Kdyby tyto staré zdi mohly mluvit

Obrázek

President Gordon B. Hinckley řekl na tiskové konferenci v říjnu 2004: „Vážím si této budovy. Mám rád tuto budovu. Vzdávám čest této budově. Chtěl bych, aby byla zachována… Chtěl bych, aby se oslabené spoje starého, původního Tabernaclu spojily… a zpevnily a aby se zachovala jeho přirozená a úžasná krása.“ Pak se na mě podíval a řekl: „Nedělejte nic, co byste dělat neměli, ale cokoli budete dělat, udělejte to pořádně a správně.“¹

Těmito pohnutými, avšak strach nahánějícími slovy nám byl dán úkol zachovat a zpevnit starý, původní Tabernacle v Salt Lake City a vrátit ho zpět zrekonstruovaný a připravený pro další období vynikající služby.

Dnes, drahý bratře presidente, předkládáme tuto budovu-seniora, která je oděna zbrusu novým rouchem a příslušně vzdělána ve své historické eleganci – ačkoli poskytuje trochu více pohodlí. Předsedající biskupstvo společně s více než 2000 řemeslníky hrdě vrací „starý, původní Tabernacle“ spolu se stoletou zárukou.

Požadavek presidenta Hinckleyho, abychom zpět vrátili „starý, původní Tabernacle“, se stal pravidlem pro složité architektonické a stavební rozhodování. Těmito slovy se vyjadřovala podstata a záměr celého projektu. Tato slova sloužila jako obdoba zástavy svobody velitele Moroniho tím, že byla prakticky vztyčena „na všechny věže“ a pozvednuta „na každém místě“,² kde to bylo nutné.

Kdyby tyto staré zdi mohly mluvit, vyjádřily by upřímné díky společnostem FFKR Architects, Jacobsen Construction, a zejména celému církevnímu projektovému týmu a mnoha dalším, díky jejichž zručnosti se tento složitý projekt mohl uskutečnit. Jeden vedoucí člen týmu poznamenal: „Když jsme se společně radili, Pán nám mohl dát schopnosti převyšující naše přirozené možnosti.“

Členové projektového týmu pociťovali velkou úctu ke kráse Tabernaclu, k jejím původním stavitelům a ke kvalitě jejich díla. Žasli nad tím, že více než sto let z tohoto pódia zaznívala celému světu slova proroků, vidoucích a zjevovatelů posledních dnů.

Kdyby tyto staré zdi mohly mluvit, jsem si jist, že by vyjádřily díky za svůj nový pevný základ. Tyto staré zdi by se radovaly z nového ocelového pásu, díky němuž stojí celá budova vzpřímeně. Tyto staré zdi by poděkovaly za to, že ze stropu bylo odstraněno 14 vrstev nátěru, že byl pak vyspraven a natřen krásným novým nátěrem.

Tyto staré zdi by vyjádřily vděčnost za novotou zářící hliníkovou střechu, která tuto budovu chrání a zkrášluje, a společně s lavicemi by se radovaly z úsměvů na tváři návštěvníků, kteří zjišťují, že jsou nepatrně upravena místa k sezení a že mají o několik centimetrů více místa pro nohy.

Tyto staré zdi by také s povděkem přijaly nová zařízení pro lepší poslech inspirující hudby.

Člověka napadá, co by asi tyto staré zdi mohly vyprávět o mnohých kázáních, kterým v průběhu let pozorně naslouchaly.

Kdyby tyto staré zdi mohly mluvit, zvolaly by: „Byly jsme při tom!“, když se president Joseph F. Smith navzdory dlouhodobé nemoci zúčastnil v říjnu 1918 zasedání generální konference. Během úvodního zasedání řekl hlasem chvějícím se dojetím: „Nepokusím se, neodvažuji se, hovořit o mnoha věcech, které mám dnes ráno na mysli, a odložím to až na nějakou pozdější dobu, kdy si bude Pán přát, abych se vám pokusil říci něco z toho, co mi tane na mysli a co mi leží na srdci.“ Dále pokračoval: „Těchto pět měsíců jsem nežil sám. Přebýval jsem v duchu modlitby, pokorné prosby, víry a odhodlání; a byl jsem v neustálém společenství s Duchem Páně.“³ Později jsme se dozvěděli, že den před začátkem konference president Smith obdržel duchovní projev zaznamenaný jako vidění o vykoupení mrtvých, který se později stal 138. oddílem Nauky a smluv.

Kdyby tyto staré zdi mohly mluvit, připomněly by nám ponuré, temné dny hospodářské krize. Vzpomněly by si, že na generální konferenci v dubnu 1936 president Heber J. Grant oznámil, že Církev slavnostně zahájí církevní bezpečnostní plán, později známý jako církevní plán sociální péče. O šest měsíců později řekl: „Naším prvotním úmyslem bylo zavést… systém, který by odstranil kletbu zahálky, zlo podpory v nezaměstnanosti a který by znovu nastolil nezávislost, podnikavost, šetrnost a sebeúctu mezi naším lidem. Cílem Církve je pomoci lidem, aby si dokázali pomoci sami. Práce má být znovunastolena jako vládnoucí zásada v životě členů naší Církve.“⁴

V říjnu 1964 starší Harold B. Lee, z pověření presidenta Davida O. McKaye, promluvil o rodičovských zodpovědnostech. Tyto staré zdi si pamatují, že starší Lee uvedl, že bude číst z dopisu z roku 1915 určeného Církvi a podepsaného Prvním předsednictvem. Než ale začal číst, poznamenal: „Myslím, že se to podobá tomu, co Mark Twain řekl o počasí: ,Mluvíme hodně o počasí, ale jak se zdá, nic s tím neděláme.‘“ Starší Lee pak přečetl dopis starý 50 let:

„Radíme, a naléháme na to, aby byl v celé Církvi zaveden ,domácí večer‘, v kteréžto době mohou otcové a matky kolem sebe doma shromáždit své chlapce a dívky a učit je slovu Páně.“

A pak pronesl tento slib:

„Budou-li Svatí poslušni této rady, slibujeme, že výsledkem budou veliká požehnání. Láska v rodině vzroste a děti budou více poslouchat rodiče. V srdci mládeže Izraele se bude rozvíjet víra a oni získají moc bojovat se zlými vlivy a s pokušeními, která je obklopují.“⁵

Tyto staré zdi si pamatují hluboké ticho, které v Tabernaclu zavládlo v roce 1985, když bylo oznámeno, že starší Bruce R. McConkie promluví k účastníkům konference. Tyto staré zdi pocítily ducha hluboké úcty, když starší McConkie zakončil svůj proslov těmito uchvacujícími slovy:

„A nyní, pokud jde o toto dokonalé usmíření uskutečněné prolitím krve Boží – svědčím, že se odehrálo v Getsemanech a na Golgotě, a pokud jde o Ježíše Krista, svědčím, že on je Syn žijícího Boha a byl ukřižován pro hříchy světa. On je náš Pán, náš Bůh a náš Král. Toto vím sám za sebe, nezávisle na jakékoli jiné osobě.

Jsem jedním z jeho svědků, a nadchází čas, kdy se dotknu stop po hřebech na jeho rukou a na jeho nohou a budu skrápět jeho nohy svými slzami.

Avšak tehdy nebudu vědět o nic lépe, než vím nyní, že on je Boží Všemohoucí Syn, že on je náš Spasitel a Vykupitel a že spasení přichází v jeho usmiřující krvi a skrze ni, a žádným jiným způsobem.“⁶

V roce 1995 president Gordon B. Hinckley řekl ženám Církve: „Když vidíme tolik falše, která je vydávána za pravdu, když vidíme tak mnohé klamné názory na měřítka a hodnoty, tak mnoho svodů a lákadel, které vedou ke hříchům světa, máme pocit, že musíme upozornit a varovat předem.“ Pak pokračoval a přečetl toto:

„My, První předsednictvo a Rada dvanácti apoštolů Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů slavnostně prohlašujeme, že manželství mezi mužem a ženou je ustanoveno Bohem a že rodina je středem Stvořitelova plánu pro věčný osud Jeho dětí…

Manžel s manželkou mají posvátnou zodpovědnost vzájemně se milovat a vzájemně o sebe pečovat a pečovat o své děti. ,Aj, dědictví od Hospodina jsou dítky‘ (Žalmy 127:3). Rodiče mají posvátnou povinnost vychovávat své děti v lásce a spravedlivosti, starat se o jejich tělesné a duchovní potřeby, učit je vzájemně se milovat a sloužit jeden druhému, dodržovat přikázání Boží a být občany, kteří dodržují zákony, kdekoli žijí. Manželé a manželky – matky a otcové – budou voláni k zodpovědnosti před Bohem za nesplnění těchto povinností.“⁷

Jsem vděčný za tuto neobyčejnou budovu. Stojí zde jako posvátný památník naší minulosti a jako velkolepá korouhev naděje pro budoucnost. Svědčím o božskosti našeho milujícího Otce v nebi a o hojné lásce našeho Spasitele ke každému z nás. Jsme nesmírně požehnáni tím, že nás vede prorok Boží. Ve jménu Ježíše Krista, amen.