Ponaučení, která mi dal život

Nedávno jsem přemýšlel o mnoha úžasných zážitcích, které jsem v životě prožil. Když jsem vyjadřoval vděčnost Nebeskému Otci za tato nádherná požehnání a příležitosti, uvědomil jsem si, možná více než kdy jindy, jak nesmírně důležité byly roky mého dospívání.

Mnoho velmi důležitých a převratných okamžiků v mém životě se mi přihodilo, když jsem byl mladý muž. Ponaučení, která jsem tehdy získal, formovala můj charakter a utvářela můj osud. Bez nich bych byl úplně jiným člověkem na úplně jiném místě, než jsem dnes. Dnes večer bych rád několik minut věnoval některým těmto zážitkům a tomu, čemu jsem se díky nim naučil.

Nikdy nezapomenu na jeden středoškolský zápas v americkém fotbalu, který jsme hráli proti soupeři z jiné školy. Hrál jsem na pozici útočného záložníka a mým úkolem bylo blokovat protihráče nebo se snažit uvolnit se tak, aby mi spoluhráč mohl hodit míč. Pamatuji si tento konkrétní zápas tak dobře z toho důvodu, že můj protihráč – ten, kterého jsem měl blokovat – byl obr.

Já sám jsem nebyl zrovna nejvyšším sportovcem na světě. Ale myslím, že můj protihráč jím nejspíš byl. Vzpomínám si, že když jsem se na něj díval, napadlo mě, že vážil asi dvakrát tolik, co já. Uvědomte si, že v době, kdy jsem hrál, jsme neměli ochranné vybavení, které mají hráči dnes. Měl jsem jen koženou helmu bez ochranné mřížky před obličejem.

Čím víc jsem nad tím přemýšlel, tím víc mi docházela závažnost situace: kdybych se od něj nechal chytit, asi bych po zbytek sezóny fandil svému mužstvu z nemocničního lůžka.

Naštěstí jsem byl rychlý. A většinu prvního poločasu jsem se mu úspěšně vyhýbal.

Vyjma jednoho výhozu.

Můj spoluhráč se chystal hodit míč. Já jsem byl volný. Spoluhráč hodil míč a ten letěl směrem ke mně.

Jediný problém byl v tom, že jsem za sebou uslyšel těžký dusot. Blesklo mi hlavou, že pokud míč chytím, bude velmi pravděpodobné, že skončím na nitrožilní výživě. Ale míč letěl na mě a moje mužstvo na mě spoléhalo. A tak jsem natáhl ruce a – v posledním okamžiku – jsem se podíval nahoru.

A byl tam on.

Vzpomínám si, jak mně míč narazil do rukou. Vzpomínám si, jak jsem se ho snažil udržet. Vzpomínám si na zvuk míče padajícího na trávník. Pak už si nejsem jistý, co se stalo, protože ten obr mě udeřil takovou silou, že jsem nevěděl, na jaké jsem planetě. Jedno si však pamatuji – byl to hluboký hlas, který přicházel z mlžinaté temnoty a řekl: „To máš za to, že hraješ za nesprávné družstvo.“

Mým trenérem na střední škole byl William McKinley Oswald. Byl to skvělý trenér a velmi ovlivnil můj život. Myslím si ale, že svou metodu pro motivování hráčů převzal od seržanta pro vojenský výcvik.

Onoho dne během přestávky v poločase připomněl trenét Oswald celému mužstvu, že jsem pustil míč. Pak na mě ukázal a řekl: „Jak jsi to mohl udělat?“

A neměl přitom zrovna tichý hlas.

„Chci vědět, proč jsi ten míč pustil!“

Na okamžik jsem se zakoktal a nakonec jsem se rozhodl říci pravdu. „Pustil jsem míč z očí,“ řekl jsem.

Trenér se na mě podíval a řekl: „Přesně tak, pustil jsi míč z očí. Už to nikdy nedělej. Kvůli takové chybě se prohrává celý zápas.“

Vážil jsem si trenéra Oswalda, a i když jsem se cítil hrozně, rozhodl jsem následovat jeho radu. Zařekl jsem se, že už nespustím míč z očí, i kdyby to znamenalo, že mě ten obří protihráč zadupe až k protinožcům.

Vrátili jsme se na hřiště a začal druhý poločas. Byl to vyrovnaný zápas, a i když mé mužstvo hrálo dobře, ztráceli jsme v závěru poslední čtvrtiny čtyři body.

Spoluhráč mě povolal při dalším výhozu míče. Znovu jsem vyrazil kupředu a znovu jsem byl volný. Míč letěl směrem ke mně. Tentokrát byl ten obr přede mnou a v dokonalém postavení, aby míč zachytil.

Natáhl se, ale míč mu proklouzl rukama. Vyskočil jsem do výšky, a aniž bych na okamžik pustil míč z očí, natáhl jsem se po něm, chytil jsem ho a skóroval, čímž jsem zápas vyhrál.

Z následných oslav si toho moc nepamatuji, ale vzpomínám si na výraz ve tváři trenéra Oswalda.

„To je ono, takhle se nemá míč spouštět z očí,“ řekl.

Myslím, že jsem se díky tomu usmíval celý týden.

Znám mnoho úžasných mužů a žen. Ačkoli mají různé zkušenosti, talenty a náhledy na věc, mají všichni společné toto: pilně a vytrvale se snaží dosáhnout svých cílů. Je snadné ztratit pozornost a zájem o to, co je v životě nejdůležitější. Já se snažím pamatovat na ponaučení trenéra Oswalda a správně si seřadit hodnoty, které jsou pro mě důležité, abych nespouštěl z očí to, na čem skutečně záleží.

Naléhám na vás, abyste přezkoumali svůj život. Zjistěte, jak jste na tom a co potřebujete udělat, abyste se stali takovými, jakými chcete být. Stanovte si inspirující, vznešené a spravedlivé cíle, které budou motivovat vaši představivost a které vás v srdci nadchnou. A pak je nespouštějte z očí. Pracujte důsledně na tom, abyste jich dosáhli.

„Když člověk směle kráčí směrem k dosažení svých snů,“ napsal Henry David Thoreau, „a snaží se vést život, který si vysnil, dosáhne úspěchu, který by v běžném životě nečekal.“¹

Jinými slovy, nikdy nespouštějte míč z očí.

Další ponaučení z fotbalového hřiště jsem získal tehdy, když mě zavalilo 10 dalších hráčů. Byl to zápas v rámci šampionátu Konference Skalistých hor a po výhozu jsem měl proběhnout s míčem mezi protihráči, skórovat a dostat své mužstvo do vedení. Vzal jsem míč a zabořil jsem se do řady protihráčů. Věděl jsem, že jsem poblíž brankové čáry, ale nevěděl jsem, jak blízko. Ačkoli jsem se ocitl pod hromadou protihráčů, natáhl jsem se o několik centimetrů a prsty jsem ji nahmatal. Branková čára byla ode mne vzdálena pět centimetrů.

V onom okamžiku jsem byl pokoušen, abych míč posunul dopředu. Mohl jsem to udělat. A když by rozhodčí odtáhl hráče z hromady, byl bych hrdinou. Nikdo by na ten podvod nikdy nepřišel.

Snil jsem o tomto okamžiku již od svých chlapeckých let. A teď jsem ho měl na dosah. Pak jsem si ale vzpomněl na slova mé matky. „Josephe,“ říkávala mi často, „dělej vždy to, co je správné, nehledě na následky. Dělej to, co je správné, a vše se v dobré obrátí.“

Chtěl jsem tak zoufale skórovat. Ale více než stát se hrdinou v očích svých přátel jsem chtěl být hrdinou v očích své matky. A tak jsem nechal míč na svém místě – pět centimetrů od brankové čáry.

Tehdy jsem si to neuvědomoval, ale byl to zlomový okamžik. Kdybych míč posunul, mohl jsem být na chvíli vítězem, ale odměna dočasné slávy by byla zaplacena příliš velkou a trvalou cenou. Na mém svědomí by se vytvořila jizva, která by se mnou zůstala až do konce života. Věděl jsem, že musím udělat to, co je správné.

Světlo Kristovo nám pomáhá poznat rozdíl mezi správným a špatným. Když dopustíme, aby pokušení umlčela tichý hlas našeho svědomí – právě pak se rozhodnutí stávají složitými.

Rodiče mě učili, abych reagoval rychle, když přijde pokušení, a abych okamžitě a důrazně řekl: „Ne!“ Tutéž radu doporučuji i vám. Vyvarujte se pokušení.

Další ponaučení, které jsem získal, se týkalo radosti ze služby druhým. V minulosti jsem již vyprávěl o tom, jak mě můj otec, který byl biskupem našeho sboru, nechával nakládat vozík s potravinami a zásobami, které jsem pak rozvážel potřebným rodinám. Můj otec nebyl jediným, kdo měl touhu pomáhat lidem v nouzi.

Před pětasedmdesáti lety biskup William F. Perschon předsedal Čtvrtému sboru v kůlu Pioneer v Salt Lake City. Byl to německý imigrant, obrácený do Církve, a mluvil se silným přízvukem. Byl vynikajícím obchodníkem, co ho však charakterizovalo nejvíce, byl jeho velký soucit, který měl pro druhé.

Každý týden na shromáždění kněžství biskup Perschon nechával nositele Aronova kněžství přeříkávat tuto větu: „Kněžství znamená službu, a protože jsem nositelem kněžství, budu sloužit.“

Nebyl to pouhý slogan. Když vdovy potřebovaly pomoc, biskup Perschon a Aronovo kněžství byli připraveni pomoci. Když se stavěla kaple, biskup Perschon a Aronovo kněžství byli u toho. Když bylo potřeba plít nebo sklízet cukrovou řepu a brambory na farmě sociální péče, biskup Perschon a Aronovo kněžství byli u toho.

Později, když William Perschon sloužil v předsednictvu kůlu, měl vliv na mladého biskupa, který se jmenoval Thomas S. Monson. V 50. letech minulého století byl biskup Perschon povolán, aby předsedal Švýcarsko-rakouské misii, a hrál významnou roli při budování prvního „zámořského“ chrámu ve švýcarském Bernu.

Nemohli jste téměř pomyslet na biskupa Perschona, aniž byste pomysleli na jeho péči o druhé a jeho soucit k nim a jeho neúnavné odhodlání učit těmto vlastnostem i druhé. Z oněch mladých mužů v Aronově kněžství, kterým jako biskup předsedal, se jich 29 stalo biskupy. Deset jich sloužilo v předsednictvech kůlu. Pět z nich se stalo presidenty misie, tři přijali povolání jako presidenti chrámu a dva sloužili jako generální autority.²

Bratří, takovou moc má velký vedoucí. Takovou moc má služba.

Ačkoli jsem tomu tehdy úplně nerozuměl, je mi nyní jasné, že tato ponaučení – a mnohá jiná, která jsem v mládí získal – vytvořila základ, na kterém byl postaven můj pozdější život.

Každý z nás má duchovní dary. Někteří jsou požehnáni darem víry, jiní darem uzdravování. V rámci celé Církve jsou zastoupeny všechny duchovní dary. V mém případě možná jeden z duchovních darů, za které jsem nejvíce vděčný, spočívá v tom, že jsem byl požehnán poslušným duchem. Když jsem zaslechl moudrou radu od rodičů nebo vedoucích Církve, uposlechl jsem ji a snažil jsem se ji začlenit do svého myšlení a jednání.

Bratří v kněžství, naléhám na vás, abyste rozvíjeli dar poslušného ducha. Spasitel učil, že „kdož slyší slova má tato a plní je, připodobním muži moudrému… [a] každý,… kdož slyší slova má tato, a neplní jich, připodobněn bude muži [nerozumnému]“.³

Jak poznáme, zda jsme moudří nebo nerozumní? Když uslyšíme inspirovanou radu, uposlechneme ji. To je zkouška moudrosti či nerozumnosti.

Co nám to prospěje, když nasloucháme moudré radě, ale jejími slovy se neřídíme? K čemu nám jsou zkušenosti, když se z nich nepoučíme? K čemu nám jsou písma, když si nevážíme jejich slov a nezačleňujeme je do svého života?

President Gordon B. Hinckley slíbil, že „[Nebeský Otec] zaplaví požehnáními ty, kteří kráčejí v poslušnosti Jeho přikázání“.⁴

Připojuji se k jeho hlasu.

Svědčím o tom, že Ježíš je Kristus, Spasitel veškerého lidstva. Svědčím o tom, že Bůh je nablízku. On o nás, své děti, pečuje a miluje nás. Pokrok znovuzřízené Církve Ježíše Krista řídí proroci, vidoucí a zjevovatelé. President Gordon B. Hinckley je prorokem posledních dnů pro Církev i pro svět.

Vzdávám díky svému Stvořiteli za tento úžasný život, ve kterém má každý z nás příležitost získat ponaučení, které bychom jiným způsobem nemohli plně pochopit.

Moji milí bratří, kéž si stanovujeme spravedlivé cíle a snažíme se jich dosáhnout, kéž děláme to, co je správné, a s láskou pomáháme lidem kolem sebe. To je má modlitba a svědectví, ve jménu Ježíše Krista, amen.