Já vím, že žije Spasitel!

Nedávno jsem si prohlížel rodinná fotoalba. Když jsem si procházel obrázek za obrázkem svých drahých, kteří se shromáždili k rodinným výletům, narozeninám, setkáním a výročím, mysl mi zaplavily drahocenné vzpomínky. Od doby, kdy byly tyto fotografie pořízeny, někteří z těchto milovaných členů rodiny odešli z tohoto života. Myslel jsem na slova Pána: „Budeš žíti s druhými v lásce, natolik, že budeš plakati pro ztrátu těch, kteří zemřou.“¹ Chybí mi každý, kdo opustil náš rodinný kruh.

Ačkoli je smrt těžká a bolestivá, je nezbytnou součástí naší smrtelné existence. Svou zdejší pouť jsme začali opuštěním své předsmrtelné existence a příchodem na tuto zemi. Básník Wordsworth zachytil tuto pouť ve své inspirované ódě na nesmrtelnost. Napsal:

Život jde dál. Po dětství následuje mládí, a vždy tak nepostřehnutelně přichází dospělost. Když zkoumáme účel a problémy života a přemítáme o nich, každý z nás dříve nebo později čelí otázce délky života a osobního věčného života. Tyto otázky se vynořují nejnaléhavěji, když nás opouští někdo drahý nebo když musíme opustit ty, které máme rádi.

V takových dobách přemítáme o univerzální otázce, kterou nejlépe vyjádřil v dávných dobách Job, který se před staletími zeptal: „Když umře člověk, zdaliž zase ožive?“³

Dnes, jako vždycky, hlas skeptiků zpochybňuje slovo Boží, a každý se musí rozhodnout, komu bude naslouchat. Clarence Darrow, proslulý právník a agnostik, prohlásil: „Žádný život nemá příliš velkou hodnotu, a… každá smrt je [jen] malou ztrátou.“⁴ Německý filosof a pesimista Schopenhauer napsal: „Touha po nesmrtelnosti je touhou po věčném trvání velkého omylu.“⁵ A k jejich slovům se připojují ta od pošetilých lidí z novějších pokolení, kteří znovu křižují Krista – neboť snižují Jeho zázraky, zpochybňují Jeho božskost a odvrhují Jeho vzkříšení.

Robert Blatchford ve své knize Bůh a můj bližní prudce zaútočil na přijaté křesťanské přesvědčení, například na Boha, Krista, modlitbu a nesmrtelnost. Směle tvrdil: „Tvrdím, že jsem doložil vše, co jsem si doložit předsevzal, tak plně a přesvědčivě, že žádný křesťan, ať je jakkoli významný nebo schopný, nemůže odpovědět na mé argumenty nebo je zpochybnit.“⁶ Obklopil se hradbou skepticismu. Potom došlo k překvapivé věci. Jeho hradba se náhle zřítila do prachu. Zůstal obnažený a bezbranný. Pomalu se začal vracet k víře, které se posmíval a kterou zesměšňoval. Co způsobilo takovou změnu jeho pohledu? Zemřela mu manželka. Se zlomeným srdcem vešel do místnosti, kde spočívaly její tělesné pozůstatky. Znovu pohlédl do tváře, kterou tolik miloval. Vyšel ven a řekl příteli: „Je to ona, a přesto to není ona. Vše se změnilo. Něco, co tam bylo dříve, je pryč. Není, jak bývala. Co mohlo odejít, když ne duše?“

Později napsal: „Smrt není to, co si lidé představují. Je to pouze jako přejít do jiného pokoje. V oné další místnosti najdeme… drahou ženu a muže a sladké děti, které jsme milovali a ztratili.“⁷

V obraně před pochybnostmi dnešního světa ohledně Kristovy božskosti usilujeme o orientační bod, nezpochybnitelný zdroj, dokonce svědectví očitých svědků. Štěpán z biblických dob, odsouzený ke kruté smrti mučedníka, vzhlédl k nebi a zvolal: „Aj, vidím, nebesa otevřená a Syna člověka stojícího na pravici Boží.“⁸

Může někoho nepřesvědčit působivé svědectví Pavla Korintským? Prohlásil, že „Kristus umřel za hříchy naše podlé písem. A že jest pohřben, a že vstal z mrtvých třetího dne podlé písem, a… vidín jest od Petra, potom od dvanácti,“ řekl Pavel, a „nejposléze pak ze všech,… ukázal se i mně.“⁹

V naší dispensaci vyjádřili totéž svědectví odvážně prorok Joseph Smith, když spolu se Sidneym Rigdonem svědčili: „A nyní, po mnohých svědectvích, jež o něm byla dána, toto je svědectví poslední ze všech, jež my o něm dáváme: Že on žije!“¹⁰

Toto je poznání, které povznáší. Toto je pravda, která utěšuje. Toto je ujištění, které vede ty, kteří jsou sehnuti zármutkem – ze stínů a do světla.

Na Štědrý den v roce 1997 jsem se setkal s pozoruhodnou rodinou. Každý její člen měl neotřesitelné svědectví o pravdě a o skutečnosti vzkříšení. Rodinu tvořila matka, otec a čtyři děti. Všechny děti – tři synové a dcera – se narodily se vzácnou formou svalové dystrofie a všechny byly postižené. Mark, kterému tehdy bylo šestnáct, prodělal operaci páteře, aby mu pomohla se snadněji pohybovat. Druzí dva chlapci, třináctiletý Christopher a desetiletý Jason, měli za několik dnů odcestovat do Kalifornie, aby se podrobili podobné operaci. Jediné dceři, Shanně, bylo tehdy pět let – bylo to krásné dítě. Všechny děti byly inteligentní a plné víry a bylo zřejmé, že jejich rodiče, Bill a Sherry, byli na každé z nich pyšní. Na chvíli jsme se setkali a zvláštní duch oné rodiny naplnil mou kancelář a mé srdce. Otec a já jsme udělili požehnání dvěma chlapcům, které čekala operace, a rodiče se potom zeptali, zda mi malá Shanna může zazpívat. Otec se zmínil, že má sníženou kapacitu plic a že to pro ni možná bude obtížné, ale ona se o to chce pokusit. Za doprovodu nahrávky z kazety a krásným jasným hlasem – neunikla jí ani nota – zpívala o jasné budoucnosti:

Když skončila, byli jsme všichni viditelně dojati. Duchovnost této návštěvy udala tón mým tehdejším Vánocům.

Udržoval jsem s touto rodinou kontakt, a když bylo nejstaršímu synu Markovi devatenáct let, zařídili jsme, aby mohl sloužit na zvláštní misii v církevním ústředí. Posléze měli příležitost sloužit na takové misii i jeho dva další bratři.

Před téměř rokem podlehl Christopher, kterému bylo dvaadvacet let, nemoci, kterou jsou postiženy všechny děti. A potom, loni v září, jsem se dozvěděl, že zemřela i malá Shanna, které nyní bylo čtrnáct let. Při pohřbu byla Shanně nádherným způsobem vyjádřena úcta. Oba její přeživší bratři, Mark a Jason, se opírali o řečnický pult a vyprávěli o hluboce dojímavých rodinných zážitcích. Shannina matka se zapojila do zpěvu velmi dojemného duetu. Její otec a dědeček pronesli dojímavé proslovy. Ačkoli měli zlomené srdce, oba vydali mocné a hluboce procítěné svědectví o skutečnosti vzkříšení a o tom, že Shanna skutečně stále žije, stejně jako její bratr Christopher, a že oba očekávají slavné shledání se svou milovanou rodinou.

Když přišla řada na mě, abych promluvil, vyprávěl jsem o návštěvě rodiny v mé kanceláři před téměř devíti lety a hovořil jsem o krásné písni, kterou Shanna při té příležitosti zpívala. Zakončil jsem myšlenkou: „Protože náš Spasitel zemřel na Kalvárii, smrt nemá nárok na žádného z nás. Shanna žije, zdravá a v pořádku, a pro ni onen krásný den, o kterém zpívala při zvláštním Štědrém dnu v roce 1997, den, o kterém snila, je tady a teď.“

Bratři a sestry, smějeme se, pláčeme, pracujeme, hrajeme si, máme rádi, žijeme. A potom zemřeme. Smrt je naším univerzálním dědictvím. Všichni musí projít její bránou. Smrt si žádá staré, unavené a sešlé. Navštěvuje mladé v rozpuku naděje a s nádhernými vyhlídkami. Jejímu stisku neuniknou ani malé děti. Slovy apoštola Pavla: „Uloženo [je] lidem jednou umříti.“¹²

A mrtvými bychom zůstali, kdyby nebylo jednoho Muže a Jeho poslání, a to Ježíše Nazaretského. Narodil se ve stáji, byl uložen v jeslích, Jeho narození naplnilo inspirovaná prohlášení mnoha proroků. Byl učen z výsosti. Poskytl život, světlo a cestu. Následovaly Ho zástupy. Děti Ho zbožňovaly. Zpupní Ho odmítali. Hovořil v podobenstvích. Učil příkladem. Žil dokonalým životem.

Ačkoli přišel Král králů a Pán pánů, někteří jej vítali jako nepřítele a zrádce. Následoval výsměch, kterému někteří říkali soud. Vzduch naplňovalo volání: „Ukřižuj ho, ukřižuj.“¹³ Potom započal výstup na pahorek Kalvárii.

Vysmívali se Mu, spílali Mu, tropili si z Něho posměšky, uráželi Ho a uprostřed křiku „Kristus, ten král Izraelský, nechažť nyní sstoupí s kříže, ať uzříme, a uvěříme“¹⁴ byl přibit na kříž. „Jinýmť pomáhal, sám sobě pomoci nemůže.“¹⁵ Jeho odpověď zněla: „Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí.“¹⁶ „Otče, v ruce tvé poroučím ducha svého. A to pověděv, umřel.“¹⁷ Milující ruce uložily jeho tělo do hrobky vytesané v kameni.

První den v týdnu, velice brzy ráno, přišly k hrobu Maria Magdaléna a Maria, matka Jakubova, spolu s dalšími. K jejich úžasu bylo tělo jejich Pána pryč. Lukáš zaznamenává, že se vedle nich postavili dva muži v zářícím rouchu a řekli: „Co hledáte živého s mrtvými? Není ho tuto, ale vstalť jest.“¹⁸

Příští týden bude křesťanský svět oslavovat nejvýznamnější událost v zaznamenané historii. Prosté prohlášení – „Není ho tuto, ale vstalť jest“ – bylo prvním potvrzením doslovného vzkříšení našeho Pána a Spasitele, Ježíše Krista. Prázdný hrob onoho prvního velikonočního jitra přinesl potvrzující ujištění, pozitivní odpověď na Jobovu otázku: „Když umře člověk, zdaliž zase ožive?“¹⁹

Pro všechny, kteří ztratili někoho drahého, obrátíme Jobovu otázku v odpověď: Když člověk umře, zase bude žít. Víme to, neboť máme světlo zjevené pravdy. „Já jsem vzkříšení i život,“ řekl Mistr. „Kdo věří ve mne, byť pak i umřel, živ bude. A každý, kdož jest živ, a věří ve mne, neumřeť na věky.“²⁰

Skrze slzy a zkoušky, skrze obavy a bolesti, skrze úzkost a osamělost ze ztráty drahých existuje ujištění, že život je věčný. Náš Pán a Spasitel je žijícím svědkem, že je tomu tak.

Z celého srdce a vroucnosti své duše pozvedám hlas ve svědectví jako zvláštní svědek a prohlašuji, že Bůh žije. Ježíš je Jeho Syn, Jednorozený Otce v těle. Je naším Vykupitelem, je naším Prostředníkem u Otce. To On zemřel na kříži, aby usmířil naše hříchy. Stal se prvotinami vzkříšení. Protože zemřel, všichni budou opět žít. „Ach, jak je vítaná radost, kterou dává tato věta: ,Já vím, že žije Spasitel!‘²¹ Kéž to ví celý svět a kéž podle tohoto poznání žije – o to se pokorně modlím, ve jménu Ježíše Krista, Pána a Spasitele, amen.