To, co vím

Milovaní bratři a sestry, jsem rád, že mám příležitost k vám promluvit. Děkuji každému z vás za vaše modlitby v můj prospěch. Jsem vám hluboce vděčný. Během 49 let, kdy jsem generální autoritou, jsem na generální konferenci mluvil určitě více než 200krát. Jsem na světě již sedmadevadesátým rokem. Vítr fouká a já si připadám jako poslední list na stromě.

Těším se vlastně celkem dobrému zdraví, navzdory fámám, které tvrdí opak. Schopní lékaři a zdravotní sestry mě drží na správné cestě. Někteří z vás možná odejdou ještě přede mnou. S ohledem na svůj věk si však přeji vydat svědectví o základních pravdách tohoto díla.

Přiznávám, že nevím všechno, ale něco vím zcela jistě. A o tom, o čem vím, s vámi dnes dopoledne budu mluvit.

Když se císař Konstantin obrátil na křesťanství, začal si uvědomovat rozdílné názory duchovenstva týkající se povahy Božství. Ve snaze toto vyřešit svolal v roce 325 tehdejší význačné teology do Niceje. Každý účastník dostal příležitost vyslovit svůj názor. Hádky se jen stupňovaly. Když nebylo možné dojít k žádné definici, byl učiněn kompromis. Stal se známým jako nicejské vyznání a k základním prvkům tohoto vyznání se hlásí většina křesťanských věřících.

Já sám tomu nerozumím. Pro mne je toto vyznání matoucí.

Jsem hluboce vděčný za to, že my, jako členové této Církve, nespoléháme na žádné lidské prohlášení ohledně povahy Božství. Naše poznání vychází přímo z osobní zkušenosti Josepha Smitha, který, ač byl teprve chlapcem, mluvil s Bohem Věčným Otcem a s Jeho Milovaným Synem, Vzkříšeným Pánem. Poklekl v Jejich přítomnosti; slyšel Jejich hlas a odpověděl. Byly to dvě různé bytosti. Nelze se divit, že řekl své matce, že zjistil, že její církev není ta pravá. A tak jednou z velikých, všeobjímajících nauk této Církve je naše víra v Boha Věčného Otce. On je bytost – skutečná a samostatná. Je velikým Vládcem vesmíru, je však také naším Otcem, a my jsme Jeho děti.

Modlíme se k Němu, a tyto modlitby jsou rozhovorem mezi Bohem a člověkem. Jsem si jist, že On slyší naše modlitby a odpovídá na ně. To nemohu popřít. Mám až příliš mnoho zážitků se zodpověděnými modlitbami.

Alma svého syna Helamana poučoval těmito slovy: „Raď se s Pánem ve veškerém konání svém a on tě povede k dobrému; ano, když večer uléháš, uléhej v Pánu, aby nad tebou bděl ve spánku tvém; a když ráno vstáváš, nechť je tvé srdce naplněno poděkováním Bohu; a jestliže toto budeš činiti, budeš pozvednut posledního dne.“ (Alma 37:37.)

Druhá významná skutečnost, kterou jsem si jist, má také svůj základ ve vidění proroka Josepha. Totiž to, že Ježíš žije. On je žijící Kristus. On je Jehovou Starého zákona a Mesiášem zákona Nového. Pod vedením svého Otce byl Stvořitelem země. Evangelium Janovo začíná těmito úžasnými slovy: „Na počátku bylo Slovo, a to Slovo bylo u Boha, a to Slovo byl Bůh.

To bylo na počátku u Boha.

Všecky věci skrze [něho] učiněny jsou, a bez něho nic není učiněno, což učiněno jest.“ (Jan 1:1–3.)

Všimněte si zvláště posledního verše: „Všecky věci skrze [něho] učiněny jsou, a bez něho nic není učiněno, což učiněno jest.“

On byl tím velkým Stvořitelem. Byl to Jeho prst, který na hoře Sinai napsal přikázání. Byl to On, kdo opustil královské dvorany na výsostech a přišel na zem a narodil se v těch nejskromnějších podmínkách. Během své krátké služby uzdravoval nemocné, vracel zrak slepým, křísil mrtvé a káral zákoníky a farizeje. Byl jediným dokonalým člověkem, který kdy kráčel po zemi. Toto vše bylo součástí plánu Jeho Otce. V zahradě getsemanské trpěl natolik, že když úpěnlivě prosil svého Otce, potil kapky krve. Toto vše ale bylo součástí Jeho velké usmiřující oběti. Byl zajat lůzou a předveden před Piláta, zatímco lůza volala po Jeho smrti. Nesl kříž, nástroj své smrti. Když na Golgotě odevzdával svůj život, zvolal: „Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí.“ (Lukáš 23:34.)

Jeho tělo opatrně položili do hrobky Jozefa z Arimatie. Ale o tři dny později, v ono první velikonoční ráno, byla hrobka prázdná. Maria Magdaléna s Ním mluvila, a On mluvil s ní. Zjevil se svým apoštolům. Kráčel s dvěma učedníky na cestě do Emaus. A je nám řečeno, že Ho vidělo 500 dalších. (Viz 1. Korintským 15:6.)

On řekl: „A mámť i jiné ovce, kteréž nejsou z tohoto ovčince. I tyť musím přivesti; nebo hlas můj slyšeti budou. A budeť jeden ovčinec a jeden pastýř.“ (Jan 10:16.) V souladu s tím se zjevil těm, kteří se shromáždili v zemi Hojnosti na západní polokouli. Zde je učil tak, jak učil lidi ve Starém světě. Toto vše je podrobně zaznamenáno v Knize Mormonově, která je druhým svědkem o božskosti našeho Pána.

A opakuji, On i Jeho Otec se zjevili chlapci Josephovi, a Otec představil Syna těmito slovy: „Toto je můj Milovaný Syn. Slyš jej!“ (Joseph Smith–Životopis 1:17.)

Tím dalším, čím jsem si jist a o čem vydávám svědectví, je usmíření Pána Ježíše Krista. Bez toho by život neměl smysl. Je závěrným kamenem v klenbě naší existence. Potvrzuje to, že jsme žili před svým narozením do smrtelnosti. Smrtelnost je jen nášlapný kámen k vznešenější existenci v budoucnosti. Zármutek spojený se smrtí zmírňuje zaslíbení vzkříšení. Kdyby nebyly Velikonoce, nebyly by ani Vánoce.

Chtěl bych dále mluvit o velkých jistotách, které přišly díky znovuzřízení evangelia Ježíše Krista. Bylo znovuzřízeno kněžství neboli pravomoc daná člověku, aby mluvil ve jménu Božím. Toto kněžství má dva řády: menší, známý také jako Aronův, byl znovuzřízen rukou Jana Křtitele. Vyšší řád kněžství, Melchisedechův, byl znovuzřízen rukama Petra, Jakuba a Jana.

Během znovuzřízení Aronova kněžství vzkříšený Jan Křtitel vložil ruce na hlavu Josepha Smitha a Olivera Cowderyho a řekl: „Vám, spoluslužebníci moji, ve jménu Mesiáše, předávám kněžství Aronovo, které drží klíče služby andělů a evangelia pokání a křtu ponořením na odpuštění hříchů.“ (NaS 13:1.)

Když president Wilford Woodruff v pokročilém věku promlouval k mladým mužům Církve, řekl: „Přál bych si vám vštípit do mysli, že není žádný rozdíl mezi tím, je-li muž knězem nebo apoštolem, pokud zvelebuje své povolání. Kněz drží klíče služby andělů. Nikdy ve svém životě, ať již jako apoštol, jako sedmdesátník nebo jako starší, jsem nebyl Pánem chráněn více, než když jsem byl nositelem úřadu kněze.“ (Millennial Star, Oct. 5, 1891, 629.)

Melchidechovo neboli vyšší kněžství dává mužům moc, aby vkládali ruce na hlavu druhých a dávali jim požehnání. Žehnají nemocným. Jak prohlásil Jakub v Novém zákoně: „Stůně-li kdo z vás? Zavolej starších zboru, ať se modlí za něho, mažíce jej olejem ve jménu Páně.“ (Jakub 5:14.)

Nakonec se zmíním o požehnáních domu Páně, která vyplynula ze znovuzřízení dávného evangelia.

Tyto chrámy, jejichž počet jsme v posledních letech značně zvýšili, nabízejí požehnání, která nelze získat nikde jinde. Vše, co se děje v těchto posvátných domech, má co do činění s věčnou podstatou člověka. Zde jsou manželé a manželky a děti pečetěni k sobě jako rodiny na celou věčnost. Manželství netrvá jen „dokud vás smrt nerozdělí“. Je navždy, pokud manželé žijí tak, aby tohoto požehnání byli hodni. Nejpozoruhodnější ze všeho je pravomoc konat zástupnou práci v domě Páně. Zde se vykonávají obřady za zemřelé, kteří neměli příležitost obdržet je během svého života.

Nedávno mi kdosi vyprávěl o jedné vdově z Idaho Falls. 15 let sloužila v chrámu Idaho Falls v Idahu jako zástupce při udílení chrámových obdarování pro 20 000 jedinců. V pátek vykonala své 20 000. obdarování a v sobotu přišla znovu, aby jich vykonala dalších pět. Následující týden zemřela.

Zamyslete se nad tím, co tato drobná žena udělala. Vykonala tato zástupná obdarování pro tolik lidí, kolik se jich dnes dopoledne shromáždilo v tomto Konferenčním centru. Představte si to přijetí, kterého se jí muselo dostat na druhé straně.

Bratři a sestry, toto je mé svědectví, které vám s vážností vydávám.

Bůh vám žehnej, každému z vás, vy věrní Svatí posledních dnů. Kéž ve vašem domově přebývá pokoj a láska a kéž vás víra a modlitba vede při všem vašem konání, o to se pokorně modlím v posvátném jménu Ježíše Krista, amen.