Bezúhonnost: Žijme celým srdcem podle svého náboženství

Náboženství, které jsme přijali, není nedělním náboženstvím; není to pouhé vyznání… Je to pro nás ta nejdůležitější věc na světě a důsledky, které nám přinese v tomto světě i ve světě, který přijde, budou záviset na naší bezúhonnosti vůči pravdě a naší důslednosti v zachovávání jejích předpisů, v dodržování jejích zásad a jejích požadavků.²

Vždy je pro mne radostí, když mám výsadu setkat se s muži a ženami, kteří přijali pravdu a kteří jí jsou v každodenním životě věrní, neboť koneckonců, měřítko své bezúhonnosti a své věrnosti pravdě vytváříme svými každodenními skutky. Strom se pozná podle svého ovoce, a my nesbíráme hrozny z trnů, ani fíky z bodláčí. Když uvidíte nějakou skupinku jednotlivců, nějakou komunitu nebo celý národ, který přijal evangelium Ježíše Krista, který je v souladu se svým vyznáním, věrný svým smlouvám, v každém ohledu věrný své víře, uvidíte muže a ženy, kteří nesou dobré ovoce a kteří jsou v každém ohledu způsobilí.³

Máme konat svou povinnost a žít podle svého náboženství dnes, stejně jako kdykoli jindy. Služme Pánu ve spravedlivosti po celý dlouhý den, a On bude naším Otcem a Přítelem, a naši nepřátelé nad námi nebudou mít žádnou moc.⁴

Všichni potřebujeme mít ve své duši lásku, vždycky; zaprvé k Bohu, svému nebeskému Otci, který je dárcem veškerého dobra – lásku, která zahaluje naši duši, naše myšlenky, naše srdce, naši mysl, naši sílu, takže budeme ochotni, pokud to bude požadovat, věnovat svůj život, stejně jako svůj čas, talenty a majetek v tomto světě službě živému Bohu, který nám dává vše, co máme… [Máme] mít tuto lásku v srdci natolik, že budeme milovat Boha více než práci, více než peníze, více než pozemská potěšení; to znamená, že budeme mít větší potěšení z uctívání a milování Boha, než jaké máme z jakékoli jiné věci na světě.⁵

Všude lidé slyší, jak se mluví o slovu úspěch, jako kdyby úspěch byl definován jedním slovem a jako kdyby nejvyšší touhou mužů a žen bylo dosažení nějakého světského přání… O něčím úspěchu musí nakonec rozhodovat více věčné (stejně jako současné) potřeby člověka než časná měřítka, která lidé stanovují v honbě za duchem doby, v níž žijí. Pro naše blaho není určitě nic osudnější než představa, že naše současné i věčné blaho je založeno na bohatství a poctách tohoto světa.

Zdá se, že velká pravda vyslovená Spasitelem, že člověku nic neprospěje, získá-li celý svět, pokud ztratí vlastní duši [viz Matouš 16:26], se velmi všeobecně ztrácí ze zřetele tohoto pokolení. Měřítkem úspěchu, jak hlásá slovo Boží, je spasení duše.⁶

Podstatou opravdového členství v Církvi Ježíše Krista Svatých posledních dnů je toto – že vy i já, nezávisle na komkoli jiném na světě, budeme žít podle našeho náboženství a konat svou povinnost, bez ohledu na to, co dělají ostatní lidé. Jak to v dávných dobách vyjádřil Jozue: „Jáť pak a dům můj sloužiti budeme Hospodinu.“ [Jozue 24:15.]… Pravou mírou toho, jak si v této Církvi stojíme, je to, zda budeme dělat to, co je správné, bez ohledu na to, kdo jiný tak koná či nekoná. Usilujme tedy o to, abychom získali tohoto ducha a žili podle tohoto pravidla.⁷

První a nejvyšší měřítko správného života se má nacházet v oné individuální zodpovědnosti, která pomáhá lidem, aby kvůli pravdě byli i nadále dobrými. Pro lidi, kteří jsou věrni sami sobě, není obtížné být věrnými vůči druhým. Lidé, kteří ctí Boha ve svém soukromém životě, nepotřebují omezení ze strany veřejného mínění, které nejenom že nemusí být nestranné, ale může být i naprosto nesprávné. Právě skrze individuální zodpovědnost mají lidé pocit, že se dokáží postavit na správnou stranu ve všech veřejných otázkách. Ti, již zanedbávají vnitřní život, jsou závislí na vodítku veřejnosti, které je zavádí do všech možných nesrovnalostí.⁸

Ovocem Ducha Božího – ovocem ducha pravého náboženství – je mír a láska, ctnost a čestnost, bezúhonnost a věrnost každé ctnosti známé ze zákona Božího.⁹

Naší povinností je jít neochvějně dál – dál a vzhůru ve směru, který pro nás vyznačil Pán Všemohoucí. Udržujte si víru; ctěte v srdci jméno Boží; uctívejte a milujte jméno Toho, jehož krev byla prolita na odpuštění hříchů světa; ctěte a v nejvyšší úctě chovejte toho, kterého Bůh pozvedl v jeho dětství k tomu, aby položil základy tohoto velkého díla posledních dnů.¹⁰

Dětství a mládí jsem prožil při putování s lidmi Božími, s nimi jsem trpěl a s nimi jsem se i radoval. Celý můj život se ztotožňoval s těmito lidmi, a ve jménu Božím a s Jeho pomocí tomu tak bude až do konce. Nemám žádné jiné styky nebo příbytek. V tomto ohledu jsem jako Petr, když se ho Spasitel, vida jak se od Něho lidé odvracejí, zeptal: I vy chcete odejít? Petr řekl: Pane, kdybych tě opustil, kam bych šel. Ty máš slova věčného života. [Viz Jan 6:67–68.] Nemáme dělat nic jiného, jen zůstat na úzké stezce, která vede zpět k Bohu, našemu Otci. Toto je cesta, kterou pro nás vyznačil, abychom se jí ubírali, a naší povinností je tísnit se vpřed; nemůžeme se odchýlit, nemůžeme se dát jinudy; neexistuje žádná vedlejší kolej, je to „přímý vlak“ a jeho cíl je již pevně stanoven a vyznačen.

Musíme čelit protivenství, jak přichází, bojovat proti němu zbraněmi pravdy, které nám dal do rukou Bůh. A musíme si vtisknout do mysli, že tento svět se všemi jeho potěšeními je jako struska ve srovnání se vznešeností skrývající se v poznání Boha. On má v úmyslu nás zkoušet a prověřovat a má právo tak činit, až k smrti, bude-li to třeba, a pouze ti, kteří vytrvají do konce, kteří necouvnou, ale uchovají si svou bezúhonnost v nebezpečí a v oběti všeho, co mají, bude-li to třeba, získají věčný život, neboli budou hodni odměny věrných.¹¹

Neustále se modlím, nikoli o to, abych mohl být ušetřen zkoušek, ale abych mohl mít moudrost a úsudek, aby mi byla dána trpělivost a odolnost, abych snesl zkoušky, kterými mohu být povolán projít. Ačkoli nemohu po pravdě říci, že jsem byl zkoušen ve své víře v evangelium Kristovo, přesto mohu po pravdě říci, že jsem byl zkoušen mnoha způsoby. Byla zkoušena moje trpělivost, byla zkoušena moje láska, byla zkoušena moje bezúhonnost. ¹²

Věřím, že [naši pionýrští předkové] stavěli lépe, než tušili. Věřím, že byli vedeni mocí Boží, krok za krokem, a byli učeni předpis a předpisem, řádek za řádkem. Tímto způsobem Bůh vyzkoušel jejich bezúhonnost a jejich oddanost. Vyzkoušel je až k smrti; ano a dokonce více než k smrti; neboť smrt by pro mnohé z nich byla sladká, byla by klidným, šťastným spočinutím v porovnání s námahou a potížemi, které museli snášet.¹³

Mnohý muž položil svůj život v poslušnosti, jak věřil, přikázání Božích. Ani jeden z dávných učedníků, které Ježíš Kristus vyvolil, neunikl mučednické smrti, vyjma Jidáše a Jana. Jidáš zradil Pána a potom obětoval vlastní život; a Jan obdržel od Pána slib, že bude žít, dokud Pán opět nepřijde na zemi. Všichni ostatní byli usmrceni, někteří ukřižováni, někteří vlečeni ulicemi Říma, někteří svrženi z výšky a někteří ukamenováni. Kvůli čemu? Pro poslušnost zákona Božího a vydávání svědectví o tom, o čem věděli, že je pravdivé. Tak tomu může být i dnes. Ale nechť je duch tohoto evangelia natolik zapuštěn v mé duši, aby mně i mému domu, i když budu procházet chudobou, soužením, pronásledováním nebo smrtí, dovolil sloužit Bohu a dodržovat jeho zákony.¹⁴

Pán mladému muži, který miloval svět, řekl, že pokud touží být dokonalým, má prodat vše, co má, a dát to chudým, a potom dodal: „Poď, následuj mne.“ [Matouš 19:21.] Možná to je velmi prostý způsob vyjádření, ale je v něm velký kus pravdy, je v něm obsažena jedna základní zásada. Týká se nadřazení toho, co je svaté a božské, toho, co je Boží, toho, co přináší lidské duši mír a štěstí, nad naše bohatství, nad všechny naše pozemské pocty a majetek. Pán Všemohoucí toto od Svatých posledních dnů požaduje; a každý muž nebo žena, kteří přijali evangelium, mají dnes v srdci, a v duši vždy, pociťovat, že „cokoli od mne Pán požaduje, to udělám“ nebo to dám, bez ohledu na to, co to je.¹⁵

Bude-li On ode mne požadovat, abych mu dal vše, co vlastním, přeji si domnívat se, že to má být uděláno radostně a ochotně, stejně jako to vnímali Job, a také Abraham, když je Pán povolal k tomu, aby vyjádřili svou víru. Abraham byl povolán obětovat svého syna – zaslíbené dítě – zastavil se, aby se vymlouval nebo se přel s Všemohoucím? Ne, bez stěžování nebo reptání šel udělat to, co mu bylo přikázáno. Možná měl zvláštní pocity, a nepochybně byl zkoušen až do samého morku kostí; byla zkoušena jeho nejněžnější náklonnost, přesto se chystal uposlechnout příkazu Všemohoucího. Abraham však příkaz nevykonal, neboť Pán, když viděl jeho bezúhonnost a ochotu, mu v tom zabránil. [Viz Genesis 22:1–18.] …

Nuže, kolik z nás má takovou důvěru v Pána, jakou měl Abraham? Předpokládejme, že by od vás Bůh požadoval vašeho prvorozeného, nebo někoho z vašich drahých, nebo vaše bohatství, snesli byste to bez reptání?… Můžeme očekávat, že získáme celestiální oslavení, pokud máme nějaké zákoutí – něco daného stranou – na co se upírá naše srdce nebo nejhlubší náklonnost? Položte si otázku, zda jste hodni obdržet oslavení v celestiálním království Božím.¹⁶

Job byl spravedlivý muž, dokonalý na všech svých cestách. Na celé zemi nebyl nikdo jako on… Nezlořečil Sabejským, že mu odvedli dobytek, ani ohni z nebe, že spálil jeho stáda, ani větrům z nebe, že zničily jeho obydlí a zahubily jeho děti. Neklel kvůli tomu a nerouhal se a nezapíral Pána. Ale řekl: „Hospodin dal, Hospodin též odjal. Buď požehnáno jméno Hospodinovo.“ [Job 1:21.] …

Zde je ztělesněna zásada, která má být základem veškeré víry, naděje, pravé lásky, lásky, práce, touhy veškerého lidstva – aby sloužili Bohu bez ohledu na to, co se jim může stát. I když trpí ve vězení, i když trpí pronásledováním, i když trpí chudobou, i když by je Bůh zkoušel až do samého morku kostí a podrobil je té nejkrajnější zkoušce, aby prověřil jejich bezúhonnost, mají si říci jako Job: „Nahý jsem vyšel z života matky své, nahý se také zase tam navrátím. Hospodin dal, Hospodin též odjal. Buď požehnáno jméno Hospodinovo.“ [Job 1:21.] Takto máme velebit Boha, milovat Ho celým srdcem, mocí, myslí a silou; potom máme milovat svého bližního jako sebe samého; abychom, až přijdou zkoušky, v nich mohli vytrvat a nestěžovat si, ale čekat až Bůh odhalí své záměry. Potom uvidíme, že žádná láska se nevyrovná Boží lásce k Jeho trpícím dětem; žádná milost není tak obsáhlá, žádný záměr tak velkolepý a veliký a vznešený jako Boží záměr s Jeho dětmi. Budeme-li toto činit, nakonec toto poznáme a budeme celým srdcem velebit Boha.¹⁷