Duch Svatý

Duch Svatý je duchovní osobnost a je třetí osobou v Trojici, v Božstvu. Dar, neboli předání Ducha Svatého, je pravomocný skutek udělující ho člověku. Duch Svatý může osobně navštívit člověka a bude navštěvovat ty, již jsou způsobilí, a bude jejich duchu vydávat svědectví o Bohu a Kristu, ale nezůstane s nimi [viz NaS 130:22–23].³

„Dar Ducha Svatého“ je zvláštní požehnání zpečetěné na ty, již činili pokání, dali se pokřtít a věří v Ježíše Krista, a je „trvalým svědectvím“. Ducha Božího lze pociťovat jako dočasný vliv, skrze nějž k lidstvu za zvláštním účelem a při zvláštních příležitostech přichází božské světlo a moc. Ale dar Ducha Svatého, který… je udělen při konfirmaci, je stálým svědectvím a vyšším obdarováním.⁴

Jak můžeme získat Ducha Svatého? Metoda neboli způsob je jasně vyznačena. Bylo nám řečeno, abychom měli víru v Boha, abychom věřili, že je a že odměňuje všechny, kteří ho pilně hledají; abychom činili pokání ze svých hříchů, ovládali své vášně, pošetilosti a nesprávnosti; abychom byli ctnostní, čestní a poctiví při veškerém svém vzájemném jednání a abychom uzavřeli smlouvy s Bohem, že budeme od nynějška věrni zásadám pravdy a budeme zachovávat přikázání, jež nám dal; potom abychom byli pokřtěni na odpuštění svých hříchů někým, kdo má pravomoc; a když se podrobíme tomuto obřadu evangelia, můžeme obdržet dar Ducha Svatého vkládáním rukou těch, kteří jsou oděni pravomocí kněžství. Tímto způsobem v nás může Duch a moc Boží – Utěšitel – být jako studnice vody prýštící k životu věčnému. Bude vydávat svědectví o Otci a svědčit o Ježíšovi a „vezme věci Otce a zjeví nám je“ a bude nám potvrzovat naši víru a utvrzovat nás v pravdě, abychom déle nebyli zmítáni sem a tam každým větrem učení; ale abychom „rozeznali učení“, zda od Boha je nebo od člověka [viz Efezským 4:14; Jan 7:17].⁵

Duch Svatý, který vydává svědectví o Otci i Synu, který bere věci Otce a ukazuje je lidem, který svědčí o Ježíši Kristu a o věčně živém Bohu, Otci Ježíše Krista, a který vydává svědectví o pravdě – tento Duch, tato Inteligence, není dán všem lidem, dokud nečiní pokání ze svých hříchů a nedosáhnou stavu způsobilosti před Pánem [viz 3. Nefi 28:11]. Potom obdrží dar Ducha Svatého vkládáním rukou těch, již jsou Bohem oprávněni udělovat Jeho požehnání na hlavy dětí lidských.⁶

Předání neboli „dar“ Ducha Svatého jednoduše uděluje člověku právo v kterémkoli okamžiku, kdy je toho hoden a kdy po tom touží, obdržet moc a světlo pravdy Ducha Svatého, ačkoli často může být ponechán vlastnímu duchu a úsudku.⁷

Úřadem Ducha Svatého je vydávat svědectví o Kristu, neboli svědčit o Něm, a utvrzovat věřící v pravdě tím, že jim připomíná věci, které se staly, a mysli ukazuje, neboli zjevuje, věci současné i budoucí. „Utěšitel pak, ten Duch svatý, kteréhož pošle Otec ve jménu mém, onť vás naučí všemu, a připomeneť vám všecko, což jsem koli mluvil vám.“ [Jan 14:26.] „Uvedeť vás ve všelikou pravdu.“ [Jan 16:13.]⁸

Povinností Svatých posledních dnů je učit jejich děti… nutnosti přijmout vkládáním rukou dar Ducha Svatého, který je povede k veškeré pravdě a který jim zjeví věci, jež se staly, i věci, jež se stanou, a ukáže jim jasněji ty věci, jež jsou kolem nich v současnosti, aby mohly rozumět pravdě, mohly kráčet ve světle, jako Kristus je ve světle; aby s Ním mohly mít společenství a Jeho krev je mohla očistit od všech hříchů.⁹

Směr, kterým máme kráčet, je vyznačen – je to těsná a úzká cesta, jež vede zpět do přítomnosti Boží; lampou, která má osvětlovat náš pochod vpřed, je Duch Svatý, jehož obdržíme při svém znovuzrození nebo po něm. Budeme-li se potácet a odvrátíme-li se stranou, naše lampa bude pohasínat a nakonec zhasne, neboť hle, Utěšitel, zdroj zjevení, nás opustil, a Jeho místo zaujme temnota; jak velká potom bude tato temnota! V poměru ke světlu, které jsme vlastnili, nás přemůže temnota, a pokud nebudeme rychle činit pokání, bude se v nás zvětšovat, dokud neztratíme ze zřetele své povolání a nezapomeneme na Toho, který nás vykoupil a prohlásil za své.¹⁰

Úřadem Svatého Ducha je osvětlovat mysl lidí ve vztahu k Božím věcem, přesvědčovat je v době jejich obrácení o tom, že činí vůli Otce, a přebývat v nich jako trvalé svědectví a jako celoživotní společník a jednat jako jistý a bezpečný průvodce veškerou pravdou a naplňovat je den za dnem radostí a veselím, sklonem činit dobro všem lidem, raději trpět zlem, než zlo konat, být laskavými a milosrdnými, trpělivými a dobročinnými. Všichni, kteří vlastní tento neocenitelný dar, tuto drahocennou perlu, mají neustálou žízeň po spravedlivosti. Bez pomoci Svatého Ducha nemůže žádný smrtelník kráčet těsnou a úzkou cestou a být schopen rozlišovat dobro od zla, opravdové od padělku natolik podobného, jak jen ho lze vytvořit. Je tedy nutné, aby Svatí posledních dnů žili čistě a poctivě, aby v nich mohl přebývat tento Duch, neboť ho lze vlastnit pouze na zásadě spravedlivosti. Nemohu ho obdržet za vás, ani vy za mě; každý musí stát sám za sebe, ať je vysokého nebo nízkého rodu, učený nebo neučený, a je stejnou výsadou pro všechny, aby byli učiněni jeho podílníky.¹¹

Duch Svatý sestupuje pouze na spravedlivé a na ty, jimž jsou odpuštěny hříchy… Dokud budou Svatí posledních dnů ochotni poslouchat přikázání Boží, vážit si výsad a požehnání, kterým se těší v Církvi, a dokud budou používat svůj čas, svůj majetek, ke cti jména Božího, aby vybudovali Sion a utvrdili na zemi pravdu a spravedlivost, náš Nebeský Otec bude vázán přísahou a smlouvou, že je bude chránit před každým protivícím se nepřítelem a pomáhat jim překonat každou překážku, která se proti nim může postavit nebo jim může být vržena do cesty; ale v okamžiku, kdy se obec začíná starat pouze sama o sebe, stává se sobeckou, je zcela upoutána pomíjivostmi života a vkládá svou víru v bohatství, v tom okamžiku se moc Boží od nich začíná stahovat, a nebudou-li činit pokání, Duch Svatý je zcela opustí, a oni budou ponecháni sami sobě.¹²

Vy, kteří jste poslušni požadavků věčného evangelia a kteří jste byli vyvoleni ze světa a obdrželi jste dar Ducha Svatého vkládáním rukou, máte výsadu obdržet svědectví Ducha pro sebe; máte výsadu rozeznávat mysl a vůli Otce ohledně vašeho vlastního blaha a ohledně konečného triumfu díla Božího.¹³

Spasitel řekl Nikodémovi: „Nenarodí-li se kdo znovu, nemůž viděti království Božího“ [viz Jan 3:3] a to platí i dnes. Člověk se dnes musí zrodit z nevědomosti do pravdy… Pokud se takto nenarodí, je slepý více než ten, kterého uzdravil Kristus, neboť má oči, a nevidí a má uši, a neslyší.¹⁴

Tato změna dnes přichází ke každému synovi a dceři Boha, kteří činí pokání ze svých hříchů, kteří se pokořují před Pánem a kteří usilují o odpuštění a prominutí hříchů křtem pohroužením vykonaným někým, kdo má pravomoc vykonávat tento posvátný obřad evangelia Ježíše Krista. Neboť to je to znovuzrození, o němž hovořil Kristus k Nikodémovi jako o absolutně nezbytném pro to, aby lidé mohli spatřit království Boží, a bez něhož žádný člověk nemůže do království vstoupit. Snad každý z nás si může vzpomenout na změnu, která nám vstoupila do srdce, když jsme byli pokřtěni na odpuštění hříchů… Hovořím o vlivu a moci Svatého Ducha, které jsem zažil, když jsem byl pokřtěn na odpuštění svých hříchů. Pocitem, který mě prostoupil, byl čistý klid, láska a světlo…

Kéž bych si tak mohl téhož ducha a tutéž naléhavou touhu v srdci uchovat v každý okamžik svého života od onoho dne až dodnes! Nicméně mnozí z nás, kteří obdrželi toto svědectví, toto znovuzrození, tuto změnu srdce, ačkoli jsme mohli chybovat v úsudku nebo udělat mnoho chyb, a často jsme možná ve svém životě nesplňovali opravdová měřítka, činíme pokání ze zla a znovu a znovu usilujeme o odpuštění z ruky Páně; takže až do dnešního dne ovládá naše srdce stejná touha a cíl, které pronikaly naší duší, když jsme byli pokřtěni a obdrželi odpuštění svých hříchů, a stále je vládnoucím citem a vášní naší duše. Ačkoli občas můžeme být podníceni ke zlosti a náš hněv nás přiměje k tomu, abychom řekli a učinili to, co není příjemné před zrakem Božím, přesto okamžitě po znovunabytí našich rozvážných smyslů a narovnání se po našem klopýtnutí do moci temnoty, se cítíme pokorní, kajícní a máme touhu požádat o odpuštění za zlo, jež jsme způsobili sobě, a možná i druhým. Velká, dychtivá, přemáhající touha, jež je počata z pravdy a ze svědectví Ducha Svatého v srdci lidí, kteří jsou poslušni pravdy, přebírá kontrolu a znovu zaujímá vládu nad naší duší, aby nás vedla na cestu povinnosti. Toto je mé svědectví a já vím, že je pravdivé.¹⁵

Žádný člověk nemůže hřešit proti světlu, dokud ho nemá, ani proti Duchu Svatému, dokud ho neobdržel darem Božím skrze příslušný postup nebo způsob. Hřešit proti Duchu Svatému, Duchu pravdy, Utěšiteli, Svědku o Otci i Synu, dobrovolně ho zapírat a vzpírat se mu poté, co jsme ho přijali, je [neodpustitelným hříchem].¹⁶

Je nemožné, aby kdokoli spáchal neodpustitelný hřích v nevědomosti. Člověk musí být přiveden k poznání Krista; musí obdržet svědectví o Kristu v srdci a vlastnit světlo a moc, poznání a porozumění předtím, než je schopen dopustit se tohoto hříchu. Ale když se člověk odvrací od pravdy, přestupuje poznání, které obdržel, šlape po něm nohama, vystavuje Krista znovu otevřené potupě, popírá Jeho usmíření, popírá moc vzkříšení, popírá zázraky, jež vykonal pro spasení lidské rodiny, a říká v srdci: „To není pravda,“ a setrvává v tomto popírání pravdy poté, co obdržel svědectví Ducha, dopouští se neodpustitelného hříchu.¹⁷

[Proč [apoštolové po Spasitelově ukřižování] zapomínali vše, co je Spasitel učil o účelu svého poslání na zemi, a zdánlivě si toho nebyli vědomi? Protože postrádali jeden důležitý předpoklad, nebyli ještě „oblečeni mocí s výsosti“. [Viz Lukáš 24:49.] Ještě neobdrželi dar Ducha Svatého …

Kdyby učedníci byli v té době obdarováni „darem Ducha Svatého“ neboli „mocí s výsosti“, jejich počínání by bylo úplně jiné… což další události hojně prokázaly. Kdyby Petr, který byl hlavním apoštolem, obdržel dar Ducha Svatého a jeho moc a svědectví před hroznou nocí, při které se rouhal a zapřísahal a zapřel svého Pána [viz Matouš 26:69–75], dopadlo by to s ním zcela odlišně, protože potom by zhřešil proti „světlu a poznání“ a „proti Duchu Svatému“, pro což není odpuštění. Proto skutečnost, že mu bylo po hořkých slzách pokání odpuštěno, je důkazem, že byl bez svědectví Ducha Svatého, že ho nikdy neobdržel. Ostatní Kristovi učedníci neboli apoštolové byli v přesně tomtéž stavu, a bylo tomu tak až do večera toho dne, kdy Ježíš povstal z hrobu a tento neocenitelný dar jim udělil [viz Jan 20:22].¹⁸

Těsně předtím, než vzkříšený Vykupitel opustil zemi, přikázal svým učedníkům, aby zůstali ve městě Jeruzalém, dokud nebudou obdarováni mocí z výsosti. Učinili tak, a v souladu se slibem přišel Utěšitel, když se shromáždili, a naplnil jejich srdce nevýslovnou radostí, natolik, že hovořili jazyky a prorokovali; a inspirující vliv této svaté bytosti je doprovázel při všech služebních povinnostech a umožnil jim vykonat velké poslání, k němuž je Spasitel povolal.¹⁹

Saul z Tarsu, vlastnící mimořádnou inteligenci a vzdělání, vychovaný u nohou Gamalielových a vyučený podle nejdokonalejšího způsobu zákona, pronásledoval Svaté až k smrti, spoutával muže i ženy a vydával je do vězení, a když byla prolita krev mučedníka Štěpána, stál vedle a hlídal oděv těch, kteří ho zavraždili, a souhlasil s jeho smrtí. A „hubil církev, do domů vcházeje, a jímaje muže i ženy, dával je do žaláře“. [Skutkové 8:3.] A když byli odsuzováni k smrti, pozvedal svůj hlas proti nim a „po všech školách často je trápě, přinucoval… [je] rouhati se; a náramně rozlítiv se na ně, sháněl… se po nich i v jiných městech“ [Skutkové 26:11], a přesto tento muž nespáchal žádný neodpustitelný hřích, protože neznal Ducha Svatého.²⁰

Pokud jsou někteří lidé na zemi schopni spáchat neodpustitelný hřích, najdete je mezi těmi, kteří došli nebo dojdou k poznání pravdy… Vy i já jsme obdrželi světlo. Přijali jsme svaté kněžství. Přijali jsme svědectví Svatého Ducha a byli jsme přivedeni od smrti k životu. Jsme tedy nyní na velmi bezpečné nebo nebezpečné půdě – nebezpečné, pokud si zahráváme s těmito posvátnými věcmi, jež nám byly svěřeny do péče. Proto vás, bratří a sestry, a zejména bratří, varuji před tím, abyste si zahrávali se svým [kněžstvím]… Pokud tak činíte, jakože Bůh žije, odejme od vás svého Ducha, a přijde čas, kdy budete nalezeni, jak kopete proti světlu a poznání, jež jste obdrželi, a můžete se stát syny zatracení. Proto byste si měli dávat lepší pozor, aby vás nepotkala druhá smrt.²¹