Bod bezpečného návratu

Satan, „otec všech lží“ (2. Nefi 2:18), „otec sváru“ (3. Nefi 11:29), „původce veškerého hříchu“ (Helaman 6:30) a „nepřítel Boha“ (Moroni 7:12) používá síly zla, aby nás přesvědčil o tom, že tato teorie platí, kdykoli zhřešíme. Písma ho nazývají „žalobník“, protože si přeje, abychom se cítili mimo dosah odpuštění (viz Zjevení 12:10). Satan si přeje, abychom si mysleli, že když jsme zhřešili, minuli jsme „bod bez návratu“ – že je příliš pozdě na to, abychom změnili svůj kurs. V našem krásném, ale také ztrápeném světě je smutnou skutečností, že tento postoj je zdrojem velkého zármutku, bolesti a tísně pro rodiny, manželství i život jedinců.

Satan se snaží napodobovat Boží dílo a tím může mnohé oklamat. Aby nás přiměl ztratit naději, cítit se bídně, jako se cítí on sám, a věřit, že jsme mimo dosah odpuštění, může dokonce zneužívat slova z písem, která zdůrazňují Boží spravedlnost, aby z toho vyplynulo, že neexistuje milosrdenství.

Ochrana před vlivem ďábla přichází skrze evangelium Ježíše Krista. Je dobrou zprávou, že Ježíš Kristus učinil dokonalé usmíření pro lidstvo. To, že existuje usmíření člověka s Bohem, je poselstvím lásky, naděje a milosti.

Hřích je záměrné přestoupení božského zákona. Usmíření Ježíše Krista je darem, který Bůh dává svým dětem, aby napravil a překonal důsledky hříchu. Bůh má rád všechny své děti, a nikdy nás nepřestane mít rád a nikdy v nás nepřestane doufat. Plán Nebeského Otce je jasný a jeho sliby jsou velké: „Neboť neposlal Bůh Syna svého na svět, aby odsoudil svět, ale aby spasen byl svět skrze něho.“ (Jan 3:17.)

Kristus přišel, aby nás zachránil. Pokud jsme nabrali špatný kurs, usmíření Ježíše Krista nám může dodat ujištění, že hřích není bodem bez návratu. Bezpečný návrat je možný, budeme-li se řídit Božím plánem pro naše spasení.

Tento plán jsme obdrželi od nejvyšší autority ve vesmíru, samotného Boha, našeho Nebeského Otce. Tento plán byl připraven před založením země. Je to velký plán štěstí, plán milosti, plán vykoupení, plán spasení. Tento plán nám umožňuje zakoušet fyzickou existenci, včetně smrtelnosti, období zkoušky, a vrátit se do Boží přítomnosti a žít ve věčném štěstí a slávě. Je vysvětlen v naukách znovuzřízeného evangelia Ježíše Krista.

Následování tohoto plánu přináší věčné důsledky pro nás individuálně, pro naše rodiny, pro pokolení, která přijdou, a dokonce i pro pokolení, která nás předešla. Tento plán zahrnuje božské usmíření a odpuštění.

Uznáváme, že „všickniť zajisté zhřešili, a nemají slávy Boží“ (Římanům 3:23), ale také rozhodně prohlašujeme, že pokání a odpuštění může být tak skutečné jako hřích.

Usmíření Ježíše Krista způsobuje, že každý člověk se bude zodpovídat ze svých vlastních hříchů. Důsledky vlastního hříchu překonáme tím, že si budeme činit nárok na požehnání a dobrodiní usmíření.

President David O. McKay řekl: „Každá zásada a obřad evangelia Ježíše Krista je významná a důležitá… nic ale není pro spasení lidské rodiny podstatnější než božská a věčně působící zásada pokání.“ (Gospel Ideals [1953], 13.)

„Neboť spasení nepřichází k žádnému… ledaže je to pokáním a vírou v Pána Ježíše Krista.“ (Mosiáš 3:12.)

Není to samotné pokání, co zachraňuje člověka. To, co nás zachraňuje, je krev Ježíše Krista. Není to pouhá upřímná a poctivá změna našeho chování, čím jsme spaseni, ale „milostí jsme spaseni po všem, co my můžeme učiniti“ (2. Nefi 25:23). Opravdové pokání je však podmínkou, která je vyžadována, aby do našeho života mohlo vstoupit Boží odpuštění. Opravdové pokání činí „zářivý den z nejtemnější noci“ (Spencer W. Kimball, The Miracle of Forgiveness [1969], 362).

Abychom dokázali činit pokání, potřebujeme silnou víru v Krista. Naše víra má zahrnovat „správnou představu o [Božím] charakteru, dokonalosti a vlastnostech“ (Lectures on Faith [1985], 38). Budeme-li věřit, že Bůh zná všechny věci, je milující a milosrdný, dokážeme v Něho bez váhání vložit svou důvěru k naší spáse. Víra v Krista změní naše myšlenky, přesvědčení a jednání, které nejsou v souladu s Boží vůlí.

Opravdové pokání nás přivádí zpět k činění toho, co je správné. Máme-li učinit opravdové pokání, musíme si uvědomit své hříchy a pocítit lítost neboli zármutek podle Boha a tyto hříchy musíme vyznat Bohu. Jsou-li naše hříchy závažné, musíme je také vyznat svému oprávněnému vedoucímu kněžství. Musíme prosit Boha o odpuštění a musíme dělat vše, co je v našich silách, abychom napravili veškerou škodu, kterou naše skutky mohly způsobit. Pokání znamená změnu mysli a srdce – přestáváme dělat to, co je špatné, a začínáme dělat to, co je správné. Přináší nám svěží přístup vůči Bohu, sobě samým a životu obecně.

Opravdové pokání žehná náš život účinky usmíření – pociťujeme Boží odpuštění a Jeho pokoj, a naše vina a zármutek jsou odňaty; ve větší hojnosti se těšíme vlivu Ducha a jsme lépe připraveni žít s naším Nebeským Otcem.

President Spencer W. Kimball učil: „Podstata zázraku odpuštění je v tom, že přináší pokoj dříve úzkostné, neklidné, zoufalé a snad i mučené duši… Bůh setře… slzy úzkosti a lítosti… a strachu a viny“ (The Miracle of Forgiveness, 363, 368).

Ježíš slíbil: „Pokoj zůstavuji vám, pokoj svůj dávám vám. … Nermutiž se srdce vaše, ani strachuj.“ (Jan 14:27.)

Prorok Alma, který byl Božím odpuštěním od hříchu přiveden zpět ke štěstí, prohlásil: „Zlovolnost nikdy nebyla štěstím.“ (Alma 41:10.) Sám pocítil hořkou bolest hříchu, ale také s nadšením hovořil o štěstí, které doprovází opravdové pokání a odpuštění: „Ano, pravím ti… , že… nic nemůže býti tak pronikavé a sladké, jako byla radost má.“ (Alma 36:21.) Alma zakončil mocnou a moudrou radou pro všechny, již usilují o odpuštění: „A nyní… přeji si, abys již nedovolil těmto věcem, aby tě trápily, a pouze dovol hříchům svým, aby tě trápily oním trápením, které tě sníží ku pokání.“ (Alma 42:29.)

President Harold B. Lee řekl: „Když jste učinili vše, co je ve vašich silách, abyste překonali své chyby, a když jste se v srdci rozhodli, že je nebudete nikdy opakovat, potom [můžete obdržet] pokoj svědomí, podle kterého poznáte, že vám byly hříchy odpuštěny.“ („Law of Chastity Vital, Girls Told“, Church News, Sept. 2, 1972, 7.)

Když jsme učinili opravdové pokání, Kristus z nás sejme břemeno viny našich hříchů. Můžeme sami za sebe vědět, že nám bylo odpuštěno a že jsme očištěni. Duch Svatý nám to dosvědčí, je totiž Posvětitelem. Žádné jiné svědectví o odpuštění nemůže být větší.

Pán řekl: „Tomu, kdo činí pokání a poslouchá přikázání Páně, bude odpuštěno.“ (NaS 1:32; zvýraznění přidáno.) Řekl také: „Poďtež ke mně všickni, kteříž pracujete a obtíženi jste, a já vám odpočinutí dám.“ (Matouš 11:28.) „Buď věrný a pilný… a já tě obejmu náručí lásky své.“ (NaS 6:20.)

A prohlásil: „Vizte, ten, kdo činil pokání z hříchů svých, tomu je odpuštěno, a já, Pán, již na ně nevzpomínám.“ (NaS 58:42.)

Satan se nás bude snažit přimět, abychom věřili, že naše hříchy nejsou odpuštěny, protože si na ně pamatujeme. Satan je lhář, snaží se zastřít naše vidění a svést nás ze stezky pokání a odpuštění. Bůh nám neslíbil, že si na své hříchy nebudeme pamatovat. Vzpomínka na ně nám pomůže vyvarovat se příště stejných chyb. Zůstaneme-li ale věrní, tato vzpomínka bude časem ztišena. To bude součástí potřebného procesu uzdravení a posvěcení. Alma svědčil, že poté, co volal k Ježíšovi o milost, si stále pamatoval na své hříchy, ale vzpomínka na ně ho již netísnila a nedrásala, protože věděl, že mu bylo odpuštěno (viz Alma 36:17–19).

Máme zodpovědnost vyhnout se čemukoli, co by nám vrátilo staré hříšné vzpomínky. Když máme i nadále „srdce zlomené a ducha zkroušeného“ (3. Nefi 12:19), můžeme důvěřovat Bohu, že na naše hříchy již nevzpomene.

Ježíš nás učil věčné pravdě, když nás učil modlitbě: „Odpusť nám viny naše, jako my odpouštíme viníkům svým… Neboť odpustíte-li lidem přestupky jejich, i vám odpustí nebeský Otec váš; Neodpustíte-li však… ani Otec váš neodpustí přestupky vaše.“ (3. Nefi 13:11, 14–15.)

Odpuštění druhým je tudíž předpokladem, aby i nám bylo odpuštěno.

Pro své vlastní dobro potřebujeme mravní odvahu odpouštět a prosit o odpuštění. Duše není nikdy ušlechtilejší a odvážnější, než když odpustíme. To zahrnuje i odpuštění sobě samým.

Každý z nás se nachází pod božsky vysloveným závazkem podat ruku s odpuštěním a milostí a navzájem si odpustit. V našich rodinách, v našich manželstvích, v našich sborech a kůlech, v naší společnosti a v našich národech je této křesťanské vlastnosti velice zapotřebí.

Ve svém životě pocítíme radost z odpuštění, pokud jsme sami ochotni tuto radost štědře nabízet i druhým. Služba ústy nestačí. Potřebujeme očistit své srdce a mysl od hořkých pocitů a myšlenek a dovolit, aby do něj vstoupilo světlo a láska Kristova. V důsledku toho Duch Páně naplní naši duši radostí doprovázející božský pokoj svědomí (viz Mosiáš 4:2–3).

Milí bratři a sestry, milí mladí přátelé, když kapitán dálkového tryskového letadla překročí bod bezpečného návratu a protivítr je příliš silný nebo jeho letová výška je příliš nízká, může být přinucen přistát na jiném než plánovaném cílovém letišti. Toto neplatí na naší cestě životem zpět do nebeského domova. Ať se na této cestě životem nacházíte kdekoli, ať čelíte jakýmkoli zkouškám, existuje vždy bod bezpečného návratu; existuje vždy naděje. Vy jste kapitánem svého života, a Bůh připravil plán, aby vás bezpečně dovedl zpět k sobě, do vašeho božského cíle.

Dar usmíření Ježíše Krista, našeho Spasitele a Vykupitele nám poskytuje za všech dob a na všech místech požehnání pokání a odpuštění. Díky tomuto daru má každý z nás k dispozici příležitost k bezpečnému návratu z katastrofálního kursu hříchu.

Děkuji za to Nebeskému Otci a vydávám o tom svědectví z celého srdce a duše, ve jménu Ježíše Krista, amen.