Uzdravující moc odpuštění

Milí bratři, sestry a přátelé, přicházím před vás s pokorou a s modlitbou. Přeji si hovořit o uzdravující moci odpuštění.

V krásných pahorcích Pensylvánie žije oddaná skupina křesťanů prostým životem bez automobilů, elektřiny nebo moderních strojů. Pilně pracují a žijí klidným pokojným životem odděleni od světa. Většina jejich potravy pochází z vlastních farem. Ženy šijí, vyšívají a pletou jejich oblečení, které je cudné a prosté. Jsou známí jako Amishové.

V jejich obci Nickel Mines žil dvaatřicetiletý řidič mlékárenského vozu se svou rodinou. Nebyl Amish, ale jeho trasa ho vedla na mnoho amishských mléčných farem, kde se stal známým jako tichý mlékař. Loni v říjnu náhle ztratil veškerou soudnost a sebeovládání. Ve své zmučené mysli obvinil Boha za smrt svého prvního dítěte a určité neopodstatněné vzpomínky. Bez jakékoli záminky vtrhl do amishské školy, propustil chlapce a dospělé a svázal deset dívek. Začal na dívky střílet, pět jich usmrtil a pět zranil. Potom si vzal život.

Toto šokující násilí způsobilo mezi Amishi velkou úzkost, ale nikoli hněv. Zavládla bolest, ale nikoli nenávist. Jejich odpuštění bylo okamžité. Kolektivně začali podávat pomocnou ruku mlékařově trpící rodině. Když se mlékařova rodina den po střelbě shromáždila v jeho domě, vstoupil dovnitř jeden amishský soused, objal otce mrtvého střelce a řekl: „Chceme vám odpustit.“¹ Amishští vedoucí navštívili mlékařovu vdovu a děti, aby projevili svou účast, odpuštění, pomoc a lásku. Asi polovina truchlících na mlékařově pohřbu byli Amishové. Amishové na oplátku pozvali mlékařovu rodinu na pohřeb zavražděných dívek. Na Amishích spočinul pozoruhodný pokoj, protože jejich víra je během této krize podporovala.

Jeden místní obyvatel velice výmluvně shrnul následky této tragédie, když řekl: „Všichni jsme mluvili stejnou řečí, a to nejen anglicky, ale řečí péče, řečí pospolitosti [a] řečí služby. Ano, a řečí odpuštění.“² Byl to úžasný projev jejich naprosté víry v Pánovo učení, jež je zaznamenáno v Kázání na hoře: „Dobře čiňte nenávidícím vás, a modlte se za ty, kteříž vás utiskují.“³

Rodina mlékaře, který zabil pět dívek, vydala toto veřejné prohlášení:

„Našim amishským přátelům, sousedům a obci:

Naše rodina si přeje, aby každý z vás věděl, že jsme hluboce dojati odpuštěním, milostí a milosrdenstvím, které jste nám prokázali. Vaše láska k naší rodině pomohla poskytnout uzdravení, které tak zoufale potřebujeme. Modlitby, květiny, pohlednice a dárky, které jste nám dali, se dotkly našeho srdce způsobem, který nemohou popsat žádná slova. Váš soucit přesáhl naši rodinu, naši obec a mění náš svět, a za to vám upřímně děkujeme.

Vězte prosím, že naše srdce je vším, co se stalo, zlomeno. Naplňuje nás bolest za všechny naše amishské sousedy, které jsme měli rádi a které máme rádi stále. Víme, že před všemi rodinami, které ztratily své milované, je mnoho těžkých dnů, a tak budeme i nadále vkládat svou naději a důvěru v Boha veškeré útěchy, zatímco se budeme snažit dát život opět do pořádku.“⁴

Jak mohla celá amishská skupina projevit takovou míru odpuštění? Bylo to pro jejich víru v Boha a důvěru, která je součástí jejich vnitřní bytosti, v Jeho slovo. Považují se za učedníky Krista a přejí si následovat Jeho příklad.

Mnozí lidé, kteří slyšeli o této tragédii, poslali Amishům peníze na zaplacení zdravotní péče pro pět dívek, které přežily, a na zaplacení pohřebních výloh pěti dívek, které byly zabity. Jako další projev svého učednictví se Amishové rozhodli podělit se o část peněz s vdovou po mlékaři a jejími třemi dětmi, protože i oni byli obětí této strašlivé tragédie.

Odpuštění není vždy okamžité, jako tomu bylo u Amishů. Když dojde k zneužití nebo zabití nevinných dětí, většina z nás nemyslí v první řadě na odpuštění. Naší přirozenou odpovědí je hněv. Můžeme se dokonce cítit ospravedlněni, když chceme „odplatit“ někomu, kdo nám nebo naší rodině působí bezpráví.

Dr. Sidney Simon, uznávaná autorita v oboru uvědomování si hodnot, poskytl vynikající definici odpuštění, která platí pro lidské vztahy:

„Odpuštění je osvobození a lepší využití energie, která předtím byla zapotřebí na uchovávání záště, hromadění zlosti a hýčkání nevyhojených ran. Je to opětovné objevení sil, které jsme měli vždy, a znovuzískání naší neomezené schopnosti chápat a přijímat druhé lidi i sebe sama.“⁵

Většina z nás potřebuje čas, abychom se propracovali bolestí a ztrátou. Můžeme najít všechny možné důvody pro odkládání odpuštění. Jedním z nich je očekávání, že provinilci učiní pokání předtím, než jim odpustíme. Nicméně toto odkládání nám způsobuje ztrátu pokoje a štěstí, které bychom mohli mít. Pošetilost omílání dávno minulých křivd nepřináší štěstí.

Někteří po celý život chovají zášť a neuvědomují si, že odvážné odpuštění těm, kteří nám ublížili, je prospěšné a léčivé.

Odpuštění přichází snadněji, když, podobně jako Amishové, máme víru v Boha a důvěřujeme v Jeho slovo. Taková víra „uschopňuje lidi, aby snesli to nejhorší, co lidstvo přináší. Rovněž uschopňuje lidi, aby hleděli dále než sami na sebe. A co je nejdůležitější, uschopňuje je, aby odpouštěli“.⁶

Všichni trpíme určitými křivdami ze zkušeností, které zdánlivě nemají smysl nebo důvod. Nemůžeme je pochopit nebo vysvětlit. Možná nikdy nebudeme vědět, proč se nám některé věci v životě staly. Příčina některých našich trápení je známa pouze Pánu. Ale protože se tak děje, musíme to vydržet. President Howard W. Hunter řekl: „Bůh ví, co my nevíme, a vidí, co my nevidíme.“⁷

President Brigham Young předložil závažné vysvětlení toho, proč přinejmenším některá naše utrpení mají svůj účel. Řekl: „Každé pohromě, která může přijít na smrtelné bytosti, bude dovoleno přijít na nemnohé, aby je připravila těšit se z přítomnosti Páně… Každá zkouška a zkušenost, kterou jste prošli, je nutná pro vaše spasení.“⁸

Dokážeme-li ve svém srdci najít odpuštění pro ty, již nám způsobili bolest a křivdu, povzneseme se k vyšší úrovni sebeúcty a duševní pohody. Některé nedávné studie ukazují, že lidé, kteří jsou učeni odpouštět, se stávají „méně hněvivými, jsou plni naděje, nepodléhají tolik depresím, jsou méně úzkostliví a méně stresovaní,“ což vede k lepšímu zdravotnímu stavu.⁹ Další z těchto studií dochází k závěru, „že odpuštění… je osvobozující dar, [který] lidé mohou dát sami sobě“.¹⁰

V naší době nás Pán napomenul: „Máte [si] navzájem odpouštěti…“, a potom z toho činí nezbytnost, když říká: „Já, Pán, odpustím tomu, komu odpustím, ale od vás je požadováno, abyste odpouštěli všem lidem.“¹¹

Jedna sestra, která si prošla bolestivým rozvodem, dostala od svého biskupa velmi dobrou radu: „Uchovávejte si v srdci místo pro odpuštění, a až přijde, přivítejte ho.“¹² Amishové tam již místo měli, protože „odpuštění je ,srdeční‘ součástí [jejich] náboženství“.¹³ Jejich příklad odpuštění je úžasným vyjádřením křesťanské lásky.

V roce 1985 byl zde v Salt Lake City krutě a bezcitně, bez vlastního zavinění, zabit úmyslně nastraženou bombou biskup Steven Christensen. Byl synem Maca a Joany Christensenových, manželem Terri a otcem čtyř dětí. Se souhlasem jeho rodičů se zde podělím o to, čemu se z této zkušenosti naučili. Po tomto strašlivém skutku média téměř neúnavně sledovala členy rodiny Christensenových. Při jedné příležitosti tato dotěrnost médií pohoršila jednoho ze členů rodiny tak, že ho Stevenův otec, Mac, musel zadržet. Mac si potom pomyslel: „Jestliže neodpustíme, tato věc zničí mou rodinu. Jed a zášť nikdy nevymizí, dokud je ze srdce nevyženeme sami.“ Uzdravení a pokoj se dostavily, když rodina očistila své srdce od hněvu a dokázala odpustit člověku, který připravil jejich syna o život.

Nedávno jsme zde v Utahu měli dvě další tragédie, ve kterých se projevila víra a uzdravující moc odpuštění. Gary Ceran, jehož manželka a dvě děti zahynuly na Štědrý den, když do jejich vozu narazilo nákladní auto, ihned vyslovil své odpuštění a starost o údajně opilého řidiče. Letos v únoru, když auto narazilo do vozu biskupa Christophera Williamse, se musel bratr Williams rozhodnout, a tím rozhodnutím bylo „bezpodmínečně odpustit“ řidiči, který nehodu zavinil, aby nic nebránilo uzdravujícímu procesu.¹⁴

Co se my všichni můžeme z podobných zkušeností naučit? Musíme si uvědomit pocity hněvu a přiznat si je. To bude vyžadovat pokoru, ale poklekneme-li a poprosíme-li Nebeského Otce, aby nás naplnil pocitem odpuštění, On nám pomůže. Pán od nás požaduje, abychom odpouštěli „všem lidem“¹⁵ pro naše dobro, protože „zášť zpomaluje duchovní růst“.¹⁶ Pouze když se zbavíme zášti a hořkosti, může nám Pán vložit do srdce útěchu, právě tak, jako to učinil pro pospolitost Amishů, Christensenovy, Ceranovy a rodinu Williamsových.

Společnost musí být samozřejmě chráněna před zatvrzelými zločinci, protože milosrdenství nemůže oloupiti spravedlnost.¹⁷ Biskup Williams tuto myšlenku výstižně popsal, když řekl: „Odpuštění je zdrojem moci. Nezprošťuje nás ale následků.“¹⁸ Když nás postihne tragédie, nemáme reagovat usilováním o osobní odplatu; máme nechat spravedlnost, aby vykonala své, a potom jít dál. Není snadné jít dál a očistit své srdce od zánětu záště. Spasitel nám všem skrze své usmíření nabídl drahocenný pokoj, ale ten se může dostavit jen tehdy, když jsme ochotni upustit od pocitů hněvu, zloby nebo pomstychtivosti. Usmíření přináší každému z nás, kteří odpouštíme těm, již se proti nám provinili,¹⁹ dokonce i těm, již spáchali vážné zločiny, množství pokoje a útěchy.

Mějme na paměti, že musíme odpustit, aby i nám bylo odpuštěno. Slovy jedné mé oblíbené náboženské písně „Kéž vždy odpuštění dáš, po němž sám tak toužíváš“.²⁰ Celým srdcem a duší věřím v uzdravující moc, která k nám může přijít, když se řídíme radou Spasitele, abychom „odpouštěli všem lidem“,²¹ ve jménu Ježíše Krista, amen.