Poznávejte Pánovu vůli ohledně sebe

Stát se nástrojem v rukou Božích je velkou výsadou a posvátnou zodpovědností. Ať žijeme kdekoli, ať jsme v jakékoli situaci, bez ohledu na náš rodinný stav nebo věk, Pán potřebuje každou z nás, aby plnila svou jedinečnou úlohu při budování Jeho království v této poslední dispensaci. Mám svědectví o tom, že můžeme vědět, co Pán chce, abychom dělaly – a zakusily „ono požehnání, jež na nás bylo vloženo, že jsme [byly učiněny] nástrojem v rukou Božích, abychom [uskutečnily] toto veliké dílo“.¹ Dnes večer si přeji podělit se o část své velmi osobní cesty za pochopením toho, jak se můžeme stát takovým nástrojem.

Začnu tím, kde má cesta skončila – u této vznešené pravdy, které učil starší Neal A. Maxwell: „Podrobení vlastní vůle je skutečně jedinou jedinečně osobní věcí, kterou vlastníme a kterou můžeme položit na Boží oltář. Mnoho dalších věcí, které ‚dáváme‘… jsou ve skutečnosti věci, které nám On již dal nebo půjčil. Když se však vy i já nakonec podrobíme tím, že necháme svou osobní vůli pohltit v Boží vůli, pak Mu skutečně něco dáváme! To je to jediné vlastnictví, které je skutečně naše a které mu můžeme dát!“²

Svědčím o tom, milované sestry, že máme-li být skutečně nástrojem v rukou Božích, aby ono požehnání bylo zcela vloženo na nás v „den tohoto života“, ve kterém vykonáváme „práce sv铳, pak se musíme, jak říká starší Maxwell, „nakonec [podrobit]“⁴ Pánu.

Tento pročišťující proces v mém životě, který vedl k mému svědectví o této zásadě, započal nečekaně, když mi bylo asi 35 let a obdržela jsem patriarchální požehnání. Připravovala jsem se tím, že jsem se postila a modlila, a v srdci jsem uvažovala: „Co Pán chce, abych já dělala?“ Plna radostného očekávání a s našimi čtyřmi malými dětmi a s manželem jsem navštívila patriarchu, který byl již pokročilého věku. V požehnání, které mi udělil, se zdůrazňovala misionářská práce – znovu a znovu.

Nerada to připouštím, ale byla jsem zklamána a znepokojena. V té době jsem stěží přečetla Knihu Mormonovu od začátku do konce. Bez pochyb jsem nebyla připravena sloužit na misii. A tak jsem své patriarchální požehnání odložila do zásuvky. Zahájila jsem však usilovný režim každodenního studia písem a současně jsem se zaměřila na výchovu své rozrůstající se rodiny.

Roky plynuly a můj manžel a já jsme se soustřeďovali na to, abychom připravili své děti na službu na misii. Tím, že jsme vyslali své syny do mnoha zemí, jsem upřímně věřila, že jsem splnila svou misionářskou povinnost.

Pak byl můj manžel povolán presidentem misie do jedné neklidné, nestabilní země v rozvojové části světa. Nacházela se 10 000 mil od domova a světelné roky od kulturního a jazykového prostředí, které jsem znala. V okamžiku svého povolání misionářkou na plný úvazek jsem se však cítila trochu jako Alma a synové Mosiášovi – že jsem byla povolána být „nástrojem v rukou Božích, [abych uskutečnila] toto veliké dílo“.⁵ Také jsem pocítila něco, co si nejsem jistá, že cítili oni – zdrcující strach!

V následujících dnech jsem si vytáhla patriarchální požehnání, znovu a znovu jsem si ho pročítala a usilovala jsem při tom o hlubší porozumění. Ani vědomí, že naplním zaslíbení, které jsem obdržela od patriarchy před několika desítkami let, nezmírnilo mé obavy. Mohu snad opustit své děti, ty s rodinami i ty svobodné, a svého starého otce a tchyni? Budu vědět, jak mám co správně udělat a říci? Co budeme s manželem jíst? Budu v bezpečí v zemi, která byla politicky nestabilní a nebezpečná? V každém ohledu jsem měla pocit, že na to nestačím.

Ve svém hledání pokoje jsem zdvojnásobila úsilí navštěvovat chrám. Přemítala jsem nad významem svých smluv jako nikdy předtím. Na této rozhodující životní křižovatce byly pro mne mé chrámové smlouvy určitým základem i katalyzátorem. Ano, měla jsem obavy, ale uvědomovala jsem si, že jsem se rozhodla uzavřít osobní, závazné, posvátné závazky, které jsem chtěla dodržovat. Koneckonců toto nebyla služba, kterou měl vykonat někdo jiný. Bylo to mé misionářské povolání, a já jsem byla rozhodnuta sloužit.

Otec Josepha Smitha vložil na hlavu svého syna toto požehnání: „Pán, tvůj Bůh, tě vyvolal tvým jménem z nebes. Byl jsi povolán… k velikému dílu Páně: vykonat dílo v tomto pokolení, které by nikdo jiný… nevykonal jako ty, ve všech věcech podle vůle Páně.“⁶ Prorok Joseph byl povolán ke své jedinečné roli ve „[velikém díle] Páně“, a ať jsem se cítila jakkoli ohromena a nepřipravena, věděla jsem, že jsem i já povolána ke své části tohoto díla. Toto porozumění mi pomohlo a dodalo mi odvahu.

Ve svých vytrvalých modlitbách jsem se neustále ptala: „Otče, jak mohu vykonat to, k čemu jsi mne povolal?“ Jednou ráno, krátce před odjezdem na naši misii, mi dvě přítelkyně přinesly dar – malý zpěvníček na cestu. Později, téhož dne, jsem díky tomuto zpěvníčku našla odpověď na své celé měsíce trvající prosby v modlitbách. Když jsem hledala útěchu na nějakém klidném místě, na mysl mi jasně vytanula tato slova:

To, že jsem si velmi osobním způsobem uvědomila, že Pán bude se mnou a pomůže mi, byl pouhý začátek. Musela jsem se ještě hodně učit, jak se stát nástrojem v Božích rukou.

Daleko od domova, v cizí zemi, jsme se s manželem pustili do služby, podobně jako pionýři – s vírou při každém kroku. Většinu času jsme byli doslova sami a snažili jsme se najít své místo v kulturním prostředí, kterému jsme nerozuměli a ve kterém se mluvilo mnoha jazyky, které jsme neznali. Naše pocity vystihovala slova Sarah Clevelandové, jedné z našich prvních vedoucích Pomocného sdružení v Nauvoo: „Pustily jsme se do tohoto díla ve jménu Páně. Pojďme směle kupředu!“⁸

První ponaučení, které jsem získala, když jsem se snažila stát se nástrojem v Božích rukou, bylo bádat v písmech, postit se, modlit se, navštěvovat chrám a žít věrně podle smluv, které jsem uzavřela v domě Páně. Druhé ponaučení spočívalo v tom, že se musím, abych mohla jít „směle kupředu“, zcela spoléhat na Pána a upřímně usilovat o osobní zjevení. Abych toto zjevení získala, musela jsem žít tak, abych byla hodna neustálého společenství Ducha Svatého.

Mé poslední ponaučení se týkalo přesně toho, co vysvětlil starší Maxwell. I v těch nejmenších každodenních detailech jsem svou vůli podrobovala vůli Páně, neboť jsem tolik potřebovala Jeho pomoc, Jeho vedení a Jeho ochranu. Když jsem tak činila, můj vztah s Otcem v nebi se postupně měnil – významnými způsoby – což žehná i nadále mně i mé rodině.

Má životní cesta se liší od vaší. Každá z vás by mě mohla učit mnohému díky tomu, že máte své zkušenosti s podrobováním své vůle vůli Páně, protože upřímně usilujete o to, abyste poznaly Jeho vůli ohledně sebe. Můžeme se spolu radovat ze znovuzřízeného evangelia Ježíše Krista a s vděčností si uvědomovat požehnání, která máme díky svědectví o Spasiteli a o Jeho usmíření pro každou z nás. Vím jedno – naše osobní úsilí stát se nástrojem v rukou Božích není snadné a duchovně nás protahuje, a tím i obohacuje naši cestu smrtelností velmi osobním a nádherným způsobem.

Milé sestry, kéž Pán žehná každé z vás, zatímco se snažíte poznávat Jeho vůli ohledně sebe a podrobovat svou vůli vůli Jeho. Svědčím o tom, že naše osobní vůle „je to jediné vlastnictví, které je skutečně naše a které mu můžeme dát“.⁹ Ve jménu Ježíše Krista, amen.