Víra: Základ veškeré spravedlivosti

Věříme v Boha, Otce našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista, Tvůrce nebes i země, Otce našich duchů. Věříme v Něho bez výhrad, přijímáme Ho v srdci, ve své náboženské víře, celým svým bytím. Víme, že nás miluje, a přijímáme Ho jako Otce našich duchů a Otce našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista.²

Nejprve… je nutné mít víru v Boha, víra je první zásadou zjeveného náboženství a základem veškeré spravedlivosti.

Víra v Boha znamená věřit, že On je a „že je jediným svrchovaným Vládcem a nezávislou Bytostí, ve které nezávisle přebývá veškerá plnost, dokonalost, každý dobrý dar a zásada,“ a ve které se musí soustředit víra všech dalších rozumných bytostí pro život a spasení; a dále že je velkým Stvořitelem všech věcí, že je všemohoucí, vševědoucí a skrze svá díla a moc svého Ducha všudypřítomný [viz Joseph Smith, comp., Lectures on Faith (1985), 10].

Je nutné mít nejenom víru v Boha, ale také v Ježíše Krista, Jeho Syna, Spasitele lidstva a Prostředníka nové smlouvy; a v Ducha Svatého, který vydává svědectví o Otci i Synu, „stejných za všech dob i navěky“.³

Naše víra v Ježíše Krista tvoří základ našeho náboženství, základ naší naděje na odpuštění hříchů, na oslavení po smrti a na vzkříšení ze smrti k věčně trvajícímu životu. Naše víra v nauky, které byly obnoveny prostřednictvím proroka Josepha Smitha, nás utvrzuje a posiluje a upevňuje mimo jakoukoli otázku nebo pochybnost naši víru a přesvědčení v božské poslání Syna Božího.⁴

Víra, říká nám Pavel, je podstata věcí, ve které doufáme, a důkaz věcí, které nevidíme [viz Židům 11:1]. Víra v Boha [znamená] věřit, že On je a že odměňuje ty, kteří Ho hledají a kteří Ho milují. Víra v Boha povede lidi k veškerému poznání a k veškeré plnosti a k veškeré věrnosti před nimi …

V této zásadě evangelia jsme všichni nemluvňata. Jsme pouze na začátku, ti nejlepší z nás, abychom se něco dozvěděli o této zásadě života a spasení, této zásadě moci. Je nám řečeno, že vírou byly učiněny světy. Kdo z nás má víru, aby něco dokázal? Naše víra je tak omezená, že stěží můžeme žít podle malých zásad evangelia, jež nám Bůh zjevil a jež jsou nutné pro společenský mír a užitek. Máme stěží víru k tomu, abychom uskutečňovali tyto malé zásady, které nám byly zjeveny pro spravování našeho každodenního života. Pán nás musí snášet a mít s námi trpělivost a učit nás tu trochu a tam trochu, řádek za řádkem a předpis za předpisem, až nakonec budeme moci získat víru, která byla kdysi dána Svatým a se kterou zavírali ústa lvů a mírnili žár ohnivé pece… Náš velký učitel, Ježíš Kristus,… se nás snaží učit zásadám života a spasení, jež jsou zásadami moci, a učí lidi, aby povstali z hlubin zármutku, z hlubin lidské povahy k výšinám slávy a poznání Boha.⁵

Pravdou je, že každý syn a každá dcera Boží musí mít nejprve víru v Boha – víru, že je, že je spravedlivý, že je všemohoucí, že vládne všem věcem a že v Něm přebývá veškerá dokonalost. Nemusíte o tom mít znalost, ale musíte mít víru, že to je pravda. Toto je první zásada zjeveného náboženství. Je psáno, že bez víry je nemožné líbit se Bohu. Také je psáno, že spravedlivý bude žít vírou. Říkám tedy, že je nutné, aby všichni lidé měli víru v Boha, Tvůrce a Stvořitele všech věcí, Vládce nad nebem i zemí. Bez víry by nebyly učiněny světy; bez ní by nebyly udržovány ve svém postavení, ale s vírou je pro Boha i pro člověka možné vše.⁶

Bůh ve svém zjevení člověku učinil svoje slovo tak jednoduchým, že i nejprostší lidé bez zvláštní průpravy se mohou těšit velké víře, rozumět učení evangelia a nerušeně se těšit ze svého náboženského přesvědčení.⁷

Víra žádného člověka, žádné lidské náboženství, žádná náboženská organizace na celém světě se nikdy nemůže povznést nad pravdu. Pravda musí být základem náboženství, jinak je marné a nesplní svůj účel. Říkám, že pravda je základem, dnem i vrcholkem tohoto velkého díla Páně, které bylo založeno skrze Josepha Smitha, proroka, a zcela jím prostupuje.⁸

Víra je vždy darem od Boha člověku a je získána poslušností, stejně jako všechna další požehnání. Muž nebo žena v této Církvi, kteří touží obohatit svou víru do nejvyššího možného stupně, budou toužit zachovávat každou ceremonii a obřad v Církvi v souladu se zákonem poslušnosti vůle Boží. V těchto věcech a skrze ně člověk získává dokonalejší znalost o Božích záměrech na světě. Obohacená víra znamená zvýšenou moc, a ačkoli člověk nemusí mít v tomto životě příležitost používat veškeré moci, které k němu přicházejí skrze obohacení jeho víry, tyto moci mohou být ve své plnosti používány ve věčnosti, pokud ne v čase.⁹

Je řečeno, že víra je darem Božím, a tak tomu je; víra ale nepřichází bez skutků, víra nepřichází bez poslušnosti Božích přikázání.¹⁰

Vůdčím posláním Církve je učit Kristovu evangeliu ve světě. Má předat důležité poselství, které nezahrnuje pouze duchovní spasení lidí, ale také jejich časné blaho. Neučí pouze tomu, že víra je důležitá, ale také že jsou vyžadovány skutky. Víra v Ježíše je v pořádku a dobrá, ale musí být živá, což věřícího nutí, aby si vypracoval vlastní spasení a aby pomohl ostatním učinit totéž.¹¹

Věříme, že je nutné žít podle našeho náboženství každý den v týdnu, každou hodinu dne a v každý okamžik. Když v toto věříme a takto jednáme, stáváme se silnějšími ve své víře, roste v nás Duch Boží, postupujeme v poznání a jsme lépe schopni obhajovat věc, do níž jsme zapojeni.¹²

Prosím vás, bratří a sestry, kteří máte děti v Sionu a na kterých spočívá větší zodpovědnost, učte je zásadám evangelia, učte je, aby měly víru v Pána Ježíše Krista a v křest pro odpuštění hříchů, až dosáhnou osmi let věku.¹³

Abychom úspěšně překonali úzkosti, které se týkají otázek, jejichž řešení vyžaduje čas, je nezbytná absolutní víra a důvěra v Boha a v triumf Jeho díla.¹⁴

Prvořadou potřebou je to, aby člověk měl jasné poznání pravdy. Stejně tak má mít také každý Svatý posledních dnů hluboce zakořeněno přesvědčení o spravedlnosti Boží, a bezvýhradnou důvěru a víru v Jeho existenci a milosrdenství. Pro správné pochopení evangelia a pro schopnost dodržovat Jeho přikázání je taková víra absolutně nezbytná. Nechť se každý člověk ptá sám sebe, zda má v duši ostré a neochvějné přesvědčení o těchto skutečnostech. Mohlo by něco, co by se vám mohlo přihodit… změnit vaši víru v záměry Páně a v Jeho absolutní spravedlnost a milosrdenství nebo ve spásnou moc Jeho evangelia, poselství o Jeho spasení? Pokud ano, pak vaše víra není pevně zakořeněna, a vy naléhavě potřebujete získat přesvědčení.

Písma obsahují hojnost příkladů lidí, kteří byli pevně zakořeněni v trvalé víře v Boha. Je zapotřebí, aby každý mladý muž přilnul k takové mocné opoře.

Job ztratil veškeré pozemské statky, a přesto, dokonce i při nejkrutější ztrátě, která ho připravila o jeho děti, bezvýhradně věřil ve Všemohoucího…

V Abrahamovi máme další příklad oddanosti slovu Božímu a víry v to, že nakonec lze zakusit Jeho dobrotu… V Abrahamově ochotě důvěřovat v Boha v tom největším utrpení, které by mohlo otce potkat – oběti svého syna – pozorujeme hluboce zakořeněnou víru a trvalou důvěru v to, že Všemohoucí je schopen a ochoten splnit svá zaslíbení, bez ohledu na to, jak nepravděpodobné se to za nejtěžších okolností může zdát… Tak učiní všem, kteří v něho důvěřují, neboť tento slib je určen všem.

Takové poznání, víra a důvěra tvoří důležitou součást zjeveného náboženství… Abraham se naučil velké pravdě, kterou si do srdce musíme vštípit i my, že Bůh je spravedlivý, a naprosto bezvýhradně splní své sliby. A tak byl v těžkých okolnostech požehnán, a my budeme také, protože důvěřoval Pánu a byl poslušen jeho hlasu. Dále mu bylo řečeno, tak praví Pán: „Požehnám velmi tobě, a velice rozmnožím símě tvé jako hvězdy nebeské, a jako písek, kterýž jest na břehu mořském; nadto dědičně vládnouti bude símě tvé branami nepřátel svých. Ano požehnáni budou v semeni tvém všickni národové země.“ [Genesis 22:17–18.]

Dnes je situace stejná; nebudou-li Svatí mít skutečnou znalost o tom, že směr, kterým se ubírají, je v souladu s Boží vůlí, budou v utrpení slábnout a za pronásledování umdlévat… Bude-li ale naproti tomu v jejich duši planout tato důvěra, ať přijde, co přijde, budou šťastni v činění Jeho vůle a budou naprosto jistě vědět, že se jejich zaslíbení nakonec vyplní. Takto je překonán svět a získána koruna slávy, kterou Bůh vyhradil pro ty, již ho milují, ctí a poslouchají…

Žádný člověk nemůže získat plnost Božích požehnání, pokud se nemůže alespoň v určitém stupni přiblížit standardu víry v Boží spravedlnost, ztělesněnému v citovaných příkladech. Ve vlastní duši musí mít zakotvenu víru a důvěru ve spravedlnost a milosrdenství Boží. Musí tak učinit sám, žádný člověk nemůže jednat za druhého. Lekcím tohoto druhu je třeba učit mládež Sionu a používat je jako příklad, aby jim byla do mysli přesvědčivě vštípena pravda, která sama je osvobodí a uschopní, aby stáli pevni ve víře. Nechejte je, když jsou svoláni ve svých shromážděních, aby sami předstoupili před Boha a aby jim byla připomenuta Jeho laskavá dobrodiní při vynesení Knihy Mormon na světlo, v dobách v Kirtlandu, v Sionu [kraj Jackson, stát Missouri], v Nauvoo, za těžkých dnů exodu a v pustině. Aby tak mohli spočítat milosti Boží v Jeho zaslíbeních a spatřit, jak se minulá utrpení a těžké zkoušky obrátily v blaho Jeho lidu; a obnovili tak své smlouvy, naplněni hluboce zakořeněným neochvějným přesvědčením o dobrotě a milosti Pána. Každý jednotlivec se musí naučit této lekci; musí být vštípena do jeho duše tak hluboko a musí být tak dobře zakotvena, aby ho nic nemohlo oddělit od poznání Boží lásky, i když by v cestě stála smrt a peklo…

Bůh je dobrý; Jeho zaslíbení nikdy neselžou; bezvýhradně důvěřovat Jeho dobrotě a milosrdenství je správná zásada. Proto v Něj tedy vkládejme svou důvěru.¹⁵

Existují lidé, kteří nerozumně říkají, že ženy jsou křehké nádoby. Nevěřím tomu. Fyzicky možná, ale duchovně, morálně, nábožensky a ve víře – který muž se může rovnat ženě, která má skutečné přesvědčení? Daniel měl víru, která ho podporovala v jámě lvové, ale ženy viděly, jak jejich synům trhají údy, a vytrpěly každá muka, která mohla satanská krutost vymyslet, protože věřily. Jsou vždy ochotnější přinášet oběti a jsou rovnocenné mužům ve stálosti, božskosti, mravnosti a víře.¹⁶

Stát pevně tváří v tvář zdrcujícímu protivenství, když jste učinili vše, co jste mohli, to je odvaha víry. Odvaha víry je odvaha pokroku. Muži, kteří mají tuto božskou vlastnost, jdou dál, není jim dovoleno zůstat, i kdyby chtěli. Nejsou prostě stvořeními své vlastní moci a moudrosti; jsou nástroji vyššího zákona a božského účelu.¹⁷

Dávní proroci hovoří o „vejití do Božího odpočinutí“ [viz Alma 12:34; NaS 84:23–24]; co to znamená? Podle mého názoru to znamená vejít do poznání Boha, do Jeho lásky, a mít víru v Jeho záměry a v Jeho plán do takové míry, že víme, že máme pravdu, a že se nehoníme za ničím jiným, nejsme zmítáni každým větrem učení nebo lstivostí a úskočností lidí, kteří číhají na to, aby klamali. Víme, že nauka je od Boha, a nepokládáme ohledně ní nikomu žádné otázky; oni samozřejmě mohou mít své názory, své myšlenky a své fantazie. Člověk, který dosáhl tohoto stupně víry v Boha, že odvrhl všechny pochybnosti a strach, vešel do „Božího odpočinutí“.¹⁸

Žádný člověk nemůže bez pomoci Ducha Svatého poznat Boží vůli, nebo že Ježíš je Kristus – Vykupitel světa, nebo že směr, kterým se ubírá, práce, kterou vykonává, nebo jeho víra jsou pro Boha přijatelné, a jako takové mu zajistí dar věčného života, největší ze všech darů.¹⁹

Žádný člověk nemůže získat dar věčného života, není-li pro to ochoten obětovat všechny pozemské věci. Toto nemůžeme dokázat, pokud své záliby nacházíme ve světě.

… Pokud si ale ukládáme poklady v nebi; pokud své záliby odpoutáme od věcí tohoto světa a Pánu, svému Bohu, řekneme: „Otče, ne má vůle, ale Tvá staň se“ [viz Lukáš 22:42], potom se vůle Boží může stát na zemi, stejně jako na nebi, a království Boží ve své moci a slávě bude založeno na zemi. Hřích a Satan bude svázán a vykázán ze země, ale to se nestane dříve, než dosáhneme tohoto stavu mysli a víry.²⁰