Duch Tabernaclu

Před čtyřiceti šesti lety jsem byl povolán jako asistent Kvora Dvanácti a poprvé jsem přistoupil k tomuto řečnickému pultu. Bylo mi 37 let. Uvědomil jsem si, že stojím mezi ctihodnými a moudrými proroky a apoštoly, „jejichž jména“, jak prohlašuje píseň, „všichni ctíme“ („Oh, Holy Words of Truth and Love“, Hymns, no. 271). Měl jsem pocit, že na to naprosto nestačím.

Asi v téže době jsem měl zde v Tabernaclu důležitý zážitek. Dodal mi ujištění a odvahu.

V těch dnech se tady před dubnovou konferencí konala konference Primárek. Vstoupil jsem jižními dveřmi, když velký pěvecký sbor dětí Primárek zpíval úvodní píseň. Vedla je sestra Lue S. Groesbecková, členka generální komise Primárek. Zpívaly:

Zatímco děti tiše zpívaly, tak varhaník, který věděl, že znamenitost neupoutává pozornost sama na sebe, nehrál během jejich zpěvu sólo. Dovedně, téměř neviditelně spletl mladé hlasy do melodie inspirace a zjevení. To byl onen důležitý moment. Usadil mi hluboce a trvale do duše to, co jsem nanejvýš potřeboval a co mi v následujících letech pomáhalo.

Možná jsem pocítil to, co prorok Eliáš. Zapečetil nebesa kvůli hříšnému králi Achabovi a uprchl do jeskyně, aby hledal Pána:

„Vítr veliký a silný, podvracující hory a rozrážející skály… ale nebyl v tom větru Hospodin. Za tím pak větrem země třesení, ale nebyl v tom třesení Hospodin.

A za třesením oheň, ale nebyl v ohni Hospodin. A za ohněm [přicházel] hlas tichý a [jemný]“.

Záznam říká: „Což když uslyšel Eliáš, zavinul tvář svou pláštěm svým, a vyšed, stál u dveří jeskyně“ – aby hovořil s Pánem (1. Královská 19:11–13).

Pocítil jsem něco z toho, co museli pocítit Nefité, když se jim ukázal Pán: „Uslyšeli hlas, který jako by přicházel s nebe; a rozhlíželi se kolem dokola, neboť onomu hlasu, který slyšeli, nerozuměli; a nebyl to ostrý hlas, ani to nebyl silný hlas; nicméně, i přesto, že to byl hlas jemný, pronikal těm, kteří ho slyšeli, až do nitra, natolik, že nebylo jediné části jejich těla, kterou by neroztřásl; ano, pronikal jim až do nitra duše a způsobil, že jejich srdce hořelo.“ (3. Nefi 11:3.)

Právě tento tichý a jemný hlas, který slyšeli Eliáš a Nefité, pochopil prorok Joseph Smith, když napsal: „Tak praví tichý, jemný hlas, který šeptá a proniká skrze všechny věci.“ (NaS 85:6.)

V tomto důležitém okamžiku jsem pochopil, že tichý a jemný hlas lze spíše pocítit než uslyšet. Budu-li mu naslouchat, bude v mé službě vše v pořádku.

Poté jsem byl ujištěn, že Utěšitel, Duch Svatý, je zde pro každého, kdo odpoví na výzvu, aby prosil, hledal a klepal (viz Matouš 7:7–8; Lukáš 11:9–10; 3. Nefi 14:7–8; NaS 88:63). Poznal jsem, že vše bude se mnou v pořádku. Jak léta míjela, bylo tomu tak.

Poznal jsem také, jakou moc může mít hudba. Je-li hudba důstojně prováděna, může mít blízko ke zjevení. Myslím si, že někdy nemůže být oddělena od hlasu Páně, od mírného a tichého hlasu Ducha.

Dobrá hudba všeho druhu má své opodstatnění. A existuje bezpočet míst, kde ji lze slyšet. Ale Tabernacle na Chrámovém náměstí se od nich všech liší.

Po generace zahajoval pěvecký sbor Tabernacle Choir své týdenní vysílání zpěvem těchto slov, která napsal William W. Phelps:

Před více než sto lety pronesl president Wilford Woodruff, kterému tehdy bylo 91 let, to, co asi bylo jeho posledním proslovem od tohoto řečnického pultu. Mezi posluchači byl i dvanáctiletý LeGrand Richards. Jeho otec, George F. Richards (později vysvěcený apoštolem), přivedl své chlapce do Tabernaclu, aby naslouchali Bratřím. LeGrand na tento zážitek nikdy nezapomněl.

Více než dvacet let jsem byl staršímu LeGrand Richardsovi velmi nablízku. Když mu bylo 96 let, měl toto poselství stále v srdci. Nemohl si vzpomenout na slova, která president Woodruff řekl, ale nikdy nezapomněl na to, jak se cítil, když byla pronášena.

Při různých příležitostech jsem pociťoval přítomnost těch, již zbudovali a udržovali tento Tabernacle. Naši předchůdci uchovávali hudbou a mluveným slovem prostotu evangelia a svědectví o Ježíši Kristu. Toto svědectví bylo světlem, které je vedlo životem.

V tomto Tabernaclu na Chrámovém náměstí došlo k velkým událostem, které utvářely osud Církve.

Každému presidentovi Církve, kromě Josepha Smitha a Brighama Younga, byla vyjádřena podpora při posvátném shromáždění v tomto Tabernaclu. A podobným způsobem se procedura vyjádření podpory opakuje každý rok při generální konferenci, a je opakována v každém kůlu, sboru a odbočce, jak to vyžaduje zjevení.

Pán řekl: „Nikomu nebude dáno, aby vyšel kázati evangelium mé nebo budovati církev mou, ledaže je vysvěcen někým, kdo má pravomoc, a církvi je známo, že pravomoc má a že byl řádně vysvěcen vedoucími církve.“ (NaS 42:11.)

Tímto způsobem mezi nás nemůže přijít žádný cizinec, dělat si nárok na pravomoc a pokoušet se svést Církev na scestí.

Zde byla v roce 1880 přijata Drahocenná perla za jedno ze standardních děl Církve.

Zde byla také ke standardním dílům přidána dvě zjevení, nyní známá jako oddíl 137 a 138 Nauky a smluv. Oddíl 137 zaznamenává vidění, které dostal prorok Joseph Smith v chrámu Kirtland, a oddíl 138 je viděním, které dostal president Joseph F. Smith o Spasitelově návštěvě u duchů zemřelých.

Zde byla v roce 1979 po letech příprav představena Církvi verze SPD Bible krále Jakuba.

Zde byla Církvi oznámena nová vydání Knihy Mormonovy, Nauky a smluv a Drahocenné perly.

Na generální konferenci v roce 1908 přečetl president Joseph F. Smith 89. oddíl Nauky a smluv – Slovo moudrosti. Potom spolu s oběma rádci a presidentem Dvanácti promluvili na totéž téma – Slovo moudrosti. Potom bylo jednomyslně přijato jako závazné pro členy Církve.

Toto zjevení začíná: „V důsledku zla a plánů, které existují a budou existovati v srdci spikleneckých lidí v posledních dnech, jsem vás varoval a varuji vás předem tím, že vám dávám skrze zjevení toto slovo moudrosti.“ (NaS 89:4.)

Je to štít a ochrana pro náš lid, zejména pro naši mládež. Stává se součástí onoho „celého odění“ Božího zaslíbeného ve zjevení, aby je chránilo před „ohnivými šípy“ protivníka (viz NaS 27:15–18).

Církev a její jednotliví členové vždy byli, nyní jsou a vždy budou v obklíčení protivníka. Bude přehlušovat, dokonce i zahánět, onen tichý a jemný hlas záplavou hlasité a neharmonické hudby s nesrozumitelnými texty – nebo, ještě hůře, texty, kterým rozumět lze. Bude nás promyšleně svádět na scestí každým dalším pokušením, které jen dokáže vymyslet.

Zde Pán zjevením objasnil řád kněžství a toto otevřelo dveře pro vyplnění Spasitelova přikázání přinést evangelium „každému národu a pokolení a jazyku a lidu“ (NaS 133:37) a založit mezi nimi Jeho Církev.

Zde byl Knize Mormonově dán podtitul „Další svědectví o Ježíši Kristu“. Kdokoli od té doby otvírá tuto knihu, pozná již podle názvu, co se v ní nabízí.

Učení, kázání, hudba a pocity a Duch v této posvátné budově se přenášejí v nezmenšené míře do velkého Konferenčního centra, které je poblíž a kde je slyší desetitisíce, a jsou překládány do desítek jazyků a zasílány kongregacím na celém světě.

A co více, tento Duch vstupuje do domovů milionů a milionů Svatých posledních dnů. V těchto domovech se rodiče modlí za blaho svých dětí. Muži, ženy a, jak slibuje Kniha Mormonova, i malé děti mohou obdržet svědectví o Ježíši Kristu (viz Mosiáš 24:22; Alma 32:23; 3. Nefi 17:25) a o znovuzřízení Jeho evangelia.

Tento Tabernacle na Chrámovém náměstí je „domem modlitby, domem půstu, domem víry, domem slávy a Boha, vpravdě domem [Jeho]“ (NaS 109:16). Ti, již jsou povoláni promluvit nebo podílet se na kulturním vystoupení, mají povinnost předvést to, co je tohoto místa hodno.

Písma nás varují, že usilovat o chválu lidí znamená být nenápadně sváděn z jediné bezpečné stezky, po níž můžeme v životě jít (viz Jan 12:43; 1. Nefi 13:9; 2. Nefi 26:29; Helaman 7:21; Mormon 8:38; NaS 58:39). A písma nás jasně varují před tím, co následuje, když „[usilujeme] o pocty lidí“ (NaS 121:35).

Nejde ani tolik o to, co v kázáních slyšíme, ale o to, co pociťujeme. Duch Svatý může potvrdit všem, kteří se ocitnou v dosahu jeho vlivu, že poselství jsou pravdivá, že toto je Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů.

Tabernacle zde stojí vedle chrámu jako kotva a stal se symbolem znovuzřízení. Postavili ho velmi chudí a velmi, velmi obyčejní lidé. Nyní je znám po celém světě.

Pěvecký sbor Tabernacle Choir nese jméno této budovy a je po mnoho let hlasem této Církve. Kéž se nikdy neodchýlí od ústředního poslání, které měl po generace, a ani nedovolí, aby byl od něho odtažen.

Pokolení za pokolením tento sbor zahajoval a končil každé vysílání inspirujícím poselstvím bohatým na zásady a zakotveným v naukách znovuzřízení – začínal písní „Nechť se úcta posilní“ (Hymns, no. 146) a končil písní „Jako rosa padá z nebe“ (Hymns, no. 149).

Tabernacle stojí ve světě jako jedno z velkých středisek hodnotné hudby a kultury. Ale především stojí jako korouhev znovuzřízení evangelia Ježíše Krista. Toto prosté svědectví ve mně hluboce a trvale zakotvilo zde v této budově, když ony děti Primárek zpívaly uctivými a zjevovatelskými tóny.

Bůh žehnej této posvátné budově a všemu, co proniká jejími zdmi. Jak vděčni jsme za to, že byla rekonstruována a renovována, aniž by ztratila svůj posvátný charakter!

Starší Parley P. Pratt z Kvora dvanácti apoštolů četl tato slova ze 121. oddílu Nauky a smluv: „Nechť ctnost zdobí myšlenky tvé neustále; potom bude růsti sebedůvěra tvá v přítomnosti Boží; a nauka kněžství bude skrápěti duši tvou jako rosa z nebe.

Duch Svatý bude stálým společníkem tvým a žezlo tvé neměnným žezlem spravedlivosti a pravdy; a panství tvé bude věčným panstvím a bez donucovacích prostředků bude k tobě plynouti na věky věků.“ (NaS 121:45–46.)

Tato slova hluboce zapůsobila na Parleyho P. Pratta a on své pocity zapsal do náboženské písně, která je ve skutečnosti modlitbou. Pěvecký sbor s ní po mnoho let uzavíral svá týdenní vysílání:

V tento posvátný den zasvěcení přidávám své svědectví, že Ježíš je Kristus, že toto je Jeho dům – ve jménu Ježíše Krista, amen.