Rozvod

Žijeme ve světě, ve kterém je manželství jako takové ohroženo a kde je rozvod běžným jevem.

Zásadu, že společnost má mít silný zájem na zachování manželství pro obecné dobro, stejně jako pro dobro manželů a jejich dětí, si mnozí nahrazují domněnkou, že manželství je pouhý soukromý vztah vzniklý souhlasem dospělých, který lze ukončit z vůle kohokoli z nich.¹

Národy, které neměly zákon umožňující rozvod, nějaký přijaly, a většina národů, které rozvod dovolovaly, ho učinily snadněji dostupným. V rámci současných rozvodových zákonů, které se nezabývají vinou, může být naneštěstí snazší rozdělit manželský vztah s nechtěným partnerem než ukončit zaměstnanecký poměr s nežádoucím zaměstnancem. Někteří dokonce hovoří o prvním manželství jako o „startovacím manželství“, jako o malém domku, ve kterém člověk bydlí, než se přestěhuje dál.

Oslabování zásady, že manželství má být trvalé a drahocenné, přináší dalekosáhlé následky. Někteří mladí lidé, ovlivnění rozvodem svých rodičů nebo populárním názorem, že manželství je koule na řetězu, která brání osobnímu rozvoji, se mu vyhýbají. Mnozí, kteří sňatek uzavřeli, mu nevěnují plnou oddanost, a jsou připraveni uniknout při prvním vážném problému.

V kontrastu s tím novodobí proroci varují, že považování manželství „za pouhou smlouvu, kterou lze uzavřít v příjemných chvílích… a ukončit při prvních potížích… je zlo zasluhující si přísné odsouzení“, zejména když tím trpí děti.²

V dávných dobách, a dokonce i v rámci kmenových zákonů v některých zemích, kde máme nyní členy, mají muži moc rozvést se se svými ženami z jakéhokoli banálního důvodu. Spasitel takový nespravedlivý útisk žen odmítl, když prohlásil:

„Mojžíš pro tvrdost srdce vašeho dopustil vám propouštěti manželky vaše, ale s počátku nebylo tak.

Protož pravím vám: Že kdožkoli propustil by manželku svou, (leč pro smilství), a jinou pojme, cizoloží, i kdož propuštěnou pojme, cizoloží.“ (Matouš 19:8–9.)

Ten druh manželství, jenž je požadován pro oslavení – věčný trváním a božský kvalitou – neuvažuje o rozvodu. V chrámech Páně jsou manželské páry oddány na celou věčnost. Ale některá manželství nesměřují k tomuto ideálu. Pro „tvrdost srdce [našeho]“ Pán v současnosti neuplatňuje následky celestiálního měřítka. Povoluje rozvedeným osobám, aby znovu uzavřely sňatek bez poskvrny nemorálnosti specifikované ve vyšším zákoně. Pokud se rozvedený člen nedopustil vážného přestupku, může být hoden chrámového doporučení, přičemž jsou použita tatáž měřítka způsobilosti, která platí pro ostatní členy.

Je mnoho dobrých členů Církve, kteří byli rozvedeni. Hovořím nejprve k nim. Víme, že mnozí z vás jste nevinné oběti – jste členy, jejichž bývalí manželští partneři vytrvale porušovali posvátné smlouvy nebo po delší dobu nedbali na manželské zodpovědnosti nebo je odmítali vykonávat. Členové, se kterými bylo takto špatně zacházeno, z vlastní zkušenosti vědí o okolnostech, které jsou ještě horší než rozvod.

Když je manželství mrtvé a bez naděje na vzkříšení, je potřebné mít prostředek k jeho ukončení. Příklady toho jsem viděl na Filipínách. Dva dny po chrámovém sňatku manžel opustil svou mladou manželku a více než 10 let o něm nikdo neslyšel. Vdaná žena uprchla do jiné země a tam se rozvedla, ale její manžel, který zůstal doma, je v očích filipínských zákonů stále ženatý. Protože zákony v této zemi nepřipouštějí rozvod, tyto nevinné opuštěné oběti nemají žádný způsob, jak změnit svůj manželský stav a jít ve svém životě dál.

Víme, že někteří se za svým rozvodem ohlížejí a vyčítají si částečné nebo převážné zavinění rozchodu. Všichni, již rozvodem prošli, znají bolest a potřebu uzdravující moci a naděje, která pochází z usmíření. Tato uzdravující moc a tato naděje jsou zde pro ně i pro jejich děti.

Nyní hovořím k manželům, kteří jsou členy Církve, zejména ke každému, kdo uvažuje o rozvodu.

Silně naléhám na vás i na ty, již vám radí, abyste si uvědomili, že pro většinu manželských problémů není lékem rozvod, ale pokání. Příčina často není v neslučitelnosti, ale v sobeckosti. Prvním krokem není odloučení, ale náprava. Rozvod není univerzálním řešením, a často způsobuje dlouhodobé trápení. Díky rozsáhlému mezinárodnímu průzkumu úrovně pociťování štěstí před a po „významných životních událostech“ se zjistilo, že průměrný člověk se mnohem úspěšněji dostane znovu na svou úroveň štěstí po smrti partnera než po rozvodu.³ Partneři, kteří doufají, že rozvod vyřeší konflikty, často zjišťují, že je to ještě horší, protože složité situace, které přicházejí po rozvodu – zejména, když jsou v rodině děti – vyvolávají nové konflikty.

Zaprvé myslete na děti. Protože rozvod odděluje zájmy dětí od zájmů jejich rodičů, jsou děti jeho první obětí. Vědci zabývající se rodinným životem nám říkají, že nejvýznamnější příčinou dnešního úpadku blaha dětí je oslabování manželství, ke kterému dnes dochází, protože rodinná nestabilita omezuje schopnost rodičů dětem něco předat.⁴ Víme, že u dětí vychovávaných po rozvodu v domácnosti s jedním rodičem je mnohem vyšší riziko užívání drog a alkoholu, sexuální promiskuity, špatných výsledků ve škole a různých forem utlačování.

Manželský pár s vážnými manželskými problémy má navštívit svého biskupa. Jako Pánův soudce vám poskytne rady a možná i zahájí disciplinární řízení, které povede k uzdravení.

Biskupové neradí členům, aby se rozvedli, ale mohou jim pomoci s následky jejich rozhodnutí. V Pánově zákonu je manželství, stejně jako lidský život, drahocennou, živoucí institucí. Je-li naše tělo nemocné, snažíme se ho uzdravit. Nevzdáváme to. Když je nějaká vyhlídka na život, snažíme se o uzdravení, znovu a znovu. Totéž má platit o našem manželství, a budeme-li vyhledávat Pána, On nám pomůže a uzdraví nás.

Manželské páry Svatých posledních dnů mají dělat vše, co je v jejich silách, aby své manželství zachovali. Mají se řídit radami pro obohacení manželství v poselství Prvního předsednictva v Liahoně z dubna 2007.⁵ Aby se vyvarovali tak zvané „neslučitelnosti“, mají být co nejlepšími přáteli, laskavými a ohleduplnými, citlivými k potřebám toho druhého a vždy se mají snažit učinit jeden druhého šťastným. Mají být partnery v rodinných financích, mají spolupracovat při usměrňování svých tužeb po časných věcech.

Samozřejmě mohou být chvíle, kdy jeden z manželů zklame a druhý je zraněný a cítí bolest. Když k tomu dojde, ten, kterému je ublíženo, má vyvážit současné zklamání minulým dobrem a jasnějšími vyhlídkami do budoucna.

Nepřechovávejte v sobě minulé křivdy a nevracejte se k nim stále znovu a znovu. Zůstávat v manželském vztahu zahořklým je ničivé; odpouštět je božské (viz NaS 64:9–10.) Proste o vedení Duchem Páně, abyste dokázali odpustit křivdy (jak nás to právě teď tak výborně učil president Faust), překonat nedostatky a posílit vzájemné vztahy.

Pokud se již ocitáte ve stavu pouze formálního manželství, spojte prosím ruce, společně poklekněte a s modlitbou proste o pomoc a uzdravující moc usmíření. Vaše pokorné a sjednocené prosby vás přivedou blíže k Pánu i k sobě navzájem a pomohou vám při těžkém výstupu zpět k manželské harmonii.

Uvažujte o těchto postřezích moudrého biskupa, který má velké zkušenosti v poskytování rad členům, kteří mají problémy v manželství. Když hovořil o těch, již se nakonec rozvedli, řekl:

„Většinou každý pár nebo jedinec řekl, že si uvědomují, že rozvod není dobré řešení, ale všichni tvrdili, že jejich situace je jiná.

Většinou se zaměřovali na chyby manželského partnera a menší zodpovědnost připisovali vlastnímu chování. Komunikace se vytratila.

Většinou se ohlíželi zpět a nebyli ochotni odložit břemeno minulého chování na kraji cesty a jít dál.

U některých došlo k vážnému hříchu, ale častěji se jenom ‚přestali mít rádi‘ a říkali: ,Již neuspokojuje moje potřeby‘ nebo ,Změnila se.‘

Vždy si dělali starosti, jaký dopad to bude mít na děti, ale vždy usoudili, že ,je pro ně horší, když jsme spolu a hádáme se‘.“

V kontrastu s tím manželské páry, které se řídily radami tohoto biskupa a zůstaly spolu, překonaly problémy a své manželství dokonce upevnily. Na začátku tohoto obratu k dobrému si dali společný závazek, že budou dodržovat přikázání, aktivně chodit na církevní shromáždění, číst písma a modlit se a pracovat na odstranění vlastních nedostatků. „Uvědomili si význam a moc usmíření pro jejich partnera i pro sebe“ a „byli trpěliví a snažili se znovu a znovu“. Biskup poznamenal, že když manželé, kterým radil, toto dělali, a když činili pokání a snažili se zachránit své manželství, „došlo ve 100 procentech případů k uzdravení“.

Dokonce ani ti, již si myslí, že vinen je zcela jejich partner, nemají jednat ukvapeně. Jedna studie zjistila, že „neexistuje důkaz, že by dospělí zpravidla byli po rozvodu nebo po odluce šťastnější, než kdyby zůstali v nešťastném manželství. Dva ze tří nešťastně ženatých či provdaných dospělých, kteří se vyhnuli rozvodu, o pět let později prohlásili, že jejich manželství je šťastné“.⁶ Žena, která po mnoho let setrvávala v nesnesitelném manželství, dokud neodrostly děti, vysvětlila: „V našem manželství byly tři strany – manžel, já a Pán. Řekla jsem si, že když to vydrží dva z nás, mohli bychom to udržet pohromadě.“

Moc naděje vyjádřená v těchto příkladech je někdy odměněna pokáním a nápravou, někdy ale nikoli. Lidé se nacházejí v nejrůznějších situacích. Nemůžeme ovládat rozhodnutí druhých a ani za ně neneseme zodpovědnost, dokonce ani tehdy, když má na nás tak bolestivý dopad. Jsem si jist, že Pán má rád a žehná manžely a manželky, kteří se s láskou snaží pomáhat partnerům s tak hlubokými problémy, jako je pornografie nebo jiné návykové chování nebo s dlouhodobými důsledky týrání a zneužívání v dětství.

Ať je výsledek jakýkoli a bez ohledu na to, jak jsou vaše zkušenosti obtížné, máte slib, že vám nebudou odepřena požehnání věčných rodinných vztahů, milujete-li Pána, dodržujete-li Jeho přikázání a děláte-li zkrátka to nejlepší, co je ve vašich silách. Když mladý Jákob snášel „strasti a mnoho smutku“ kvůli jednání dalších členů rodiny, otec Lehi ho ujistil: „Ty znáš velikost Boha; a on posvětí strasti tvé ku prospěchu tvému.“ (2. Nefi 2:1–2.) Podobně nás ujišťuje apoštol Pavel, že „milujícím Boha všecky věci napomáhají k dobrému“ (Římanům 8:28).

Na závěr stručně pohovořím k těm, kteří uvažují o manželství. Nejlepším způsobem, jak se vyvarovat rozvodu s nevěrným, tyranským nebo nepodporujícím partnerem, je vyhnout se sňatku s takovým člověkem. Přejete-li si dobře se oženit či provdat, dobře se informujte. Vztahy navázané „vysedáváním s přáteli“ nebo výměnou informací na internetu nejsou dostatečným základem pro manželství. Máte chodit na schůzky, po kterých bude následovat opatrná, pečlivá a důkladná známost. Máte mít hodně příležitostí vyzkoušet si chování perspektivního manžela v rozmanitých situacích. Snoubenci se mají dozvědět vše, co mohou, o rodině toho, s kým brzy uzavřou manželství. Při tom všem si máme uvědomovat, že dobré manželství nevyžaduje dokonalého muže nebo dokonalou ženu. Vyžaduje pouze muže a ženu, kteří učiní závazek společně usilovat o to, aby směřovali k dokonalosti.

President Spencer W. Kimball učil: „Dva jedinci přistupující k manželskému oltáři si musejí uvědomit, že k tomu, aby získali šťastné manželství, ve které doufají, musí vědět, že manželství… znamená oběť, dělení se, a dokonce i omezení určitých osobních svobod. Znamená to dlouho, důsledně a šetrně hospodařit. Jsou to děti, které s sebou nesou finanční břemena, břemena služby, břemena péče a starostí; ale také to jsou ty nejhlubší a nejsladší prožitky.“⁷

Z osobní zkušenosti svědčím o kráse manželství a rodinného života, který je založen, jak říká prohlášení o rodině, na posvátné zodpovědnosti manžela a manželky „vzájemně se milovat a vzájemně o sebe pečovat a pečovat o své děti“ a „na učení Pána Ježíše Krista“.⁸ Svědčím o Něm jako o našem Spasiteli a modlím se v Jeho jménu za všechny, kteří usilují o nejvyšší požehnání věčné rodiny, ve jménu Ježíše Krista, amen.