Naše misionářská povinnost

Jednou z nepostradatelných vlastností starších, kteří jdou kázat do světa, je pokora, mírnost a nelíčená láska pro blaho a spasení lidské rodiny a touha utvrdit mezi lidmi na zemi mír a spravedlivost. Bez tohoto ducha pokory, mírnosti, víry v Boha a spoléhání na Jeho sliby a slovo, které nám dal, nemůžeme kázat Kristovo evangelium. Můžete se naučit veškeré lidské moudrosti, ale to vás neuschopní činit tyto věci tak, jako to učiní pokorný, vedoucí vliv Ducha Božího. „Před setřením bývá pýcha, a před pádem pozdvižení ducha.“ [Přísloví 16:18.]

Pro starší, kteří jdou do světa kázat, je nutné, aby studovali ducha evangelia, jenž je duchem pokory, duchem mírnosti a pravé oddanosti jakémukoli záměru, na který si vzpomenete nebo který se rozhodnete činit. Jde-li o kázání evangelia, máme zasvětit sami sebe povinnostem této služby a máme usilovat s nejvyšším vypětím svých schopností, abychom se uzpůsobili vykonávání této zvláštní práce, a způsob, jakým tak lze činit, je žít tak, abychom byli ve spojení s Duchem Božím a v jeho přítomnosti, aby nás řídil v každý okamžik a hodinu naší služby, ve dne i v noci.³

Bratří, jste zapojeni do díla Božího; jste zapřaženi v postroji; získáváte ve velkém rozsahu Ducha evangelia, protože jste do něj zcela zapojeni. Jste služebníky věčné smlouvy. Modlete se; určitě nezapomínejte na své modlitby. Žádný starší nemůže zapomínat na své modlitby; nemůže zapomínat na Pána; určitě Ho bude mít na paměti, pokud bude v souladu se svou povinností. Když se sám zařadí na místo, kde může vykonat největší dobro, nemůže zapomenout na Pána ráno, v poledne ani večer. Modlí se k Pánu a pokořuje se před Ním a uznává Ho. Jste-li s tímto v souladu, těšíte se z Jeho Ducha.⁴

Misionář má v sobě mít svědectví Ducha Božího – svědectví Ducha Svatého… Lidé se neobrátí výmluvností nebo krasořečněním; jsou přesvědčeni, když dojdou k závěru, že máte pravdu a Ducha Božího.⁵

Považuje se za rozporuplné vysílat muže do světa, aby druhým skrze poslušnost evangelia slibovali to, co sami neobdrželi. Rovněž se nepovažuje za správné vysílat muže, aby se napravili. Pokud přísně nedodržovali Boží přikázání, nechť se nejprve napraví doma. To platí pro Slovo moudrosti, stejně jako pro další zákony nebes. Žádné námitky nejsou vznášeny proti povolaným mužům, kteří v dřívějších letech mohli být hrubí nebo vzpurní, pokud v pozdějších letech žili zbožným životem a přinášeli drahocenné plody pokání.⁶

Chceme mladé muže… kteří se uchovali neposkvrněnými světem a kteří mohou jít mezi národy země a říci lidem: „Následujte mě, jako já následuji Krista.“ Potom bychom byli rádi, aby uměli zpívat a modlit se. Očekáváme od nich, že budou čestní, ctnostní a věrní svým smlouvám až k smrti, svým bratřím, svým manželkám, svým otcům a matkám, svým bratrům a sestrám, sami sobě a Bohu. Když získáte takovéto muže, aby kázali evangelium světu, ať již pro začátek vědí mnoho nebo ne, Pán do jejich srdce vloží svého Ducha a bude je korunovat inteligencí a mocí spasit lidské duše. Neboť v nich je zárodek života. Nebyl narušen nebo zkažen; nebyl od nich odehnán.⁷

Není nutné, aby naši mladí lidé věděli o zlovolnosti provozované na nějakém místě. Taková znalost nepovznáší, a je zcela pravděpodobné, že více mladých mužů může vysledovat první krok svého pádu ve zvědavosti, která ho zavedla na pochybná místa. Nechť se mladí muži Sionu, ať na misii, či doma, vyhýbají všem jámám odpornosti, není nutné, aby věděli, co se na takových místech odehrává. Žádný člověk není touto znalostí lepší nebo silnější. Nechť mají na paměti, že „vědomost o hříchu pokouší k jeho spáchání“, a těmto pokušením, která by v budoucnosti mohla ohrozit jejich ctnost a jejich postavení v Církvi Kristově, se tedy vyhnuli.⁸

Vlastnosti dobrého misionáře jsou: Muž, který je družný – jehož přátelství je trvalé a jiskřící – který si může získat důvěru a přízeň lidí, již jsou v temnotě. To se nestane bez přípravy. Musíte se s člověkem seznámit, poznat ho, získat jeho důvěru a nechat ho pocítit, že vaší jedinou touhou je vykonat pro něho dobro a požehnat mu; potom mu můžete sdělit své poselství a s láskou a laskavě mu dát dobré věci, které pro něho máte. Při výběru misionářů tedy vybírejte takové, kteří jsou družní, kteří jsou přátelští, nikoli nepřátelští vůči lidem; a pokud ve svém sboru nikoho takového nemáte, vyškolte a kvalifikujte některé mladé muže pro tuto práci.⁹

Naši starší jsou zde poučeni, a byli učeni od svého dětství až do tohoto okamžiku, že když jsou povoláni jít a kázat evangelium Ježíše Krista, nemají vyjít a vést válku s náboženskými organizacemi světa, ale jít a nést s sebou poselství, které nám bylo dáno v této poslední dispensaci prostřednictvím proroka Josepha, pomocí něhož mohou lidé, pokud chtějí, poznat pravdu.

Jsou vysláni, aby světu nabídli olivovou ratolest míru, aby nabídli poznání, že Bůh opět promluvil z nebe ke svým dětem na zemi, že Bůh ve svém milosrdenství světu opět obnovil plnost evangelia svého Jednorozeného Syna v těle, že Bůh zjevil a obnovil lidstvu svou božskou moc a pravomoc, pomocí níž mohou a jsou oprávněni vykonávat obřady evangelia Ježíše Krista nutné pro jejich spasení, a že vykonání těchto obřadů musí být nutně přijatelné Bohu, který jim dal pravomoc je vykonávat v Jeho jménu.

Naši starší jsou vysláni, aby kázali pokání z hříchu, kázali spravedlivost, kázali světu evangelium života, družnosti a přátelství mezi lidstvem, aby muže i ženy učili činit to, co je správné v očích Božích a v přítomnosti všech lidí, aby je učili skutečnosti, že Bůh zorganizoval svou Církev, Církev, které On sám je původcem a zakladatelem.¹⁰

Otázkou, která často vyvstává v mysli mladých mužů, kteří se nacházejí v misijním poli, je: „Co budu říkat?“ A na ni těsně navazuje další: „Jak to budu říkat?“… I když nemůže být dáno žádné konkrétní pravidlo, zkušenost učí, že nejprostší způsob je také nejlepší. Když jsme skrze ducha naplněného modlitbou a skrze pečlivé studium poznali zásady evangelia, máme je předávat lidem v pokoře, nejprostším způsobem řeči, bez domýšlivosti nebo arogance a v duchu Kristova poslání. To nelze učinit, pokud mladý misionář marní své úsilí ve vychloubačných pokusech stát se hlučným řečníkem. Toto je věc, kterou bych chtěl vštípit starším, a poradit, aby se veškerému řečnickému úsilí vymezil patřičný čas a místo. Misijní pole není místem pro takové úsilí. Evangelium není úspěšně učeno okázalou ukázkou slov a polemikou, ale spíše je vyjadřováno neokázalými a rozumnými prohlášeními o jeho prostých pravdách, pronášenými způsobem, který se dotkne srdce a rovněž zapůsobí na rozum a zdravý úsudek.

… Duch musí být u misionáře na prvním místě, má-li mít úspěch při probouzení odezvy na něj u svých posluchačů; a to platí, kdykoli jsou slova pronášena při konverzaci, tváří v tvář, nebo na veřejných shromážděních. Duch sám se neprojeví v člověku, který svůj čas věnuje tomu, aby předal to, co má říci, pompézními slovy nebo ukázkou řečnictví. Který doufá, že potěší uměle, a nikoli účinně skrze srdce.¹¹

Žádný člověk není schopen kázat evangelium Ježíše Krista sám; neboť věci Boží nezná žádný člověk, pouze Duch Boží, který je v něm [viz 1. Korintským 2:11]. Pokouší-li se kterýkoli člověk kázat slovo Páně svou vlastní moudrostí a poznáním, nezávisle na inspiraci, nejde o nic jiného než výsměch. Žádný člověk nemůže kázat Boha a zbožnost a pravdu, jak je v JežíšiKristu, ledaže je inspirován Svatým Duchem. Učedníci v dávných dobách chodili se Spasitelem a rozmlouvali s ním během Jeho poslání mezi dětmi lidskými, a přesto… jim bylo přikázáno zůstat v Jeruzalémě a nejít kázat, dokud nebudou obdarováni mocí z výsosti; jinými slovy, dokud na ně nebude vylit Svatý Duch, kterým by byla oživena jejich mysl, rozšířeno jejich porozumění a do srdce zasazeno svědectví o Ježíši Kristu, aby ho mohli vydávat těm, ke kterým měli přijít.¹²

Jednotlivý starší je z velké části odkázán na vedení duchem svého povolání, kterým má být prostoupen. Jestliže tohoto ducha, který je duchem energie a píle, opomene pěstovat, brzy se stane strnulým, lhostejným a nešťastným. Každý misionář se má snažit zasvětit část každého dne studiu a přemýšlení, naplněnému modlitbou, o zásadách evangelia a teologii Církve. Má číst a přemýšlet a modlit se. Pravda, jsme proti přípravě napsaných proslovů, které jsou pronášeny s myšlenkou na řečnický účinek a ukázku řečnických schopností; přesto když některý starší povstane, aby oslovil shromáždění doma nebo v cizině, má být na svůj proslov důkladně připraven. Jeho mysl má být dobře zásobena myšlenkami, které jsou hodné vyslovení, hodné slyšení, hodné zapamatování; potom duch inspirace vynese na světlo pravdy, kterých je posluchačům zapotřebí, a jeho slovům dodá pravomoci.¹³

Má být naléhavě doporučováno, aby se starší na misiích v cizině, a vskutku Svatí všeobecně, vyhýbali hašteřivým polemikám a debatám o předmětech nauky. Pravda evangelia nepotřebuje být prokazována v prudkých diskusích; poselství pravdy je nejúčinněji předáváno, je-li vyjadřováno prostými a účastnými slovy.

… Svědectví o pravdě je více než pouhé schválení myslí, je to přesvědčení srdce, poznání, které naplňuje celou duši svého příjemce.

Misionáři jsou vysláni, aby jako teologickou nauku kázali a učili první zásady evangelia, Krista, a to toho ukřižovaného, a prakticky nic více. Nejsou pověřeni vysvětlovat vlastní pohledy na složité teologické otázky, ani mystifikovat své posluchače ukázkou hluboké učenosti. Mají být, a musejí být, učiteli, aby do nějaké míry plnili zodpovědnosti svého vysokého povolání; mají ale, co nejvíce mohou, učit způsobem Mistra – snažit se vést s láskou ke svým bližním, prostým vysvětlováním a přesvědčováním; nikoli snahou přesvědčit silou.

Bratří, nechejte být tato témata marné diskuse, držte se těsně učení zjeveného slova, jak je učiněno srozumitelným ve standardních dílech Církve a skrze slova žijících proroků; a nedovolte různosti pohledu na těžko pochopitelné záležitosti nauky, aby pohltila vaši pozornost, abyste se kvůli ní vzájemně neodcizili a neoddělili se od Ducha Páně.¹⁴

Je škoda, že poté, co se tak mnoho našich chlapců, kteří jdou do ciziny a splní dobrou misii, navrátí domů, jsou přehlíženi a ignorováni předsedajícími autoritami Církve a je jim dovoleno znovu sklouznout do lhostejnosti a vlažnosti, a nakonec snad i k tomu, že zcela zbloudí od svých církevních povinností. Mají být udržováni v zapřažení, mají být nějakým způsobem učiněni aktivními v díle služby, aby si mohli v mysli a v srdci lépe uchovat ducha evangelia a být užiteční doma, stejně jako v cizině.

Neexistuje žádná pochybnost ohledně skutečnosti, že misionářská služba je vyžadována a je nezbytná v Sionu, neboli zde doma, stejně jako v cizině… Vidíme příliš mnoho chlapců, kteří upadají do velmi nedbalých, ne-li zhoubných způsobů a zvyků. Každý misionářský chlapec, který se vrátí ze své misie plný víry a dobré touhy, má na sebe vzít úkol, že se tak dalece, jak to bude možné, stane spasitelem svých mladých a méně zkušených společníků doma. Když bývalý misionář vidí chlapce scházejícího na špatné cesty a osvojujícího si špatné zvyky, má se domnívat, že je jeho povinností převzít za něho zodpovědnost, ve spojení s předsedajícími autoritami kůlu nebo sboru, kde žije, a použít veškerou moc a vliv, které má, pro spasení tohoto chybujícího mladého muže, jenž nemá zkušenost, kterou naši bratři získali v cizině, a tak se stát prostředkem pro spasení mnohých a pro jejich pevnější utvrzení v pravdě.¹⁵

Práce v misijním poli rozšiřuje člověku obzor, oživuje jeho energii, rozšiřuje jeho schopnost dobře pracovat v jakémkoli směru a činí ho na každý způsob silnějším a užitečnějším občanem, stejně jako oddanějším členem Církve. Zatímco misionář pracuje přímo v poli, má být misionářem naplno, a zvláštní povinnosti, která mu byla přidělena, má zasvěcovat to nejlepší ze své energie. Když se vrátí do své domovské obce, je stále misionářem v obecném smyslu; ale musí mít na paměti, že opět zaujal své místo v řadách těch, již pracují, aby si v potu své tváře vydělali na chléb… Bývalí misionáři mají být požadováni tam, kde je zapotřebí odvážného srdce, silné mysli a ochotných rukou. Duchem evangelia není negativní dobro – pouhá nepřítomnost toho, co je špatné; charakterizuje ho dobře ovládaná smělá a aktivní energie, pozitivní dobro – zkrátka práce.¹⁶

Kéž náš život jako nositelů a rozsévačů drahocenného semene věčného života odpovídá našim prohlášením, kéž jsou naše slova v souzvuku s pravdou, kterou neseme, a naše skutky v souladu se zjevenou vůlí Boží, neboť pokud tyto plody [ne]následují do určité míry naše prohlášení víry, jsme my, jako starší nebo Svatí, pouhou překážkou pokroku díla, kamenem úrazu v cestě prakticky založenému pozorovateli, a nejenže neobohacujeme výhled druhých na spasení, ale ohrožujeme své vlastní spasení.¹⁷