Jazyk andělů

Prorok Joseph Smith prohloubil naše porozumění tomu, jak mocná je řeč, když učil: „Každá bytost, když koná skutky skrze víru,… tak činí skrze slova. Bůh řekl: ,Buď světlo! I bylo světlo.‘ Jozue promluvil, a velká světla, která Bůh stvořil, se zastavila. Eliáš přikázal, a nebesa se zavřela na dobu tří let a šesti měsíců, takže nepršelo… To vše bylo vykonáno vírou… Víra tudíž působí skrze slova; a pomocí [slov] nejmocnější skutky víry byly a budou vykonány.“¹ Tak, jako všechny dary, které „[přicházejí] shůry“, i slova jsou posvátná a musejí „býti [vyslovována] s pozorností a skrze nabádání Ducha“.²

S tímto vědomím moci a posvátnosti slov bych nás chtěl upozornit, je-li upozornění zapotřebí, na to, jak mluvíme mezi sebou a jak mluvíme o sobě.

V apokryfech je verš, který vyjadřuje závažnost této záležitosti lépe, než to dokáži já sám. Píše se v něm: „Úder bičem zanechá stopy na těle, ale úder jazykem láme kosti.“³ Zatímco jsem uvažoval o této bolestivé představě, zvlášť mocně na mě zapůsobilo, když jsem si v knize Jakubově přečetl, že existuje způsob, jak se mohu stát „dokonalým mužem“.

Jakub řekl: „V mnohém zajisté klesáme všickni. Kdožť [ale] neklesá v slovu, tenť jest dokonalý muž, mohoucí jako uzdou spravovati také všecko tělo.“

A pokračuje tím, že používá metaforu udidla neboli uzdy: „An, my koňům udidla v ústa dáváme, aby nám povolni byli, a vším tělem jejich vládneme.

An, i lodí tak veliké jsouce, a prudkými větry hnány bývajíce, však i nejmenším veslem bývají sem i tam obracíny.“

Pak Jakub přechází k jádru věci: „Tak i jazyk [také] malý oud jest… [Ale vizte] maličký oheň, kterak veliký les [může spálit].

… Jazyk pak jest oheň… mezi oudy našimi, nanečišťující celé tělo,… jsa rozněcován od ohně pekelného.

Všeliké zajisté přirození i zvěři, i ptactva, i zeměplazů, i mořských potvor… jest okroceno od lidí;

Ale jazyka žádný z lidí skrotiti nemůže. Tak jest neskrotitelné zlé, pln jsa jedu smrtelného.

Jím dobrořečíme Bohu Otci, a jím zlořečíme lidem, ku podobenství Božímu stvořeným.

Z jedněch a týchž úst pochází dobrořečení i zlořečení. Ne takť býti má, bratří moji.“⁴

To jsou docela přímá slova! Jakub samozřejmě neměl na mysli, že náš jazyk je vždy zlovolný, ani že vše, co říkáme, je plné „jedu smrtelného“. Ale jasně říká, že přinejmenším něco z toho, co říkáme, může být destruktivní, dokonce jedovaté – a to je znepokojivé obvinění pro Svatého posledních dnů! Hlas, který vydává silné svědectví, pronáší upřímné modlitby a zpívá písně Sionu, může být tímtéž hlasem, který nadává a kritizuje, přivádí do rozpaků a ponižuje, přináší bolest a ničí tím svého ducha i ducha ostatních. „Z jedněch a týchž úst pochází dobrořečení i zlořečení,“ prohlašuje zarmouceně Jakub. „Ne takť býti má, bratří moji [a sestry].“

Je toto něco, na čem můžeme my všichni trochu zapracovat? Je toto oblast, ve které se může každý z nás snažit podobat se trochu více „dokonalému“ muži či ženě?

Manželé, byl vám svěřen ten nejposvátnější dar, který vám Bůh může dát – je to vaše manželka, dcera Boží, matka vašich dětí, která se dobrovolně oddala vám, abyste ji milovali a sdíleli s ní radostné společenství. Pomyslete na to, co laskavého jste jí říkali, když jste spolu chodili, pomyslete na požehnání, která jste jí udělili s rukama láskyplně vloženýma na její hlavu, přemýšlejte o sobě jako o bohu a o ní jako o bohyni, kterými ve své podstatě jste, a pak se zamyslete nad jinými okamžiky charakterizovanými chladnými, jízlivými a nezkrocenými slovy. Uvážíme-li, jakou škodu může způsobit náš jazyk, není divu, že Spasitel řekl: „Ne to, což vchází v ústa, poškvrňuje člověka, ale což z úst pochází, toť poškvrňuje člověka.“⁵ Manžel, kterého by ani ve snu nenapadlo, aby uhodil svou manželku fyzicky, může zlomit – pokud ne její kosti – tak zcela určitě její srdce krutostí bezohledné nebo nelaskavé řeči. Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů jednotně a jednoznačně odsuzuje fyzické týrání nebo zneužívání. Pokud lze něco odsoudit ještě více, pak ještě důrazněji zavrhujeme veškeré formy sexuálního zneužívání. Dnes bych chtěl zavrhnout slovní a emocionální zneužívání, ať již se tak chová kdokoli vůči komukoli, ale zejména když se tak chovají manželé vůči manželkám. Bratří, toto se nemá dít.

V tomtéž duchu promlouváme i k sestrám, neboť hřích slovního zneužívání nečiní rozdíly v pohlaví. Manželky, jak je na tom nezkrocený jazyk ve vašich ústech, jakou moc ve věci dobra či zla mají vaše slova? Jak je možné, že tak krásný hlas, který je díky své božské podstatě tak andělský, tak blízký závoji, tak bezděčně jemný a přirozeně laskavý se vůbec může změnit v jazyk tak ostrý, kousavý, palčivý a nezkrocený? Slova ženy mohou být pronikavější než jakákoli dýka, která kdy byla ukována, a mohou dohnat ty, které milují, k tomu, aby se stáhli za hradbu vzdálenější, než by si kdokoli na začátku rozhovoru dokázal představit. Sestry, ve vašem vznešeném duchu není místo pro žádná jízlivá nebo hrubá slova, včetně pomluv nebo klevet nebo zlomyslných poznámek. Kéž se o naší rodině nebo o našem sboru nebo o naší čtvrti nikdy neříká, že „jazyk pak jest oheň a svět nepravosti… [hořící] mezi [našimi členy]“.

Dovolte mi, abych tuto radu rozšířil na celou rodinu. Musíme být velmi opatrní, když mluvíme s dítětem. To, co řekneme anebo neřekneme, jak to řekneme a kdy, velmi, velmi významně ovlivňuje to, jak dítě pohlíží samo na sebe. Je to však dokonce ještě důležitější pro utváření víry dítěte v nás a jeho víry v Boha. Mluvte s dítětem v činorodém duchu – a to vždy. Nikdy jim ani z legrace neříkejte, že je tlusté nebo hloupé nebo líné nebo obyčejné. Nikdy byste to neudělali ve zlém úmyslu, ale děti si to pamatují a mohou se trápit celá léta ve snaze na to zapomenout – a odpustit. A snažte se neporovnávat své děti, i když si myslíte, že vám to docela jde. Můžete třeba s tím nejlepším úmyslem říci: „Zuzka je hezká a Sandra je chytrá,“ ale Zuzka si bude pamatovat jen to, že není chytrá, a Sandra jen to, že není hezká. Chvalte každé dítě osobně za to, jaké je, a pomozte mu uniknout naší společenské posedlosti týkající se srovnávání se s druhými, soutěžení a pocitu, že nejsme nikdy dostatečně dobří.

Předpokládám, že v této souvislosti nemusím ani dodávat, že negativní mluva často vyplývá z negativního myšlení, včetně negativního přemýšlení o sobě samém. Vidíme své chyby, mluvíme – nebo alespoň přemýšlíme – o sobě kriticky a zanedlouho tak nahlížíme na každého a na všechno. Žádný sluneční svit, žádné růže, žádný příslib naděje nebo štěstí. Zanedlouho jsme nešťastní my i všichni kolem nás.

Moc se mi líbí, co jednou řekl starší Orson F. Whitney: „Duch evangelia je optimistický; důvěřuje v Boha a dívá se na tu lepší stránku věci. Opačný neboli pesimistický duch sráží lidi dolů a pryč od Boha, dívá se na tu horší stránku věci, reptá, stěžuje si a zdráhá se být poslušný.“⁶ Měli bychom se držet Spasitelova prohlášení, že máme být dobré mysli.⁷ (Zdá se mi, že toto přikázání možná porušujeme častěji, než téměř kterékoli jiné!) Mluvte s nadějí. Mluvte povzbudivě, i o sobě. Nesnažte se neustále si na něco stěžovat a naříkat. Jak kdosi řekl: „I ve zlatém věku civilizace někdo bezpochyby hudroval, že vše vypadá až moc žlutě.“

Častokrát mě napadlo, že když Laman a Lemuel svázali Nefiho provazy a bili ho holí, muselo to být pro něj snesitelnější než poslouchat jejich neustálé reptání.⁸ Určitě jim musel přinejmenším jednou říci: „Dělejte, udeřte mě ještě jednou. Ještě stále vás slyším.“ Ano, v životě máme problémy, a ano, musíme čelit negativním věcem, ale prosím přijměte jednu životní zásadu staršího Hollanda – žádná rána osudu není tak zlá, aby nemohla být ještě horší, když nad ní budeme fňukat.

Pavel to vyjádřil otevřeně, ale velmi nadějně. Nám všem řekl toto: „Žádná řeč mrzutá nevycházej z úst vašich, ale [pouze] jestli jaká dobrá k vzdělání užitečnému, aby dala milost posluchačům.

A nezarmucujte Ducha svatého Božího…

Všeliká hořkost, a rozzlobení se, i hněv, i křik, i rouhání buď odjato od vás…

Ale buďte k sobě vespolek dobrotiví, milosrdní, odpouštějíce sobě vespolek, jakož i Bůh v Kristu odpustil vám.“⁹

Nefi nás ve svém hluboce dojímavém posledním svědectví vyzývá, abychom následovali „Syna [Božího] s celým úmyslem srdce“, a slibuje nám, že „poté, co jste obdrželi křest ohněm a Duchem Svatým,… můžete mluviti novým jazykem, ano, dokonce jazykem andělů… A… jak byste mohli mluviti jazykem andělů, ledaže by to bylo Duchem Svatým? Andělé mluví mocí Ducha Svatého; pročež, oni mluví slova Kristova“.¹⁰ Kristus vskutku byl a je „Slovem“, jak řekl milovaný Jan,¹¹ a je plný milosti a pravdy, plný milosrdenství a soucitu.

A tak, bratři a sestry, kéž se v tomto dlouhém věčném úsilí být podobnějšími Spasiteli snažíme nyní být „dokonalými“ muži a ženami alespoň v tomto jednom ohledu – tím, že se nikoho nedotkneme slovem, nebo pozitivněji řečeno, že budeme mluvit novým jazykem, jazykem andělů. Naše slova, podobně jako naše skutky, mají být naplněna vírou a nadějí a pravou láskou, těmito třemi velkými křesťanskými zásadami, kterých je v dnešním světě tak zoufale zapotřebí. Díky takovým slovům, proneseným pod vlivem Ducha, mohou být slzy osušeny, srdce uzdravena, životy pozvednuty, naděje se může vrátit a důvěra může zvítězit. Modlím se o to, aby vás moje slova, i když se týkala náročného tématu, povzbudila, a nikoli odradila, abyste v mém hlase slyšeli, že vás mám rád, protože skutečně mám. Co je však důležitější, vězte prosím, že váš Otec v nebi vás miluje, a také vás miluje Jeho Jednorozený Syn. Když k vám budou Oni promlouvat – a Oni budou – nebude to ve větru, ani v zemětřesení, ani v ohni, ale bude to tichým a jemným hlasem, hlasem něžným a laskavým.¹² Bude to jazykem andělů. Kéž se všichni radujeme z pomyšlení na to, že když říkáme něco povznášejícího a povzbuzujícího jednomu z nejmenších těchto našich bratří a sester a maličkých, říkáme to Bohu.¹³ Ve jménu Ježíše Krista, amen.