Kněžství – posvátný dar

Bratří, dnes večer jsme se shromáždili jako mocná skupina nositelů kněžství, jak zde v Konferenčním centru, tak i na jiných místech po celém světě. Jsem poctěn výsadou, že k vám mohu hovořit. Modlím se, aby Pánova inspirace vedla mé myšlenky a inspirovala má slova.

Během několika uplynulých týdnů, když jsem rozjímal o tom, co bych vám dnes večer mohl říci, jsem se vracel v myšlenkách k požehnání, které máme jako nositelé posvátného kněžství Božího. Když se díváme na svět jako na celek, s populací více než šesti a půl miliardy lidí, uvědomujeme si, že tvoříme velmi malou vybranou skupinu. My, již jsme nositeli kněžství, jsme, slovy apoštola Petra „rod vyvolený, královské kněžstvo“.¹

President Joseph F. Smith definoval kněžství jako „moc Boží delegovanou člověku, skrze kterou může muž jednat na zemi pro spasení lidské rodiny… skrze kterou mohou [muži] promlouvat vůli Boží, jako kdyby zde byli andělé a promlouvali ji sami; skrze kterou jsou muži zmocněni svazovat na zemi, a bude to svázáno v nebi, a rozvazovat na zemi, a bude to rozvázáno v nebi.“ President Smith dodal: „[Kněžství] je posvátné, a lidé ho za takové musejí považovat.“²

Bratří, kněžství je dar, který nám přináší nejenom zvláštní požehnání, ale také závažné zodpovědnosti. Naší zodpovědností je vést svůj život tak, abychom byli vždy hodni kněžství, jehož jsme nositeli. Žijeme v době, kdy jsme obklopeni mnohým, co nás má svádět na cesty, které mohou vést k našemu zničení. Vyvarovat se takových cest vyžaduje rozhodnost a odvahu.

Odvaha se počítá. To, že je to pravda, jsem si uvědomil před mnoha lety nanejvýš bezprostředním a překvapivým způsobem. Tehdy jsem sloužil jako biskup. Všeobecné zasedání konference našeho kůlu se konalo v Assembly Hall na Chrámovém náměstí v Salt Lake City. Mělo být reorganizováno předsednictvo našeho kůlu. Aronovo kněžství, včetně členů biskupstva, zajišťovalo pro konferenci hudbu. Když jsme dozpívali první píseň, president Joseph Fielding Smith, návštěvník naší konference, přistoupil k řečnickému pultu a přečetl jména nového předsednictva kůlu pro vyjádření podpory. Potom se zmínil, že Percy Fetzer, který se stal naším novým presidentem kůlu, a John Burt, který se stal prvním rádcem – oba byli rádci v předchozím předsednictvu – byli o svém novém povolání informováni před začátkem konference. Naznačil však, že já, který jsem byl povolán druhým rádcem v novém předsednictvu, jsem o povolání předem nevěděl a že jsem to slyšel poprvé, když bylo moje jméno přečteno pro vyjádření podpory. Potom oznámil: „Pokud je bratr Monson ochoten přijmout toto povolání, budeme rádi, když k nám teď promluví.“

Když jsem stál u řečnického pultu a hleděl na moře tváří, vybavila se mi píseň, kterou jsme právě zpívali. Týkala se Slova moudrosti a jmenovala se „Chlapče, měj odvahu říci ne“. Onoho dne jsem si k proslovu, který jsem měl po přijetí svého povolání, vybral námět „Chlapče, měj odvahu říci ano“. Výzva k odvaze přichází neustále ke každému z nás – k odvaze stát pevně za svým přesvědčením, k odvaze plnit své zodpovědnosti, k odvaze ctít své kněžství.

Kamkoli jdeme, naše kněžství jde s námi. Stojíme na „svatých místech“?³ President J. Reuben Clark, Jr., který sloužil po mnoho let jako rádce v Prvním předsednictvu, řekl: „Kněžství není jako oblek, který si můžete sundat a zase si ho obléci… V závislosti na nás samých [to je] věčné obdarování.“ Pokračoval: „Kdybychom skutečně měli toto… přesvědčení… že [kněžství] nemůžeme odložit stranou a že Bůh nás bude volat k zodpovědnosti, pokud ho [zlehčíme], zachrání nás to, a nebudeme činit spoustu věcí, zachrání nás to, a nepůjdeme na spoustu míst. Pokud bychom si pokaždé, když se začínáme trochu odklánět z přímé a úzké cesty, vzpomněli: ,Mám zde s sebou své kněžství. Měl bych?‘, nebude nám to trvat dlouho a my se propracujeme zpět na přímou a úzkou stezku.“⁴

President Spencer W. Kimball řekl: „Moc kněžství, jehož jste nositeli, je neomezená. Omezení přichází kvůli vám, když nežijete v souladu s Duchem Páně a sami omezujete moc, kterou používáte.“⁵

Bratři v kněžství – od nejmladšího po nejstaršího – žijete v souladu s tím, co Pán vyžaduje? Jste způsobilí být nositeli kněžství Božího? Pokud nejste, rozhodněte se tady a teď, seberte odvahu, kterou to bude vyžadovat, a učiňte jakékoli změny, které jsou nutné, aby váš život byl takový, jaký být má. Abychom se bezpečně plavili po mořích smrtelnosti, potřebujeme vedení onoho věčného námořníka – a to velkého Jehovy. Jsme-li v Pánově službě, máme nárok na Pánovu pomoc.

Pán mi během života pomohl nesčetněkrát. Během poslední fáze druhé světové války jsem dovršil 18 let a byl jsem vysvěcen starším – týden předtím, než jsem nastoupil aktivní službu u námořnictva. Člen biskupstva mého sboru byl na nádraží, aby se se mnou rozloučil. Těsně před odjezdem vlaku mi dal do ruky knížku, kterou vám dnes večer ukazuji. Jmenuje se Misionářská příručka. Usmál jsem se a poznamenal jsem: „Budu u námořnictva – ne na misii.“ Odpověděl: „Stejně si ji vezmi. Může se ti hodit.“

Vzal jsem si ji. Během základního výcviku nás velitel naší roty poučil, jak si můžeme nejlépe sbalit oblečení do velkého námořnického vaku. Potom nám poradil: „Máte-li tvrdý obdélníkový předmět, můžete ho dát na dno vaku a váš oděv bude lépe chráněný.“ Pomyslel jsem si: „Kde vezmu tvrdý obdélníkový předmět?“ Náhle jsem si vzpomněl na ten pravý obdélníkový předmět – na Misionářskou příručku. A tak mi sloužila 12 týdnů na dně námořnického vaku.

Večer před vánoční dovolenkou jsme jako vždy byli myšlenkami doma. Kasárny byly tiché. Náhle jsem si uvědomil, že můj kamarád na vedlejším lůžku – člen Církve Leland Merrill – sténá bolestí. Zeptal jsem se: „Merrille, co je ti?“

Odpověděl: „Je mi špatně. Je mi hrozně špatně.“

Poradil jsem mu, aby šel na ošetřovnu, ale on odpověděl, že když tam půjde, nepustí ho na Vánoce domů. Potom jsem mu navrhl, aby byl potichu, abychom nevzbudili celá kasárna.

Hodiny se vlekly a on sténal stále hlasitěji. Potom v zoufalství zašeptal: „Monsone, nejsi ty starší?“ Přitakal jsem, načež mě poprosil: „Dej mi požehnání.“

Velmi dobře jsem věděl, že jsem nikdy žádné požehnání neudělil. Nikdy jsem takové požehnání neobdržel, ani jsem ho nikdy nebyl svědkem. V modlitbě jsem prosil Boha o pomoc. Přišla odpověď: „Podívej se na dno námořnického vaku.“ A tak jsem ve dvě ráno vyprázdnil obsah vaku na stůl. Potom jsem za nočního světla vzal onen tvrdý obdélníkový předmět, Misionářskou příručku, a přečetl jsem si, jak se žehná nemocnému. Sto dvacet zvědavých námořníků přihlíželo, když jsem požehnání udílel. Než jsem si stačil věci zabalit, Leland Merrill spal jako dítě.

Druhý den ráno se ke mně Merrill s úsměvem otočil a řekl: „Monsone, jsem rád, že máš kněžství!“ Jeho radost převyšovala pouze moje vděčnost – vděčnost nejenom za kněžství, ale za to, že jsem byl způsobilý obdržet pomoc, o niž jsem v čase naléhavé potřeby žádal, a použít moc kněžství.

Bratří, náš Pán a Spasitel řekl: „Poď, následuj mne.“⁶ Když přijmeme Jeho pozvání a budeme kráčet v Jeho stopách, bude řídit naše stezky.

V dubnu 2000 jsem takové vedení pocítil. Zavolala mi Rosa Salas Giffordová, kterou jsem neznal. Vysvětlila mi, že jsou u ní několik měsíců na návštěvě rodiče z Kostariky a že právě před týdnem byla jejímu otci Bernardo Agusto Salasovi zjištěna rakovina jater. Uvedla, že lékaři rodinu informovali, že otec bude žít jen několik dnů. Vysvětlila mi, že její otec si velice přeje se před smrtí se mnou setkat. A tak mi řekla adresu a požádala mě, zda bych přišel k nim domů v Salt Lake City, abych se sešel s jejím otcem.

Kvůli schůzkám a povinnostem jsem kancelář opouštěl dost pozdě. Avšak místo abych jel rovnou domů, měl jsem dojem, že mám jet dále na jih a navštívit bratra Salase ještě ten večer. S adresou v ruce jsem se snažil najít jejich dům. Byl dosti silný provoz a stmívalo se, a tak jsem přejel místo, kde měla být odbočka k domu. Nic jsem neviděl. Ale jen tak jsem se nevzdal. Objel jsem blok a dostal jsem se zpátky. Stále nic. Zkusil jsem to ještě jednou, ale ani náznak cesty. Začal jsem mít pocit, že je ospravedlnitelné, abych zamířil domů. Vynaložil jsem dostatečné úsilí, ale ten dům se mi nepodařilo najít. Ještě jsem ale pronesl tichou modlitbu o pomoc. Obdržel jsem inspiraci, že mám na toto místo přijet z druhé strany. Ujel jsem určitou vzdálenost a otočil jsem auto, abych nyní byl na druhé straně ulice. V tomto směru byl provoz mnohem slabší. Když jsem se znovu blížil k onomu místu, ve slabém osvětlení jsem spatřil poraženou ceduli s názvem cesty – cedule ležela na boku na okraji silnice – a téměř neviditelnou, plevelem zarostlou cestu k malému činžovnímu domu a k osamocenému domku, který byl trochu dál od hlavní ulice. Když jsem zajížděl k budovám, mávala na mě malá holčička v bílých šatech, a já jsem věděl, že jsem tu rodinu našel.

Uvedli mě do domu a potom do místnosti, kde ležel bratr Salas. U postele byly tři dcery a zeť, a také sestra Salasová. Všichni kromě zetě byli z Kostariky. Vzezření bratra Salase odráželo jeho vážný stav. Na čele měl vlhký hadr s roztřepenými okraji, nikoli ručník nebo utěrku, ale hadr s roztřepenými okraji, což ukazovalo na velice skromnou ekonomickou situaci rodiny.

Po opakovaném oslovení otevřel bratr Salas oči, a když jsem ho vzal za ruku, objevil se mu na tváři náznak úsměvu. Řekl jsem: „Přijel jsem, abych se s vámi setkal.“ Oba jsme měli v očích slzy.

Zeptal jsem se, zda by si přál požehnání, a členové rodiny jednomyslně souhlasili. Protože zeť nebyl nositelem kněžství, udělil jsem požehnání sám. Zdálo se, že slova volně plynou pod vedením Ducha Páně. Uvedl jsem i Spasitelova slova, která se nacházejí v Nauce a smlouvách, oddíl 84, verš 88: „Půjdu před tváří vaší. Já budu na pravici vaší a na levici vaší a Duch můj bude v srdci vašem a andělé moji kolem vás, aby vás podpírali.“ Po požehnání jsem pronesl několik slov útěchy k zarmouceným členům rodiny. Vyslovoval jsem pečlivě, aby mé angličtině rozuměli. A potom jsem jim svou nedokonalou španělštinou vyjádřil, že je mám rád a že jim Nebeský Otec požehná.

Poprosil jsem o rodinnou Bibli a zaměřil jsem jejich pozornost na 3. Janovu, 1. kapitolu, 4. verš: „Nemámť větší radosti, než abych slyšel, že [děti moje] chodí v upřímnosti.“ Řekl jsem jim: „Toto by váš manžel a otec chtěl, abyste si zapamatovali, zatímco se připravuje opustit tuto pozemskou existenci.“

Milá manželka bratra Salase se potom se slzami stékajícími po tváři zeptala, zda bych jim mohl napsat odkaz na ony dva verše, o které jsem se s nimi podělil, aby si je rodina mohla přečíst znova. Neměl jsem po ruce nic, na co bych to mohl napsat, a tak sestra Salasová sáhla do peněženky a vytáhla z ní kousek papíru. Když jsem si ho od ní bral, všiml jsem si, že je to stvrzenka desátku. Byl jsem velmi dojat, když jsem si uvědomil, že tato rodina, nehledě na nesmírně skrovné podmínky, ve kterých žila, věrně platí desátek.

Po dojemném rozloučení mě doprovodili k autu. Když jsem jel domů, přemítal jsem o zvláštním duchu, kterého jsme cítili. Stejně jako mnohokrát předtím jsem pociťoval vděčnost za to, že Nebeský Otec skrze mě zodpověděl modlitbu jiného člověka.

Bratří, mějme vždy na paměti, že kněžství Boží, jehož jsme nositeli, je posvátným darem, který přináší nám i těm, jimž sloužíme, požehnání nebes. Ať jsme již kdekoli, kéž toto kněžství ctíme a ochraňujeme. Kéž jsme vždy v Pánově službě, abychom vždy měli nárok na Pánovu pomoc.

Vede se válka o duše lidí – o vaši i o moji. Pokračuje bez přestání. Jako zvuk polnice se nese slovo Páně určené vám i mně a nositelům kněžství, ať jsou kdekoli: „Pročež, nechť každý muž se učí povinnostem svým a nechť se učí jednati v úřadu, do něhož je určen, ve vší píli.“⁷

Abychom všichni měli odvahu tak činit – o to se modlím, ve jménu Ježíše Krista, amen.