Podporování těch, kteří jsou povoláni předsedat

Podle mého soudu jedním z nejdůležitějších úkonů vykonávaných na konferencích Církve je ten, při němž pozvedáme ruku před Pánem, abychom vyjádřili podporu autoritám Církve a její organizaci tak, jak existuje. Je to ale jedna z těch důležitých věcí, již činíme a jíž někteří lidé přikládají malou váhu. Jinými slovy, někteří lidé odcházejí poté, co pozvedli ruku na podporu autorit Církve, a více o tom nepřemýšlejí, a v mnoha ohledech jednají tak, jako kdyby prošli pouhou formalitou, které nepřikládají vůbec žádný význam. Považuji to za špatnou zásadu… Ti, kteří uzavírají smlouvu dodržovat Pánova přikázání, a potom tuto smlouvu porušují tím, že tato přikázání nedodržují, nečiní nic jiného než ti, kteří pozvedají ruku na znamení smlouvy pomáhat autoritám Církve a podporovat je, a potom tak nečiní. Zásada je v obou případech stejná – je to porušení smlouvy, kterou jsme uzavřeli.²

Je závažným hříchem v přítomnosti Všemohoucího, když někdo hlasuje na podporu autorit Církve, a potom jde a protiví se jim a pošlapává nohama rady, které dávají; a my za to budeme souzeni Pánem.³

Důležitou povinností, jež spočívá na Svatých, kteří hlasují na podporu autorit Církve, je, aby tak činili nejenom pozvednutím ruky, pouhou formou, ale v skutku a v pravdě. Nemá přejít den, kdy by všichni lidé tvořící Církev nepozvedli hlas v modlitbě k Pánu, aby podporoval své služebníky, již jsou dosazeni, aby jim předsedali… Tito muži mají být při výkonu svých povinností podporováni vírou lidí, aby mohli být silní v Pánu…

… Je přikázáním Páně, abychom se společně scházeli a… vyjadřovali podporu autoritám Církve, a tak obnovovali svou smlouvu pomáhat Boží autoritě, kterou na zemi ustanovil pro správu své Církve. A nemohu dostatečně silně zdůraznit, jak je důležité, když Svatí posledních dnů v pravdě a v skutku ctí a podporují autoritu Svatého kněžství, které je povoláno předsedat. V tom okamžiku, kdy do srdce nějakého člena vstupuje duch, který mu brání podporovat ustanovené autority Církve, v tom okamžiku se stává podrobeným duchu, který směřuje ke vzpouře nebo nejednotnosti; a pokud tomuto duchu dovolí, aby v jeho mysli zapustil pevné kořeny, nakonec ho zavede do temnoty a odpadlictví.⁴

Správně chápeme, že se dvakrát za rok společně scházíme na generální konferenci, aby byla přednesena jména těch, již byli vybráni jako předsedající úředníci v Církvi, a chápeme, že ti, kteří zaujímají tato postavení, jsou závislí na hlasu lidu v tom, aby jejich pravomoc, práva a výsady, jež používají, trvaly i nadále. Členky této Církve mají stejnou výsadu hlasovat na podporu svých předsedajících úředníků jako členové Církve, a hlas sestry v dobrém postavení je v každém ohledu považován za rovnocenný s hlasem bratra.⁵

Nuže, zatímco přikázání Boží jsou pro celý svět, existují určitá zvláštní přikázání, která platí pouze pro Svaté posledních dnů. Jaká to jsou? Jedním z těchto přikázání je, abychom ctili ty, již nám předsedají; jinými slovy, abychom ctili kněžství. Nežádám žádného člověka, aby mě ctil, pokud nedělám to, co je v přísném souladu s duchem mého povolání a kněžství, jehož jsem nositelem. Žádný člen Církve není zavázán mne ctít, pokud kráčím mimo ono kněžství a pravomoc, které na mne byly přeneseny rozhodnutím Božím a hlasem Církve. Když ale hovořím skrze Ducha Páně v souladu s povinnostmi svého úřadu, je pro každého člena správné, aby poslouchal to, co říkám. Neboť pokud je to promlouváno skrze Ducha Božího a v souladu s mou povinností, je to slovo a vůle Všemohoucího.

„A cokoliv budou mluvit, když jsou vedeni Duchem Svatým, bude písmo, bude to vůle Páně, bude to úmysl Páně, bude to slovo Páně, bude to hlas Páně a moc Boží ke spáse.

Vězte, toto je slib Páně vám, ó vy moji služebníci.“ [NaS 68:4–5.]

Je výsadou všech, aby věděli, zda hovořím pravdu skrze Ducha Božího, či nikoli. Církvi Ježíše Krista Svatých posledních dnů je dáno jako přikázání, že budeme poslouchat hlas Ducha, který se projevuje skrze ty cesty, jež Bůh určil pro vedení svého lidu… Pokud budu radit v nespravedlivosti, budu přiveden k soudu. Žádný člověk nemůže tento lid učit zlovolnosti a dlouho v tom pokračovat; neboť Bůh ho odhalí a zjeví tajemství jeho srdce; jeho cíl a záměr budou zjeveny Svatým, a on bude stát před Svatými a bude souzen Duchem Božím. Uznáváte-li… presidenta Církve a jeho rádce jako předsedající autoritu, potom ten člen, který nevěnuje pozornost jejich radám, si zaslouží lítost, neboť se nachází v přestupku. Tito muži vám nebudou radit špatně …

… Nechci nikdy vidět přijít den, kdy tito muži, kterým jste svěřili právo a moc předsedat, budou mít zavřená ústa, takže se nebudou odvažovat kárat hřích nebo odsuzovat nepravost… Je naší povinností tak činit. Jsme zde za tímto účelem. Jsme strážnými na věžích Sionu [viz Ezechiel 3:17–19]. Je naší prací a povinností, abychom poukazovali na chyby a pošetilosti mezi lidmi; a pokud to lidé nebudou přijímat, musejí jít svou vlastní cestou a trpět následky. Ti, kteří nebudou poslouchat spravedlivé rady, budou trpět, a ne ti, kteří nepravost kárají.⁶

Naším cílem je konat naši povinnost podle světla, které vlastníme, skrze pomoc milujícího Otce. Mým cílem je nedělat nic, o čem nemám nejjasnější ujištění, že je to správné, skrze jednomyslnost svých rádců, naše zření oko v oku a naše společné stejné porozumění… Mým cílem není dělat něco, nebo strpět, aby bylo děláno něco nebo schváleno něco, co by ovlivnilo království Boží na zemi, jinak než s všeobecným souhlasem, nebo pokud to nemůžeme vidět oko v oku, tehdy budu vědět, že budeme mít za sebou sílu, že s námi bude moc Boží a že Svatí budou pomáhat našim rukám a podporovat je.⁷

Lidé se mohou stát nespokojenými se sebou navzájem, mohou se stát nespokojenými s Předsednictvem, Kvorem Dvanácti, nebo s jinými, a mohou si v srdci říkat: „Nemám rád toho člověka; nevěřím, že je tak dobrý, jak by měl být, má příliš mnoho chyb a slabostí, a proto nemohu a nebudu uznávat jeho pravomoc, protože v tohoto člověka nemám důvěru.“ Nepochybně jsou takoví, možná je jich příliš, kteří smýšlejí tímto způsobem, ale potíž je v tom, že… právě proto, že se stávají nespokojenými s jedinci a přechovávají ve svém srdci pocit hořkosti vůči svým bratřím, ztrácejí ze zřetele Všemohoucího; obracejí se proti pravomoci svatého kněžství; a skrze svoji zaslepenost dovolují sami sobě, aby byli svedeni z cesty, a nakonec se odvracejí od Církve.

Nuže, jak by to mělo být? Povím vám to. Na prvním místě by každá osoba měla vědět, že evangelium je pravdivé, protože toto je výsadou každého, kdo je pokřtěn a přijímá Ducha Svatého. Člověk může být zarmoucen ve svých pocitech pro nějaké osobní neshody mezi ním a [presidentem Církve a jeho rádci]; může mít v srdci pocity, které ho vedou k přemýšlení, že nás nemůže podporovat svou vírou a modlitbami; ale je-li tomu tak, co má dělat? Měl by si v srdci říci: „Bůh založil své království, a Jeho kněžství je na zemi; a nehledě na mé antipatie vůči některým lidem vím, že evangelium je pravdivé a že Bůh je se svým lidem; a pokud budu konat svou povinnost a dodržovat Jeho přikázání, mraky se rozplynou a mlhy zmizí, Duch Páně přijde plněji, aby mi pomohl, a zanedlouho budu moci vidět – zda jsem na omylu, kterým jsem chyboval, a potom z něho budu činit pokání, neboť vím, že každá špatná věc bude přesto napravena.“ Myslím, že všichni lidé by měli smýšlet tímto způsobem.⁸

Jako předsednictvo Církve předsedá nad celou Církví – nad všemi kůly, všemi sbory a nad každým misijním polem na světě – tak tito muži [předsednictvo kůlu] předsedají nad tímto kůlem Sionu a nad všemi sbory a odbočkami v něm; a když vyzývají lidi, aby je podporovali v tom, co je správné, pokud je lidé nepodporují, důsledky budou na hlavách lidí, a ne na hlavách těchto mužů. Jejich povinností je kárat nepravost a odsuzovat nespravedlivost. Jejich povinností je radit lidem po celém kůlu a nabádat je k tomu, aby byli věrnými a pilnými… Chci, abyste jasně rozuměli tomuto… [President kůlu má] právo předsedat lidem zde, radit jim, řídit je a bdít nad jejich zájmy …

… Máme psané slovo pro příklad, pro poučení, pro napomenutí, pro pokárání, pro radu a pro nabádání. Každý člověk ho má číst a rozumět mu, a potom budou všichni vědět, že v jejich středu jsou zjevovatelé Boží. Když ale slovo Boží nečtou, ani mu nerozumějí, když zjevovatelé hovoří, nemusejí jim naslouchat. Předsednictvo kůlu jsou vaši zjevovatelé zde. Jsou vyvoleni Pánem… Máte je podporovat a pomáhat jim, a naslouchat jejich radám. Nepovedou vás špatně; nepovedou vás ke zlovolnosti; neudělají žádnou chybu ve svých radách pro vás; neboť stojí jako světelný maják pro lidi – nejenom jako světelný maják, ale jsou na svém místě jako presidenti Církve v tomto kůlu Sionu, a sám Bůh se bude skrze ně projevovat lidem. Kromě toho je právem každého muže a ženy, aby měli zjevení a moudrost od Všemohoucího, aby věděli, že tito muži jsou dobří muži, a že konají svou povinnost.⁹

Biskup je předsedající úředník svého sboru, a kde je ve sboru biskup, jsou jeho rádci a ti, již jsou členy jeho sboru, podřízeni jeho předsednictví. On se toho nemůže vzdát. Nemůže to předat druhému; nebo, pokud tak učiní, porušuje jednu ze svatých zásad správy kněžství.¹⁰

Zde je člověk, jenž říká: „Nemám žádnou důvěru v biskupa. Nemám biskupa rád. Nevěřím mu, je nekompetentní, je zaujatý; je nespravedlný; a já ho v jeho církevním postavení podporovat nebudu.“… Nezapomínejte na to; [biskup a jeho rádci] tam nejsou proto, že jsme je tam dosadili ze své vlastní vůle. Jsou tam proto, že Pán toto skrze božskou pravomoc ustanovil jako řád předsednictví ve sboru, a biskup je tam držitelem pravomoci od Boha, a ne od člověka…“

… Když nějaký člověk říká: „Jsem Svatý posledních dnů; jsem členem Církve v dobrém postavení, protože vím, jaké jsou zásady evangelia, a vím, jaké jsou zásady správy Církve,“ a potom prohlašuje: „Jsem proti biskupovi, protože ho nemám rád“ nebo „protože v něho nemám důvěru,“ právě tímto skutkem dokazuje, že nerozumí zásadě správy a podrobenosti božské autoritě. Stává se tudíž neukázněným, nepoddajným, nežádoucím a způsobilým k tomu, aby s ním bylo jednáno podle jeho chvályhodných nebo špatných vlastností.¹¹

Člověk nemusí mít důvěru ke svému biskupovi nebo k jednomu či oběma jeho rádcům… ale protože může mít tyto pocity, bylo by pro něho správné nebo zásadové jako pro staršího v Izraeli, aby se sám postavil do role soudce biskupa nebo jeho rádců a celé Církve? Pokud by se někdo dostal do postavení tohoto druhu, byl by jako někteří [muži, kteří odpadli od Církve]… Myslíte si, že byste přesvědčili lidi tohoto druhu o tom, že odpadli od Církve? Ne, tito lidé jsou pevně přesvědčeni ve své vlastní mysli, že nikdy neodpadli. Rozhodně a rozhorleně popírají, že by někdy odpadli nebo se odvrátili od Církve… Kdybych někdy pozvedl ruku proti svému biskupovi, proti Dvanácti nebo proti Prvnímu předsednictvu, protože je nemám rád, v tom okamžiku bych se sám postavil do postavení, jež nyní zastávají tito muži a jež zastávaly desítky těch, kteří již odešli, a řekl bych: „Církev odpadla, Joseph Smith a Brigham Young a John Taylor odpadli, ale já jsem pevný ve víře; všichni lidé zbloudili, protože mne nechtějí uznávat.“ Právě tam se nachází člověk, který se bouří proti pravomoci kněžství, a který se současně snaží vytrvat ve víře. Nikdy není v jednom okamžiku určen více než jeden člověk k tomu, aby držel klíče království Božího příslušejícího k zemi.¹²

Proto vám říkám, ctěte předsednictvo kůlu a svého biskupa a všechny, kteří jsou určeni, aby předsedali ve vašem středu. Podporujte je v jejich postaveních skrze svou víru a modlitby a projevujte jim, že jim budete pomáhat v každém dobrém slově a díle, a Bůh vám za to bude žehnat.¹³

Věřím, že je povinností Církve, aby uznávala a oceňovala každého muže, který v ní ve své sféře a ve svém povolání zastává nějaké oficiální postavení. Přidržuji se nauky, že povinnost učitele je ve sféře, ve které je povolán jednat, stejně posvátná jako povinnost apoštola, a že každý člen Církve je povinen ctít učitele, který ho navštěvuje v jeho domově, jako má ctít úřad a radu předsedajícího kvora Církve. Oni všichni mají kněžství; oni všichni jednají ve svém povolání a všichni jsou nezbytní na svém místě, protože Pán je určil a ustanovil ve své Církvi. Nemůžeme je ignorovat; nebo budeme-li tak činit, bude hřích spočívat na naší hlavě.¹⁴

Nemáme sami sobě dovolit, abychom den za dnem obcházeli a v srdci měli ducha reptání a vyhledávání chyb na těch, již nám jsou představeni, abychom jim vyjádřili podporu v zodpovědných povoláních. Máme-li v srdci něco proti některému z těchto bratří, je naší povinností, jako svědomitých členů Církve, abychom šli nejprve za nimi samými, jak přikazují písma, a seznámili je s pocity, které vůči nim chováme, a ukázali jim příčinu takových pocitů; nikoli s touhou v srdci rozšířit nebo zvětšit potíže, ale máme k nim jít v duchu usmíření a bratrské lásky, v pravém křesťanském duchu, takže pokud v nás existuje nějaký pocit hořkosti, aby mohl býti naprosto odstraněn; a máme-li nějakou věc proti svému bratru, aby mohl mít možnost zlo napravit. Máme se snažit navzájem se milovat a navzájem se podporovat jako děti Boží a jako bratři a sestry ve věci Sionu.¹⁵

Bratří a sestry, chci vám poděkovat… za jednomyslnost, která se zde projevila pozdvižením rukou tohoto ohromného shromáždění. Chápu to jako důkaz dobré vůle, víry a přátelství ze strany tohoto ohromného shromáždění vůči všem autoritám, jak generálním, tak místním nebo v pomocných organizacích, jež vám byly předloženy, a toho, že všichni budete dodržovat závazek, který jste dali Pánu a sobě navzájem pozdvižením ruky, že všichni zamýšlíte pomáhat těmto úředníkům ve všech těchto různých organizacích, od prvního do posledního, a že je zamýšlíte podporovat, že je nebudete pomlouvat, že na nich nebudete bezdůvodně hledat chyby, že se nebudete snažit poškozovat jejich vliv nebo brzdit jejich pokrok nebo překážet jejich oprávněné práci, ale že naopak budete dělat vše, co můžete, abyste jim pomáhali, byli jim prospěšní, žehnali jim a povzbuzovali je v dobré práci, do níž jsou zapojeni.¹⁶