Dcery Nebeského Otce

Náš zeť řekl své dceři, tříleté Elize, že na rodinném domácím večeru budou mít lekci na jedno velmi výjimečné téma. S velkým úsměvem na tváři se pokusila uhodnout, o čem to bude. „To bude určitě o mně,“ prohlásila, „protože já jsem velmi výjimečná!“ Eliza si pamatuje a ví, kým je – že je velmi výjimečné dítě Boží. Naučila ji to její matka, která Elize od nejranějšího dětství zpívala jako ukolébavku naši úvodní píseň „Jsem dítě Boží“ (ZNPPD 1, str. 96).

Mladé ženy ve věku 12 až 18 let po celém světě a téměř v každém jazyce prohlašují totéž: „Jsme dcery našeho Nebeského Otce, který nás miluje, a my milujeme Jeho.“ („Téma Mladých žen“, Osobní pokrok Mladých žen [brožurka, 2001], 5.) Když ale vyrostou, často ztrácejí onu jistou znalost, kterou má tříletá Eliza, že jsou velmi výjimečné. Mladí často prožívají krizi identity a snaží se zjistit, kým vlastně jsou. Léta dospívání jsou také obdobím, které nazývám „krádeží identity“, a myslím tím to, že světské názory, myšlení a klamy nás matou, narážejí do nás a snaží se nás oloupit o poznání naší skutečné identity.

Jedna velmi skvělá mladá žena mi řekla: „Někdy si nejsem jistá tím, kdo jsem. Nepociťuji lásku Nebeského Otce. Život mi připadá těžký. Nic mi nevychází tak, jak bych chtěla, doufala nebo si přála.“ To, co jsem jí tehdy řekla, nyní říkám mladým ženám, ať jsou kdekoli: Zcela nepochybně vím, že jsi dcera Boží. On tě zná, miluje tě a má pro tebe určitý plán. Vím, že toto je poselství, který si Nebeský Otec přeje, abych ti předala.

Proroci a apoštolové posledních dnů svědčí o naší božské povaze. V prohlášení světu o rodině se říká: „Každý [z nás] je milovaný duchovní syn nebo dcera nebeských rodičů a jako takový má… božskou podstatu a určení.“ (Liahona, říjen 2004, 49.) A president Gordon B. Hinckley také řekl:

„Nemáte sobě rovné. Jste dcery Boží.

Zdědily jste něco krásného, posvátného a božského. Nikdy na to nezapomeňte. Váš Věčný Otec je velkým Pánem vesmíru. Panuje nade vším, bude ale také naslouchat vašim modlitbám, modlitbám svých dcer, a uslyší vás, když s Ním budete hovořit. Zodpoví vaše modlitby. Nenechá vás osamělé.“ („Zůstaňte na spravedlivé cestě“, Liahona, květen 2004, 112.)

Když dovolíte, aby se vám poznání, že jste dcery Boží, usídlilo hluboko v duši, pak vám to dodá útěchu, posílí to vaši víru a ovlivní vaše jednání. Pokud dovolíte, aby tato ctnostná pravda zdobila vaše myšlenky neustále, potom budete mít sebedůvěru v přítomnosti Boží, jak slibuje naše téma Vzájemného sdružení. (Viz NaS 121:45.)

Jak může každá z nás vědět a jak může pocítit, že jsme dcery Nebeského Otce? Když se narodíme, je mezi nebem a zemí závoj – „spánek a zapomnění“. (William Wordsworth, „Ode: Intimations of Immortality from Recollections of Early Childhood“, 5. strofa, 58. řádek.) Toto je nutné, abychom „[získaly] pozemskou zkušenost, [abychom] pokročily směrem k dokonalosti a nakonec naplnily své božské určení jako dědicové věčného života“. (Liahona, říjen 2004, 49.) Nebeský Otec nás miluje a chce nám pomáhat, abychom na Něj pamatovaly, a tak nám dává letmé náhledy do věčnosti. Apoštol Pavel učil, že „tenť Duch osvědčuje duchu našemu, že jsme [děti] Boží“. (Římanům 8:16.) Duch nám přináší letmé náhledy na to, kým jsme. Duch k nám často promlouvá, když se modlíme, čteme písma, přemítáme o Pánových milosrdenstvích, která nám dává, přijímáme kněžská požehnání, sloužíme druhým nebo když pociťujeme, že nás druzí mají rádi a přijímají nás.

Mojžíš se dozvěděl, kdo je, skrze mocný duchovní zážitek. Mluvil s Bohem tváří v tvář a dozvěděl se, že je Boží syn, který má vykonat zvláštní poslání. Poté, co měl Mojžíš tento zážitek, udeřil na něj Satan. Mojžíš však předtím pocítil Boží slávu, a proto rozpoznal, že Satan neměl žádnou slávu. Mojžíš věděl, že je Boží syn a že Bůh má pro něj určité poslání, a proto měl moc a schopnost odolat Satanovi, učinit spravedlivý úsudek, volat k Bohu o sílu a mít i nadále Jeho Ducha při sobě. (Viz Mojžíš 1.)

Tentýž postup se týká i nás. Když si uvědomíme a pocítíme, kdo skutečně jsme, jsme schopni rozpoznat rozdíl mezi dobrem a zlem a získáváme moc odolávat pokušení. Jedním ze způsobů, jak můžeme porozumět božsky svěřenému poslání, které pro nás Pán má, je skrze patriarchální požehnání. Toto je velmi konkrétní a osobní poselství, které každá z nás může obdržet mocí kněžství.

Rodič nebo vedoucí nás může díky vlastním inspirovaným náhledům ujistit o tom, kdo skutečně jsme, a je tak dalším zdrojem duchovních postřehů o naší věčné povaze. Duch mi občas našeptával velmi konkrétní věci ohledně pravé identity mých dětí. Pamatuji si na večer před narozením jednoho našeho dítěte, kdy jsem měla zřetelný dojem, že toto dítě bude velmi dobrým přítelem a pomocníkem pro každého svého sourozence. A bylo tomu přesně tak. Jindy, když jedno z našich dospívajících dětí bylo zdrcené, protože se zapletlo do automobilové nehody, jsem v duchu zřetelně slyšela tato slova: „Miluji toto dítě a povedu ho v jeho životě.“ A On ho skutečně vedl. Takovéto náhledy ke mně přicházejí znovu a znovu. Když mé děti potřebovaly povzbudit, byla jsem požehnána letmými náhledy na jejich veliké a vznešené věčné duchy.

Připomínala vám někdy vaše matka nebo otec, když jste odcházely z domu, abyste „pamatovaly na to, kdo jste“? Co tím mají na mysli? „Pamatuj na to, že jsi součástí rodiny, jejíž dobré jméno je třeba zachovávat.“ A co je ještě důležitější: „Pamatuj na to, že jsi dítě Boží a že se podle toho musíš chovat.“ Misionáři nosí jmenovky jako stálou připomínku toho, že jsou zástupci Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů. To jim připomíná, aby se slušně a elegantně oblékali, aby s lidmi jednali zdvořile a aby se snažili mít Spasitelův obraz ve své tváři. Musejí to dělat, protože nosí onu jmenovku – vnější znak své identity. Skrze smlouvu jsme i my všichni na sebe vzali Kristovo jméno. Jeho jméno máme mít vyryto uvnitř, ve svém srdci. I od nás se proto očekává, že se budeme chovat jako způsobilé děti Nebeského Otce, který nás, obrazně řečeno, poslal na zem s napomenutím: „Pamatujte na to, kdo jste!“

Když jsem byla povolána, abych sloužila vám, mladým ženám této Církve, uvědomovala jsem si, že se podle toho budu muset chovat. Jednoho dne jedna má dcera dostala pokutu za to, že na autě, které zaparkovala na ulici, měla prošlou registrační známku. Vzala jsem záležitost do svých rukou a rázně jsem vykročila na městský úřad, abych vysvětlila, že zrovna čekáme na to, až nám registrace přijde poštou. Když jsem rezolutně procházela dveřmi, někdo mi řekl: „Já vím, kdo jste.“ To mě zarazilo a připomnělo, že i já jsem potřebovala pamatovat na to, kdo jsem – nejen generální presidentka Mladých žen, ale především dcera Boží.

Ve vztazích k druhým musíme pamatovat na to, že ostatní lidé jsou také děti našeho Nebeského Otce. Na začátku našeho manželství mi manžel často říkával: „Nevzal jsem si tě kvůli tomu, jak vypadáš.“ Nakonec jsem ho trochu poškádlila a řekla: „To tedy nezní moc lichotivě.“ Vysvětlil mi to, co jsem již věděla, že to měla být ta největší poklona, kterou mi mohl složit. Řekl: „Miluji tě pro to, jaká jsi skutečně a věčně.“ Pán řekl: „Nehleď na [tvář] jeho a na zrůst postavy jeho,… neboť [Hospodin se nedívá na to], nač patří člověk. Člověk zajisté hledí na to, což jest před očima, ale Hospodin hledí k srdci.“ (1. Samuelova 16:7.) V rodině, mezi přáteli, na schůzkách a v manželství si nemáme cenit pouze krásy a životopisu, ale spíše charakteru, správných hodnot a zděděné božské povahy.

V jednom kůlu v Chile toto mladé ženy dělaly na táboře tak, že si do knihy zapisovaly chvályhodné vlastnosti ostatních dívek. Každým dnem se seznamovaly víc a víc a zapisovaly si to dobré, co viděly v každém člověku, který tam byl. Na konci tábora se o své myšlenky podělily a pomohly každé dívce vidět v sobě více božskosti. Jejich vedoucí řekla: „Doslova jsme se hřály ve světle tohoto úžasného ducha laskavosti a dobré vůle. Mohu upřímně říci, že jsem od dívek nezaslechla ani slůvko stížnosti! Rozkvetly v krásném duchu vzájemné úcty, který se tak často mezi dospívajícími dívkami neobjevuje. Nesoutěžily spolu, ani neměly žádné spory. Z našeho tábora se stal kousek nebe.“ (Osobní korespondence.) Tyto dívky si uvědomily svou božskou povahu a vzájemně se o ní ujistily, a když vyjadřovaly tyto ctnostné myšlenky, tábor se naplnil Duchem.

C. S. Lewis moudře řekl: „Je to vážná věc, žít ve společnosti potenciálních bohů a bohyň, uvědomovat si, že ten nejnudnější a nejnezajímavější člověk, se kterým můžete mluvit, se jednou může stát bytostí, kterou, pokud byste ji mohli spatřit nyní, byste byli v pokušení uctívat… Neexistují žádní obyčejní lidé… Váš bližní je tím nejsvatějším objektem, který můžete vnímat svými smysly.“ (C. S. Lewis, „The Weight of Glory“, Screwtape Proposes a Toast and Other Pieces, 1974.)

Mladé ženy po celém světě, které vědí, že ony i ostatní dívky jsou dcery milujícího Nebeského Otce, projevují svou lásku k Němu tím, že žijí ctnostným, na službu zaměřeným a příkladným životem. Zapůsobily na mě mladé ženy, které se slušně oblékají i v jedné části Brazílie, kde je velmi horké a vlhké podnebí. Řekly mi: „Cudnost není záležitost podnebí. Je to záležitost srdce.“ Tyto mladé ženy věděly, že jsou dcery Boží.

Dojala mě dobrota pěti mladých studentů Svatých posledních dnů z Idaha, kteří nedávno utonuli při tragickém neštěstí. Jejich vrstevníci a sousedé je znali jako ty, kteří žili podle měřítek spravedlivosti a kteří byli zářným příkladem ctnosti a ušlechtilosti. Tito mladí lidé věděli, že jsou synové a dcery Boží.

Zahřál mě u srdce příklad jiné mladé ženy, jejíž rodiče se rozvedli. Nechtěla dopustit, aby se její mladší bratr a sestry cítili nemilováni, a tak se s nimi každý večer modlí a vyjadřuje jim svou lásku. Tato mladá žena ví, že je dcera Nebeského Otce, který ji miluje, a ona miluje Jeho tím, že má ráda své sourozence.

Velmi mě dojalo, když jsem se dozvěděla o činech mladých žen v jedné chudé a politicky utlačované oblasti světa. Navzdory vlastním těžkostem se tyto mladé ženy setkaly na táboře a plánovaly, jak mohou pozvednout druhé. Připravily hygienické balíčky pro ženy v nouzi. Vykonaly další službu v obci, v nemocnicích a v domovech. Díky jejich skutkům víme, že tyto mladé ženy rozumějí své identitě jakožto dcer Božích. V srdci pociťuji lásku k těmto mladým ženám i k mladým ženám na celém světě. Vím, že jste dcery Boha, který vás miluje.

Na závěr mi dovolte podělit se s vámi o zážitek, který je pro mne výjimečný, až posvátný. Když jsem byla povolána sloužit jako generální presidentka Mladých žen, měla jsem hrozný strach a myslela jsem, že na to nestačím. Byla jsem několik nocí vzhůru, trápila jsem se, činila jsem pokání a plakala jsem. Poté, co jsem takto prožila několik nocí, jsem měla velmi dojemný zážitek. Začala jsem přemýšlet o svých neteřích – mladých ženách, pak o mladých ženách v mé čtvrti a sboru, pak o mladých ženách, které jsem pravidelně vídávala na střední škole, a pak jsem si představila mladé ženy Církve po celém světě, přes půl milionu mladých žen. Začala jsem pociťovat, jak mne zahaluje nádherný hřejivý pocit, který mnou začal procházet. Pocítila jsem velmi mocně lásku k mladým ženám Svatých posledních dnů po celém světě, ke každé z vás, a věděla jsem, že to, co pociťuji, je láska, kterou k vám chová Nebeský Otec. Bylo to mocné a všeobjímající. Poprvé jsem pocítila pokoj, protože jsem věděla, co si Nebeský Otec přál, abych dělala. On chtěl, abych vám svědčila o Jeho veliké lásce k vám. A tak vám znovu svědčím o tom, že zcela jistě vím, že Nebeský Otec vás zná a miluje vás. Jste Jeho výjimečné dcery. Má pro vás plán a vždy vás povede, bude vás řídit a bude s vámi kráčet (viz „Jsem dítě Boží“). Modlím se upřímně o to, abyste toto věděly a pociťovaly, ve jménu Ježíše Krista, amen.