Spasení malých dětí

O malých dětech, které jsou vzaty v dětství a nevinnosti před dosažením věku zodpovědnosti a které nejsou schopny dopustit se hříchu, nám evangelium zjevuje skutečnost, že jsou vykoupeny a že Satan nad nimi nemá žádnou moc. Rovněž smrt nad nimi nemá žádnou moc. Jsou vykoupeny krví Krista a jsou spaseny právě tak jistě, jako že skrze pád našich prvních rodičů vstoupila do světa smrt …

… Naši milovaní přátelé, kteří přišli o své děťátko, mají velký důvod k radosti a veselí i uprostřed hlubokého zármutku, jejž cítí nad jeho dočasnou ztrátou. Vědí, že vše je v pořádku; mají ujištění, že jejich maličké odešlo bez hříchu. Takové děti jsou v lůně Otce. Zdědí svou slávu a oslavení a nebudou jim odepřena požehnání, která jim patří; neboť v uspořádání nebes a v moudrosti Otce, který činí vše správně, ti, již jsou odňati jako malé děti, nenesou žádnou zodpovědnost za svůj odchod, oni sami, nemajíce inteligence a moudrosti, aby se o sebe postarali a aby porozuměli zákonům života; a v moudrosti a milosrdenství a uspořádání Boha, našeho Nebeského Otce, vše, co by získali a z čeho by se těšili, kdyby jim bylo dovoleno žít v těle, jim bude dáno později. O nic nepřijdou, přestože nám byli odňati tímto způsobem …

S těmito myšlenkami na mysli nacházím útěchu ve skutečnosti, že se shledám se svými dětmi, které odešly za závoj; ztratil jsem jich hodně, a myslím, že jsem při jejich ztrátě pocítil vše, co může rodič pocítit. Pociťoval jsem to ostře, neboť miluji děti, a obzvláště rád mám ty maličké, ale chovám vděčnost k Bohu za znalost těchto zásad, protože nyní mám naprostou důvěru v Jeho slovo a v Jeho slib, že v budoucnu budu mít vše, co mi patří, a moje radost bude úplná. Nebude mi odepřena žádná výsada nebo požehnání, jichž jsem hoden a jež mi mohou být řádně svěřeny. Ale budu vlastnit každý dar a každé požehnání, u kterého je možné, abych se ho stal hodným, ať v čase nebo ve věčnosti, na tom nezáleží, pokud budu uznávat ruku Páně ve všech těchto věcech, a v srdci si říkat: „Pán dává a Pán také bere, požehnáno budiž jméno Páně“ [viz Job 1:21]. Takto máme smýšlet ohledně svých dětí, svých příbuzných nebo přátel nebo jakýchkoli zvratů osudu, jimiž můžeme být povoláni projít.⁴

Byli bychom uspokojeni, kdybychom viděli dítě, které pohřbíváme v jeho dětství, jak po celé nespočetné věky věčnosti zůstává pouhým dítětem? Ne! Ani duchové, kteří vlastnili stánky našich dětí, by nebyli uspokojeni, kdyby zůstali v tomto stavu. My ale víme, že naše děti nebudou nuceny zůstat navždy v dětské postavě, neboť od Boha, zdroje pravdy, skrze proroka Josepha Smitha, bylo v této dispensaci zjeveno, že při vzkříšení z mrtvých dítě, které bylo pohřbeno v dětství, povstane v podobě dítěte, kterým bylo, když bylo uloženo; a potom se začne rozvíjet. Ode dne vzkříšení se tělo bude rozvíjet, dokud nedosáhne plné velikosti postavy svého ducha, ať již mužského, nebo ženského. Pokud duch vlastnil Boží inteligenci a touhy smrtelných duší, nemohl by být uspokojen ničím menším, než je toto. Vzpomeňte si, že nám bylo řečeno, že duch Ježíše Krista navštívil jednoho z dávných proroků a zjevil se mu a prohlásil svou identitu, že je týž Syn Boží, který přijde v zenitu času. Řekl, že se zjeví v těle, stejně jako se zjevil tomuto prorokovi [viz Ether 3:9, 16–17]. Nebyl dítětem; byl dospělým, vyvinutým duchem; měl podobu člověka a podobu Boha, stejnou podobu, jako když přišel a vzal na sebe stánek a rozvinul ho k plné postavě svého ducha.⁵

Každý duch, který přichází na tuto zem, aby na sebe vzal stánek, je syn nebo dcera Boha a vlastní veškerou inteligenci a všechny vlastnosti, jimž se jakýkoli syn nebo dcera mohou těšit, ať již v duchovním světě nebo v tomto světě, kromě toho, že v duchu, a odděleni od těla, postrádají pouze stánek, jež by je připodobnil Bohu Otci. Bylo řečeno, že Bůh je duch, a ti, kteří Ho uctívají, musejí Ho uctívat v duchu a v pravdě [viz Jan 4:24]. On je ale duch vlastnící stánek z masa a kostí, tak hmatatelný, jako je stánek člověka, a proto, aby všichni lidé byli jako Bůh a Ježíš, musejí mít tělo. Nezáleží na tom, zda tyto stánky dospějí v tomto světě, nebo musejí počkat a dospět ve světě příštím; podle slova proroka Josepha Smitha se tělo rozvine, buď v čase, nebo ve věčnosti, do plné postavy ducha, a když je skrze ruku smrti matce odepřeno potěšení a radost z výchovy svého děťátka k mužství nebo ženství v tomto životě, tato výsada jí bude obnovena později a ona se bude těšit plnější radosti, než které by bylo možné těšit se zde. Když tak bude činit tam, bude to s jistou znalostí, že výsledky budou bez nezdarů; zatímco zde jsou výsledky neznámé, dokud jsme neprošli zkouškou.⁶

Duchové našich dětí byli nesmrtelní předtím, než přišli k nám, a jejich duchové, po tělesné smrti, jsou stejní, jako byli předtím, než přišli. Jsou takoví, jak by vypadali, kdyby žili v těle, a vyrostli by do dospělosti nebo by rozvinuli svá fyzická těla do plné postavy svého ducha. Spatříte-li některé své dítě, které odešlo, může se vám ukázat v podobě, v níž byste ho poznali, v podobě dítěte; ale pokud k vám přichází jako posel přinášející nějakou důležitou pravdu, přijde pravděpodobně jako duch syna biskupa Edwarda Huntera (který zemřel jako malé dítě), který k němu přišel v podobě plně dospělého muže a zjevil se svému otci a řekl: „Jsem tvůj syn.“

Biskup Hunter tomu nerozuměl. Šel za mým otcem a řekl: „Hyrume, co to znamená? Pochoval jsem svého syna, když byl teprve malým chlapcem, ale on ke mně přišel jako plně vzrostlý muž – vznešený, slavný, mladý muž, a prohlásil, že je mým synem. Co to znamená?“

Otec (patriarcha Hyrum Smith) mu řekl, že Duch Ježíše Krista byl plně vzrostlý předtím, než se narodil na svět; a také naše děti byly plně vzrostlé a měly celou svou postavu v duchu předtím, než vstoupily do smrtelnosti, stejnou postavu, jakou budou mít poté, co odejdou ze smrtelnosti a v jaké se také objeví po vzkříšení, kdy dokončí své poslání.

Joseph Smith učil nauce, že dítě, které bylo uloženo ve smrti, povstane při vzkříšení jako dítě; a ukázal na matku mrtvého dítěte a řekl jí: „Budete mít radost, potěšení a uspokojení z výchovy tohoto dítěte po jeho vzkříšení, dokud nedosáhne plné postavy svého ducha.“ Po vzkříšení ze smrti existuje náhrada, existuje růst, existuje rozvoj. Miluji tuto pravdu. Přináší mé duši obrovské štěstí, radost a vděčnost. Díky Pánu, že nám zjevil tyto zásady.⁷

Když jsme ve své duši obdrželi svědectví ducha pravdy, víme, že s našimi malými dětmi, které zemřely, je vše v pořádku, že bychom nemohli, pokud bychom chtěli, zlepšit jejich stav; a nejméně ze všeho by jejich stav zlepšilo, kdybychom je zavolali sem zpět, a to z toho důvodu, že pokud je člověk na světě, oděný smrtelností, obklopený zly, která jsou ve světě, je v nebezpečí a je podroben rizikům a spočívají na něm zodpovědnosti, jež se mohou ukázat jako osudové pro jeho budoucí prosperitu, štěstí a oslavení.⁸

Je velmi obtížné říci v době zármutku a ztráty, jako je nyní, něco, co zarmoucenému srdci těch, kteří truchlí, dodá okamžitou úlevu. Takový zármutek může být zcela utišen plynutím času a vlivem dobrého ducha na srdce těch, již truchlí, čímž mohou získat útěchu a uspokojení ve svých nadějích do budoucna… Poznal jsem, že je velmi mnoho věcí, které jsou horší než smrt. Se svými současnými pocity a pohledy a porozuměním, které mám o životě a smrti, bych daleko raději následoval každé dítě, které mám, do hrobu v jeho nevinnosti a čistotě, než abych viděl, jak vyrůstají v muže a ženy a zneuctívají se zhoubnými praktikami světa, zapomínají na evangelium, zapomínají na Boha a plán života a spasení a odvracejí se od jediné naděje na věčnou odměnu a oslavení ve světě, který přijde.⁹

Prorok Eliáš vštípí do srdce dětí zaslíbení učiněná jejich otcům, naznačuje tak velkou práci, která bude konána v chrámech Páně v dispensaci plnosti časů pro vykoupení mrtvých a připeče-tění dětí k jejich rodičům, aby celá země nebyla stižena prokletím a zcela zničena při Jeho příchodu.¹⁰

Budeme-li žít a odvrátíme-li se od pravdy, budeme po nespočetné věky věčnosti odděleni od společnosti těch, které milujeme. Nebudeme na ně mít žádný nárok, a oni nebudou mít nárok na nás. Bude mezi námi nepřekonatelná propast, kterou nebudeme moci překročit, jeden k druhému. Zemřeme-li ve víře, poté, co jsme žili spravedlivým životem, budeme Kristovi, budeme mít ujištění o věčné odměně, budeme vlastnit zásady věčné pravdy a budeme oděni slávou, nesmrtelností a věčnými životy. Když putujeme v těle, prožíváme velkou část života v zármutku; smrt nás na krátký čas rozděluje, někteří z nás odcházejí za závoj, ale přijde čas, kdy se setkáme s těmi, kteří odešli, a budeme se navždy těšit ze vzájemné společnosti. Toto oddělení je tak říkajíc jen na okamžik. Potom nás žádná moc nemůže oddělit. Bůh nás spojil dohromady a my máme nárok jeden na druhého – nepopiratelný nárok – ježto jsme byli spojeni mocí kněžství v evangeliu Kristově. Je tedy lepší být oddělen v tomto životě na malou chvíli, ačkoli musíme projít ztrátou, zármutkem, trápením, námahou, vdovectvím, vdovstvím, osiřelostí a mnoha dalšími ranami osudu, než být oddělen na veškerou věčnost.¹¹

Jsme počati v podobnosti samotného Krista. Na počátku jsme přebývali s Otcem a Synem jako Boží synové a dcery a v určený čas jsme přišli na tuto zemi, abychom na sebe vzali stánek, abychom se mohli přizpůsobit podobě a obrazu Ježíše Krista a stát se takovými, jako je On; abychom mohli mít stánek, abychom mohli projít smrtí, jako jí prošel On, abychom mohli opět povstat z mrtvých, jako On povstal z mrtvých… Jaké štěstí poskytuje myšlenka na shledání s mými dětmi, které mě předešly za závoj, a na setkání s mými příbuznými a přáteli! Neboť vím, že se tam s nimi setkám. Bůh mi ukázal, že to je pravda. Objasnil mi to v odpověď na mou modlitbu a zbožnost, stejně jako to objasnil porozumění všech lidí, kteří se pilně snažili, aby Ho poznali.¹²

[Staršímu Josephu H. Deanovi v Oahu na Havaji president Joseph F. Smith napsal:] s hlubokou účastí jsem slyšel o smrti Vašeho dítěte, které zemřelo doma. Věděl jsem, jak projevit soustrast, neboť jsem stejnou hořkou zkušeností sám prošel, když jsem tam pobýval. Chtěl jsem Vám napsat, ale soudil jsem Vás podle sebe a upustil jsem od toho. Za takových okolností se mnohem raději odebírám do určité tiché vzdálenosti, osamělého ústraní, kde mne nevidí žádné oko, kromě toho Božího, a tam sám cítím a pociťuji svůj zármutek, pouze Bůh to ví… Čas a pouze čas – ten velký uzdravovatel ran – se může dotknout mé duše, a já myslím, že jste bez pochyb pociťoval totéž. Když ale přejdou první ostré bolesti a duše se časem a osudem uklidní, potom se vhodně promluvené slovo může dotknout jemných strun přátelství plynoucího ze srdce k srdci ve spřízněném zármutku. Pán skutečně ví nejlépe, a my víme, že nevinní, kteří byli odvoláni ze země, se brzy po svém příchodu, neposkvrněni nečistými prvky tohoto padlého světa, vrátí k Tomu, od koho přišli, čistí a svatí, vykoupení od založení obětí toho, který řekl, že „takovýchť jest království nebeské“. Mou nejdychtivější, nejsrdečnější modlitbou je – Ach, Bože, pomoz mi žít tak a být hoden toho, abych se spojil se svými nevinnými dětmi v jejich domově u Tebe!¹³