Pamatujte a nezahyňte

Obrázek

Je pro mě ctí, že mohu mluvit po sestře Parkinové. Její služba a učení, stejně jako služba a učení jejích rádkyň, požehnala nás všechny. Před osmnácti a půl lety, zhruba ve stejný čas jako nyní, jsem stál poblíž tohoto pultu a čekal jsem, až shromáždění dozpívá, abych pak předstoupil a pronesl svůj první proslov na generální konferenci. Má úzkost musela být tehdy očividná. Starší L. Tom Perry, který stál za mnou, se ke mně nahnul a způsobem jemu vlastním mi přesvědčivě a povzbudivě pošeptal do ucha. „Uklidni se,“ řekl, „již celá léta jsme u tohoto pultu nikoho neztratili!“

Ona povzbudivá slova a těch několik následujících minut, během nichž jsem promlouval k Svatým posledních dnů po celém světě, mi vryly do paměti drahocenné vzpomínky. Podobně jako vy všichni i já si stále doplňuji zásobárnu vzpomínek, které jsou, když si je vybavuji, velmi užitečnou a často radostnou částí mého vědomí. A navzdory tomu, že jsem se v mládí několikrát zařekl, že až vyrostu, nikdy nebudu obtěžovat druhé vzpomínkami, nyní je vyprávím s velkým potěšením, kdykoli je to jen trochu možné. Ale dnes bych si přál promluvit o tom, že v evangeliu Ježíše Krista má paměť a pamatování významnější úlohu, než jen uchovávat a vybavovat si informace.

Budeme-li pozorně sledovat, jak se ve svatých písmech používá slovo pamatujte, uvědomíme si, že „pamatujte“, z Božího pohledu, je základní a spásnou zásadou evangelia. Je tomu tak proto, že prorocké nabádání „pamatujte“ je často výzvou k činu: naslouchat, vidět, udělat, poslouchat, činit pokání.¹ Když si pamatujeme Božím způsobem, překonáváme sklon člověka pouze se pro životní bitvu opásat, ale skutečně se do bitvy zapojujeme a děláme vše, co je v našich silách, abychom odolali pokušení a vyhnuli se hříchu.

Takové aktivní pamatování vyžadoval od svého lidu král Beniamin:

„A nakonec, nemohu vám vypověděti všechny věci, jimiž se můžete dopustiti hříchu; neboť jsou rozmanité cesty a prostředky, dokonce tak mnohé, že je ani nemohu vypočítati.

Ale tolik vám mohu říci, že nebudete-li bdíti nad sebou samými a nad myšlenkami svými a nad slovy svými a nad skutky svými a nebudete-li dodržovati přikázání Boží a nevytrváte-li ve víře v to, co jste slyšeli o příchodu Pána našeho, až do konce života svého, musíte zahynouti. A nyní, ó člověče, [pamatuj] a nezahyň.“²

Když si uvědomíme, že „pamatujte“ má mít v našem životě zásadní úlohu, co si ještě máme pamatovat? V souvislosti s tím, že jsme se dnes shromáždili, abychom měli na paměti tento historický Tabernacle a znovu ho zasvětili, myslím si, že historie této Církve Ježíše Krista a jejího lidu si zaslouží, abychom na ni pamatovali. Historie Církve zaujímá v písmech význačné místo. Historie Církve vlastně tvoří velkou část písem. V den, kdy byla Církev zorganizována, Bůh přikázal Josephu Smithovi: „Viz, mezi vámi bude veden záznam.“³ Joseph reagoval na tento příkaz tím, že určil Olivera Cowderyho, druhého staršího v Církvi a svého hlavního asistenta, jako prvního církevního historika. Vedeme záznamy, aby nám pomáhaly pamatovat si, a záznam o růstu a pokroku Církve je veden ode dnů Olivera Cowderyho až do současnosti. Tento mimořádný historický záznam nám připomíná, že Bůh opět otevřel nebesa a zjevil pravdy, které vyzývají naše pokolení k činům.

Z toho všeho, co historici během oněch mnoha let sebrali, uschovali a napsali, neztělesňuje nic důležitost a moc historie Církve více než jednoduchý a pravdivý příběh zaznamenaný Josephem Smithem o tom, jak se mu ukázal Bůh Otec a Jeho Syn Ježíš Kristus, což naše historické knihy nyní nazývají První vidění. Ve slovech, která si generace misionářů ukládají do paměti a která sdílejí s těmi, kteří ve světě hledají pravdu, Joseph popisuje zázračný způsob, jímž obdržel odpověď na svou otázku položenou v modlitbě – která Církev má pravdu:

„Spatřil [jsem] sloup světla přesně nad svou hlavou, převyšující jas slunce, který ponenáhlu sestupoval, dokud nespočinul na mně.

… Když světlo spočinulo na mně, spatřil jsem dvě Bytosti, jejichž jas a sláva se vymyká veškerému popisu, stojící nade mnou ve vzduchu. Jedna z nich ke mně promluvila, nazývajíc mne jménem, a řekla, ukazujíc na druhou – Toto je můj Milovaný Syn. Slyš Jej!“⁴

A Joseph naslouchal! A miliony naslouchaly jeho zprávě, nebo ji četly, a uvěřily jí a přijaly evangelium Ježíše Krista, které pomohl znovuzřídit. Věřím Josephu Smithovi a vím, že byl pravým prorokem Božím. Když si připomenu jeho zážitek z Prvního vidění, nikdy se nestane, aby to nepovzbudilo mou duši k větší oddanosti a k činu.

Nikdo si neváží historie Církve více než president Gordon B. Hinckley. Máme rádi jeho jemný smysl pro humor, ale jeho smysl pro důležitost historie je stejně tak výrazný. Inspirující příběhy a anekdoty z naší minulosti se prolínají jeho spisy a kázáními. Jako náš žijící prorok vědomě zdůrazňuje minulost a budoucnost, aby nám pomohl žít spravedlivěji v přítomnosti. Díky jeho učení rozumíme tomu, že slovo „pamatujte“ nám umožňuje vidět Boží ruku v naší minulosti, tak jako proroctví a víra nás ujišťují o Boží ruce v naší budoucnosti. President Hinckley nám připomíná, jak členové v počátcích Církve čelili svým překážkám, abychom my, skrze milost Boží, mohli věrněji čelit svým vlastním. On uchovává naši minulost živoucí, a tak nám pomáhá navázat na lidi, místa a události, které tvoří naše duchovní dědictví, a tím nás motivuje k účinnější službě, víře a laskavosti.

President Hinckley nám také příkladným způsobem odhaluje místa ze své osobní a rodinné historie. Spousty nových zoufalých misionářů upokojilo, když se dověděli, že i president Hinckley byl na počátku své misie zoufalý a že se s tím svěřil svému otci. Dokonce se odvážně podělil o stručnou otcovu odpověď: „Drahý Gordone, obdržel jsem Tvůj poslední dopis. Mám jenom jeden návrh: zapomeň na sebe a jdi pracovat.“⁵ Po 70 letech jsme my všichni svědky toho, jak vážně si vzal president Hinckley onu radu k srdci. Jeho mimořádný charakter a prorocká moudrost jsou přesvědčivým důkazem toho, jak je prospěšné pamatovat na historii Církve, stejně jako na tu svou.

O tom, jak důležité jsou paměť a „pamatujte“ v evangeliu Ježíše Krista, toho lze říci mnohem více. Často mluvíme o tom, že máme pamatovat na posvátné smlouvy a na Boží přikázání a že máme pamatovat na vykonávání spásných obřadů pro své zesnulé předky. A dále, a to je nejdůležitější, že máme pamatovat na Spasitele Ježíše Krista nejenom tehdy, když se nám to hodí, ale, jak nás žádá, vždy.⁶ Když přijímáme svátost, svědčíme, že na Něj vždy pamatujeme. Na oplátku je nám přislíbeno, že Jeho Duch bude vždy s námi. Zajímavé je, že to je tentýž Duch, jehož seslal náš Nebeský Otec, aby „[nám připomněl] všecko“.⁷ Když jsme tedy hodni přijímat svátost, jsme požehnáni Duchem a vstupujeme do podivuhodného cyklu pamatování, a tak se vracíme znovu a znovu ve svých myšlenkách a oddanosti ke Kristu a k Jeho usmíření.

Věřím tomu, že přijít ke Kristu a být v Něm zdokonaleni je konečným účelem veškerého pamatování.⁸ Proto se modlím, aby nám Bůh požehnal, abychom vždy pamatovali, zvláště na jeho dokonalého Syna, a tak nezahynuli. S vděčností svědčím o Kristově božskosti a spásné moci. Ve jménu Ježíše Krista, amen.