovat krok za krokem křesťanské vlastnosti, ponesou nás „jakoby na křídlech orlích“ (NaS 124:18). Naše víra v Ježíše Krista poskytne sílu a silný tah vpřed, naše neochvějná a aktivní naděje poskytne mocný vztlak. Víra i naděje nás ponesou přes oceány pokušení, přes hory soužení a zavedou nás bezpečně do našeho věčného domova a cíle.

O tom svědčím ve jménu Ježíše Krista, amen.