Pravá láska v naší duši

Velikým přikázáním, jak mu učil náš Pán a Mistr, je milovat Boha z celého srdce, celou myslí a celou silou; a druhé je mu podobné – miluj bližního svého jako sebe samého. „Na těch dvou přikázáních všecken zákon záleží i proroci.“ [Viz Matouš 22:37–40.] Prokazujme tedy jeden druhému pravou lásku a odpuštění, lásku a milosrdenství; a vynaložme úsilí navíc, abychom pomohli těm, již jsou v tísni, aby hlas vdovy nevystupoval k Bohu se stížností na lid kvůli nedostatku jídla nebo oděvu nebo přístřeší. Dbejte na to, aby sirotek uprostřed tohoto lidu nebyl bez domova, ani bez jídla nebo oděvu nebo příležitosti zdokonalovat svou mysl. Hleďte na to, aby pravá láska prostupovala všemi vašimi skutky a přebývala ve vašem srdci a aby vás inspirovala k tomu, abyste se starali o chudé a zarmoucené a navštěvovali ty, kteří jsou ve vězení, pokud potřebují útěchu, a sloužili těm, již jsou nemocní; neboť ten, který dá pohár studené vody prorokovi ve jménu proroka, obdrží prorokovu odměnu.

Těm, již toto činí chudým v našem středu, bude jednoho dne řečeno: „Nebo jsem lačněl, a dali jste mi jísti; žíznil jsem, a dali jste mi píti; hostem jsem byl, a přijímali jste mne; Nah, a přioděli jste mne; nemocen jsem byl, a navštívili jste mne; v žaláři jsem seděl, a přicházeli jste ke mně.“ A my nebudeme muset říci: „Pane, kdy jsme tebe vídali lačného,“ neboť každý, kdo má rozum, může vědět, že pokud slouží chudému, který je toho hoden, bude mu to počítáno, jako kdyby to udělal pro Toho, který je Otcem jejich ducha. [Viz Matouš 25:31–45.]³

Naše děti mají být učeny tomu, aby ctily nejen svého otce a matku a své bratry a sestry, ale mají být učeny, aby ctily veškeré lidstvo, a zejména mají být poučovány a učeny a vychovávány k tomu, aby ctily staré a churavé, nešťastné a chudé, potřebné a ty, již postrádají soucit lidstva.⁴

Vždy jsme byli vedeni k tomu, abychom něco dali chudým a abychom neodmítali nikoho, kdo prosí o jídlo. Věřím, že toto je všeobecný názor a povaha Svatých posledních dnů. Myslím, že všichni mormoni mají sklon k laskavosti a jsou štědří vůči chudým a nešťastným, a že v dosahu mého hlasu nebo kdekoli není žádný Svatý posledních dnů, který by se v případě potřeby nepodělil o svůj díl se svým spolustvořením…

Viděl jsem muže, kteří odcházeli od mých dveří s dobrým chlebem a máslem v ruce (dost dobrým na to, aby ho jedl kterýkoli král, neboť moji lidé dělají dobrý chléb a dobré máslo, nejlepší, jaké jsem kdy na světě jedl), a když vyšli z vrat, pohodili ho na ulici. Nebylo to jídlo, co chtěli. Chtěli peníze. K čemu? Aby mohli jít do nějaké herny nebo do nějakého pijáckého salonu. Samozřejmě jsou za to zodpovědni. Můžeme usuzovat pouze podle vzhledu a nabádání dobrého ducha v nás; a je lepší dát tuctu těch, kteří toho nejsou hodni, než nechat odejít s prázdnou jednoho člověka, který pomoci hoden je.⁵

Pravá láska neboli láska je největší existující zásada. Můžeme-li podat pomocnou ruku utiskovanému, můžeme-li pomoci těm, již jsou skleslí a v zármutku, můžeme-li povznést a zlepšit stav lidstva, je naším posláním tak činit, je nezbytnou součástí našeho náboženství tak činit.⁶

Pro člověka je poměrně snadné říci, že věří v Boha a v usmiřující krev Ježíše Krista, že věří v pokání ze hříchu, v křest na odpuštění hříchů a ve vkládání rukou pro dar Ducha Svatého. Pro člověka je zjevně snadné postoupit tak daleko. Když ale dochází na milování bližního jako sebe samého, není to tak snadné. Zde přicházíme k pahorku, na který je obtížné vylézt, kde zjišťujeme, že veškeré naše síly jsou napjaty na nejvyšší míru, abychom se dostali na jeho vrchol; a i když jsme mohli lézt po mnoho let svého života, troufám si říci, že jsme dnes ráno vstali a zjistili, že se nacházíme stále na úpatí pahorku, k vrcholu jsme se ani nepřiblížili. Neboť vskutku pouze málo mužů, nebo žen, i v Církvi Ježíše Krista Svatých posledních dnů, může pravdivě říci: „Miluji bližního svého jako sebe samého.“

Zpravidla nemilujeme bližního svého jako sebe samého. [Kdosi] kdysi řekl: „Ze všech synů své matky miluji nejvíce sebe.“ Tak je tomu s Božími dětmi na této zemi. Ačkoli jich má náš Otec mnoho, a všichni jsme jedné krve, a jsme snad členy jedné komunity, jedné víry, věřící v jednoho Boha a v jednoho Pána Ježíše Krista, přesto každý z nás miluje nejvíce sebe. Tento pocit se projevuje v našem každodenním životě, v našem běžném vzájemném styku. Příliš často se projevuje dokonce i mezi manželem a manželkou; často mezi otcem a dětmi, a je velmi obvyklý mezi dětmi. Je toto křesťanství? Je toto nauka Ježíše Krista? Ne podle způsobu, o němž čtu v knihách a jímž rozumím zásadám života a spasení. Písma nám říkají, že se máme vzájemně předcházet v lásce; že máme věnovat své vlastní uspokojení, své vlastní pohodlí, své vlastní touhy nebo vlastní štěstí touhám, uspokojení a štěstí svých bližních – nemluvě o svých příbuzných a drahých.⁷

Jak máme milovat svého bližního tak, jako milujeme sebe. To je ta nejprostší věc na světě; ale příliš mnoho lidí je sobeckých, skoupých a neoddaných onomu druhu cítění, které podává pomocnou ruku a uvažuje o prospěchu a blahu jejich bližních; a omezují se na svůj vlastní a individuální prospěch, požehnání a blahobyt a domnívají se, že mají říci: „Dovol mému bližnímu, aby se o sebe postaral.“ Toto není duch, který má charakterizovat Svatého posledních dnů.⁸

Když si myslíme, že na svých bratrech a sestrách vidíme nedostatky, slabosti nebo chyby, ať již jsou skutečné nebo domnělé, místo toho, abychom je doširoka vytrubovali a nalévali je do uší přátel a sousedů, kdykoli se s nimi setkáme, použijeme-li dostatek pravé lásky a přátelství… půjdeme k svým přátelům, kteří jsou zdrojem naší nelibosti nebo o kterých věříme, že mají vady, a řekneme jim, co pociťujeme a co si myslíme, a učiníme-li to v duchu pomoci jim překonat jejich slabosti, učiníme tak sobě samým, stejně jako jim, veliké dobro. Nepůjdeme k nim v duchu odsuzování a stížnosti a nebudeme zraňovat jejich city a nebudeme naplňovat jejich srdce nenávistí.⁹

Chtěl bych poradit, abychom se naučili vzájemně se milovat, a potom bude přátelství opravdové a sladké. Někdo řekl, že „můžeme dávat bez lásky, ale nemůžeme milovat bez dávání“. Tak se chceme navzájem milovat, a jak řekl Pán Petrovi, máme pást jeho ovce [viz Jan 21:15–17], jeden druhého posilovat. Máme se vzájemně podpírat a podporovat, nikoli ničit, nikoli srážet, nikoli se zaobírat slabostmi svých bližních nebo svých bratří, nebo vadami, které vidíme na lidstvu, ale spíše můžeme-li vidět ctnost, zvelebme ji, a je-li to možné, rozdmýchejme ji do živého plamene, který bude dávat světlo a život, energii a povzbuzení všem těm, kteří ji vidí, a zejména těm, již se nacházejí v omylu a temnotě, aby mohli být přivedeni ke světlu.¹⁰

Moje náboženství mě učí milovat všechny lidi. Jakkoli mohu pohrdat jejich skutky nebo odsuzovat jejich zlovolnost a zatemnělost jejich mysli, přesto jsou učiněni k obrazu a podobě mého Otce a Boha – jsou mými bratry a sestrami. Ode mne se vyžaduje, abych miloval bližního svého jako sebe samého. Možná jsem se ještě nepovznesl k tomuto vysokému měřítku dokonalosti; ještě ve mně může být váhání, ona sobeckost, abych dával přednost sobě před svým bližním; ale usiluji o to, abych činil svému bližnímu dobře, protože evangelium to vyžaduje.¹¹

Bůh v této dispensaci vynaložil zvláštní úsilí, aby nám zjevil plnost evangelia, které… učí lidi této zásadě sebeobětování pro dobro druhých a které učí nás, že když prokazujeme dobro druhým lidem, prokazujeme dobro sobě… Příliš mnozí ve světě jsou zcela oddáni sobě samým a ve své duši jsou tak skoupí, že nejsou ani ochotni namáhat se pro nikoho jiného, jen sami pro sebe… Povinností lidstva, jak tomu rozumím, pod svatým evangeliem, které jsme obdrželi, je ochraňovat nevinnost, ctnost, čest a práva všech mužů a žen, tak horlivě, jako bychom obhajovali svoje vlastní.¹²

Bůh ve své Církvi, v její úplné organizaci, učinil takové opatření, aby o každou věrnou duši v ní mohlo být v hodině potřeby postaráno, aby byla nasycena a aby o ni bylo pečováno.¹³

Bůh tomuto lidu přikázal, aby pamatoval na chudé a dával prostředky na jejich podporu… Nevěříme v pravou lásku jako v obchod; ale spíše spoléháme na vzájemnou prospěšnost. I když evangelium vyžaduje víru a pokání, vyžaduje také, že musejí být uspokojovány časné nezbytnosti. Tak Pán zjevil plány pro časné spasení lidí.

Ve prospěch chudých jsme ustanovili půst, jehož hlavním cílem, mezi dalšími věcmi, je opatřit chudé jídlem a dalšími nezbytnostmi do té doby, dokud si nedokáží pomoci sami. Neboť je jasné, že plány, které mají v úmyslu ulevit pouze od současné tísně, jsou nedostatečné. Církev se vždy spíše snažila postavit své členy na cestu, aby si pomohli sami, než aby přejímala metody tolika charitativních institucí a poskytovala pouze současné potřeby. Když je tato pomoc odňata nebo spotřebována, musí být ze stejného zdroje poskytnuto více, a to způsobuje, že se chudí stávají závislými a učí se nesprávné zásadě spoléhání se na pomoc druhých, namísto na své vlastní úsilí… Naší představou dobročinnosti tedy je ulevit v současných potřebách a potom postavit chudé na cestu, aby si pomohli sami, aby tak na oplátku mohli pomáhat druhým. Hospodaření s těmito prostředky je svěřeno moudrým mužům, obyčejně biskupům Církve, jejichž povinností je vyhledávat chudé.

Předkládáme církvím světa Pánův spravedlivý plán postního dne jako moudrý a systematický způsob zaopatření chudých… Pro lidi by bylo prostou záležitostí vyhovět jeho požadavkům a jeden den v měsíci se zdržet jídla a pití, a to, co by bylo během tohoto dne zkonzumováno, i mnohem více, jak si to přejí, zasvětit chudým. Pán ustanovil tento zákon; je prostý a dokonalý, založený na zdravém rozumu a inteligenci, a ukázal by se nejenom řešením otázky zaopatření chudých, ale přinesl by dobro i těm, kteří tento zákon zachovávají. Podrobil by tělo duchu, a tak by podpořil společenství s Duchem Svatým a zajistil duchovní sílu a moc, kterou lidé národa tak velice potřebují. Protože půst má být vždy doprovázen modlitbou, tento zákon by přivedl lidi blíže k Bohu a nejméně jedenkrát měsíčně by odvrátil jejich mysl od šíleného spěchu světských záležitostí a způsobil by, aby byli přivedeni do bezprostředního kontaktu s praktickým, čistým a neposkvrněným náboženstvím – navštěvovat děti bez otce a vdovy, a udržovat se neposkvrněnými od hříchů světa [viz Jakub 1:27].¹⁴

Je zřejmé, že přijatelný půst je tím, co s sebou přináší ducha opravdové lásky k Bohu a člověku; a že cílem půstu je zajistit dokonalou čistotu srdce a bezelstnost úmyslu – půst k Bohu v nejplnějším a nejhlubším smyslu – neboť takový půst by byl lékem na všechny praktické i intelektuální omyly; marnost by zmizela, její místo by zaujala láska k bližním a my bychom radostně pomáhali chudým a potřebným.¹⁵

Nabádáme, naléhavě prosíme své bratry a sestry v evangeliu Ježíše Krista, aby správným směrem života ctili nejenom sebe, ale aby také ctili a milovali své bližní a byli vůči nim dobročinní, jeden každý z vás.¹⁶

Myslím, že máme žít podle svého náboženství. Máme dodržovat přikázání Boží. Máme mít v srdci ducha evangelia a radovat se z něho a přinášet ve svém životě plody ducha; víru, naději a pravou lásku, lásku, pokoru a vzájemné odpuštění v duši, a tak dalece, jak je to možné, se máme vyvarovat ducha obviňování, sváru, který mezi lidmi vede k rozmíškám, ke zmatku a k rozdělení, a ducha nenávisti. Zažeňte od sebe nenávist! Nenávist zabydlená v našem srdci nebo závist nebo žárlivost budou ubližovat těm, již jim dovolí, aby přebývaly v jejich duši a zahořkly v jejich myšlenkách, tisíckrát více než druhým. Tak vyžeňme tyto věci ze svého srdce a ze svých myšlenek. Žijme spravedlivým životem, nechť manžel miluje svou manželku a je jí věrný a je k ní laskavý, a manželka nechť je věrná svému manželovi a je k němu laskavá, a nechť jsou věrní a láskyplní a starostliví o blaho svých dětí; nechť jsou sjednoceni jako rodinná jednotka v Církvi, a když se tento stav rozšíří za hranice Sionu, budeme mezi sebou mít mileniální vládu, a všude na zemi bude mír a dobrá vůle mezi lidmi.¹⁷

Záměrem evangelia je zbavit nás všeho, co není v souladu s Bohem a plánem spasení, který zjevil lidstvu. Jeho účelem je, aby nás učinilo způsobilými žít tak, abychom se mohli radovat z plnosti světla pravdy a rozumět Božím záměrům a abychom byli schopni žít Mu tak nablízku, abychom mohli být neustále v souladu s Jeho přáními. Záměrem zásad evangelia je učinit nás nesobeckými, rozšířit naši mysl, zvýšit naši touhu činit dobro, odstranit z našeho srdce nenávist, nepřátelství, závist a hněv a učinit nás pokojnými, poddajnými, učenlivými a ochotnými obětovat vlastní touhy, a možná i vlastní zájmy, pro blaho našich spolustvoření a pro pokrok království Božího. Člověk, který nemůže obětovat svá vlastní přání, který si v srdci nemůže říci: „Otče, buď vůle tvá, nikoli má,“ není doopravdy a důkladně obráceným dítětem Božím; stále ještě je do určité míry ve spárech omylu a ve stínu temnoty, která se vznáší nad světem a skrývá Boha před přítomností lidstva.¹⁸