Služba Josepha F. Smitha

Joseph F. Smith, první dítě Mary Fieldingové a Hyruma Smitha, se narodil 13. listopadu 1838 ve Far Westu v kraji Caldwell ve státě Missouri uprostřed pronásledování a chudoby. Dva týdny předtím byl jeho otec zajat lůzou a nespravedlivě uvězněn. Čtyři dlouhé měsíce Hyrum Smith, jeho bratr prorok Joseph Smith a další strádali v žaláři v Liberty. Mary cítila, že jí byl manžel krutě odňat „v době, kdy jsem potřebovala… nejlaskavější péči a pozornost takového přítele, místo toho na mně náhle a neočekávaně spočinula péče o velkou rodinu“. Jako obrácená do Církve z Kanady se provdala za Hyruma Smitha po smrti jeho první ženy Jerushy a pečovala o pět Smithových dětí v době, kdy „k tomuto počtu přibyl můj drahý malý Joseph F“.⁴

Když byli Svatí v zimě 1838–39 vyhnáni z Missouri, byl Joseph F. miminkem v náručí. Jeho otec byl stále ve vězení a jeho matka byla vážně nemocná a „musela být přepravena více než dvě stě mil, většinou na [svém] lůžku“.⁵ Maryina sestra Mercy Fielding Thompsonová Josepha F. kojila a starala se o něho a o vlastní dcerku. Svatí nalezli útočiště v Illinois a malý Joseph F. prožil většinu ze svých prvních osmi let v Nauvoo, městě, které Svatí vybudovali na březích řeky Mississippi. Tam, v kruhu rodiny Smithových a komunity Svatých, byl vychováván v poznání evangelia Ježíše Krista. „Byl jsem poučován, abych věřil v božské poslání Ježíše Krista,“ vzpomínal později. „Učil mne tomu můj otec, a také prorok Joseph Smith, a má matka… a po všechny své chlapecké dny a po všechna svá léta na světě jsem na této víře lpěl“⁶

Otec Josepha F., Hyrum, pomáhal proroku Josephovi pokročit s dílem znovuzřízení od doby zorganizování Církve, a dokonce již dříve, když Joseph překládal Knihu Mormon. Prorok na svého staršího bratra Hyruma velmi spoléhal, zejména v Nauvoo, kde byl Hyrum povolán zjevením jako patriarcha Církve a jako pomocný president. Prorok řekl, že Hyrum vlastní „mírnost beránka a bezúhonnost Joba a stručně řečeno mírnost a pokoru Krista“.⁷

Podobně jako jeho otec i Joseph F. získal velkou lásku a oddanost k proroku Josephu Smithovi. V pozdějších letech se často dělil o vzácné vzpomínky z dětství na svého strýce a neustále svědčil o jeho povolání jako proroka znovuzřízení: „Byl plný radosti, byl plný veselí, byl plný lásky… A zatímco si mohl hrát s dětmi a bavit se mezi lidmi při prostých nevinných hrách, rozmlouval také s Otcem a Synem a hovořil s anděly, a oni ho navštěvovali a udělovali mu požehnání a dary a klíče moci.“⁸

Josephovi F. ještě nebylo šest let, když jeho strýc Joseph a jeho otec Hyrum položili život za Boží království. 27. června 1844 je zavraždila násilnická lůza. Nauvoo v něm vždy vyvolávalo „posvátné vzpomínky na minulost, které byly zdvojnásobeny a které byly současně drahé i strašlivé, drahé pro místo posvátného odpočinutí prachu mého otce, a strašlivé pro scény, které v oné době (a které jsou v mé paměti jasné jako den) přinesly čestnému světu beznaděj a hrůzu a naplnily deset tisíc srdcí zármutkem a bědou“.⁹

Po Hyrumově smrti Mary a její sestra Mercy, také vdova, pracovaly společně, aby se postaraly o velkou rodinu a připravily se na to, že se připojí ke Svatým při stěhování na západ. Joseph F. Smith vzpomínal, že jejich přípravy náhle skončily na podzim roku 1846, kdy je vyhrožující lůza donutila, aby se přeplavili „v otevřeném plochém člunu přes řeku Mississippi do Iowy, kde jsme tábořili pod stromy a poslouchali ostřelování města. Opustili jsme svůj pohodlný dům se vším nábytkem, který v něm zůstal, a veškerý svůj pozemský majetek, aniž bychom měli naději nebo si pomyslili, že ho kdy znovu uvidíme“.¹⁰ Jeho matka své děti opakovaně ujišťovala: „Pán otevře cestu,“¹¹ a síla jejího přesvědčení živila jejich vlastní víru. „Nebyli jsme daleko, když jsme uslyšeli kanonádu na druhé straně řeky,“ vzpomínal president Smith, „ale právě tehdy jsem v duchu pociťoval jistotu – jistotu jakou jen dítě může pociťovat – že vše je v pořádku, že je v tom Pánova ruka, stejně jako to pociťuji dnes.“¹²

Když Joseph F. Smith putoval na západ, všímal si, jak jeho matka s vírou čelí výzvě za výzvou. Když velitel jejich výpravy nelaskavě trval na tom, že vdova bude přítěží pro celou výpravu, dala mu najevo, že udělá svou část a postará se o sebe, a že dokonce dorazí do údolí dříve než on. A nakonec to dokázala! Jako rodinný pasáček si Joseph F. silně uvědomoval důležitost vzácného dobytka, který patřil rodině, a tak nikdy nezapomněl, jak jeho matka jednou skrze vroucí modlitbu nalezla ztracený pár volů. Později, jak vzpomínal, se modlila za voly, kteří se „položili ve jhu, jako kdyby byli otráveni“, aby mohli vstát a jít dál, a „k úžasu všech, kteří to viděli,“ voli „vstali a my jsme jeli dál.“¹³

23. září 1848 dovedl Joseph F. jedno rodinné volské spřežení do Údolí Solného jezera. Bylo mu devět let. Smithovi se usadili na pozemku jižně od Salt Lake City v Millcreeku a mladý Joseph F. tam, jak vzpomínal, namáhavě pracoval jako „vozka, pasáček, oráč, zavlažovač, žnec, s kosou nebo hrabicí, přepravce dřeva, mlatec, prosévač… [a] všeobecný dělník“.¹⁴ Rodina žila prostě v malém srubu, ale president Smith později poznamenal: „Neměli jsme se hůře než tisíce jiných, a ne tak špatně jako mnozí.“¹⁵ Naučil se tvrdě pracovat a vykonávat svou povinnost, žít bez přepychu, velebit Boha a platit desátek ze všeho, co rodina vypěstovala.

Joseph F. Smith si vždy vysoce vážil práce a oběti své matky, její nesrovnatelné lásky a víry. Když ve věku 51 let po dvou měsících nemoci zemřela, byl zdrcen. „Po smrti mé matky následovalo 18 měsíců – od 21. září 1852 do dubna 1854 – které pro mne byly nebezpečným obdobím,“ napsal později jednomu příteli z dětství. „Byl jsem skoro jako kometa nebo ohnivý meteor, bez přitažlivosti nebo gravitace, které by mne držely v rovnováze nebo vedly v rozumných mezích.“ Vzpomínal, že ve 13 letech „bez otce a bez matky nebyl zcela bez přátel“.¹⁶ Jeho „navždy milovaná a vzpomínaná teta Mercy R. Thompsonovᓹ⁷ ho i nadále živila a on nikdy nezapomněl na starostlivost Brighama Younga, Hebera C. Kimballa a George A. Smitha, otcova bratrance. Joseph F. prohlásil, že to byli muži, „které jsem se pro jejich bezúhonnost a lásku k pravdě naučil milovat tak, jako jsem miloval svého otce“.¹⁸

Když v dubnu 1854 První předsednictvo na generální konferenci oznámilo, že Joseph F. byl povolán, aby se připojil ke skupině misionářů, která měla brzy odcestovat, použil víru, kterou nashromáždil v průběhu svého dětství, a povolání „radostně přijal“. Později s vděčností vzpomínal: „Má čtyřletá misie na Sandwichových ostrovech obnovila mou rovnováhu a utvrdila zákony, meze a hranice, které řídily můj další život.“¹⁹

Starší Joseph F. Smith dorazil do Honolulu na Sandwichových ostrovech (Havaj) 27. září 1854, asi šest týdnů před svými šestnáctými narozeninami. Byl přidělen na ostrov Maui a brzy zůstal sám v Kule, aby žil mezi lidmi a poznal jejich jazyk a kulturu. Vzpomínal, že jako mladý starší „dychtivě usiloval o dar jazyků… a tímto darem a prostřednictvím studia jsem sto dnů po přistání na těchto ostrovech mohl mluvit k lidem v jejich rodné řeči, jako nyní hovořím svým rodným jazykem k vám“.²⁰ Mimořádná plynulost v řeči mu umožnila osobně sloužit havajskému lidu.

Přestože byl starší Smith mladý, byl pověřen, aby předsedal na ostrově Maui, potom v Hilo na ostrově Havaj a později na ostrově Molokai. Když na Molokai dostal vysokou horečku a byl tři měsíce vážně nemocný, jedna drahá sestra, Ma Mahuhii, o něho s láskou pečovala, jako kdyby byl jejím vlastním synem. Nikdy na něho nezapomněla, ani on na ni, a kdykoli se v pozdějších letech setkali, vítali se s hlubokou náklonností. „Laskavost, kterou mi projevili mnozí dobří domorodci na Havaji,“²¹ pro něho byla požehnanou vzpomínkou.

Starší Joseph F. Smith opustil Havaj v říjnu 1857 a přijal narůstající zodpovědnosti, které mu přidělil president Brigham Young. Sloužil na misii v Anglii (1860–63) a na druhé misii na Havaji (1864). Po návratu do Salt Lake City koncem roku 1864 byl zaměstnán v Kanceláři církevního historika a pracoval pod vedením staršího George A. Smitha z Kvora Dvanácti.

Potom, v roce 1866, pod vedením presidenta Younga, byl osmadvacetiletý Joseph F. Smith vysvěcen apoštolem a povolán jako rádce v Prvním předsednictvu. Vážil si presidenta Younga jako muže „pozvednutého a podporovaného mocí Všemohoucího Boha, aby pokračoval v poslání [proroka] Josepha a dokončil dílo, ke kterému on během svého života položil základy“.²² Joseph F. Smith celou duší toužil pomáhat „tomuto velikému a slavnému dílu“, aby spělo kupředu.²³ Učil: „Sami jste přijali evangelium, tedy jděte a konejte celou svou povinnost, ne polovinu nebo část, ale celou svou povinnost.“²⁴ Toto je způsob, jak podporovat „zájmy Sionu a utvrzení jeho věci na zemi“.²⁵ Kromě dalších zodpovědností, které měl jako člen Kvora Dvanácti, přijal také zodpovědnost sloužit po dvě období jako president Evropské misie (1874–75; 1877).

Ačkoli formální vzdělání Josepha F. Smitha bylo omezené, osvojil si velkou slovní zásobu a naučil se hovořit s mocí a přesvědčivostí. 24. června 1866 hovořil v Tabernaclu v Salt Lake City, a jak si zaznamenal starší Wilford Woodruff z Kvora Dvanácti, „hovořil odpoledne jednu hodinu a patnáct minut a moc kněžství byla na něm, a projevoval téhož ducha, který spočíval na jeho strýci Josephu Smithovi, Prorokovi, a na jeho otci Hyrumu Smithovi“.²⁶ Starší Joseph F. Smith se stal široce známým pro rozsah a moc svých kázání, toužil učit v souladu se Svatým Duchem „pro porozumění těch, kteří mě slyší“.²⁷ Není to „ani tolik bezchybná řeč, jako duch doprovázející řečníka, co v duši probouzí život a světlo,“ učil.²⁸ „Vždy jsem se snažil, aby moji posluchači pocítili, že já a moji společníci jsme mírotvorci a milovníci míru a dobré vůle, že naším posláním je spasit, a nikoli zničit, budovat, a nikoli bořit,“ napsal jednou synovi na misii.²⁹

Od smrti presidenta Brighama Younga v roce 1877 do doby, kdy mu byla v roce 1901 vyjádřena podpora jako presidentovi Církve, neustále pracoval na tom, aby probouzel život a světlo v duši Svatých a utvrzoval mír a dobrou vůli. Během těchto 24 let sloužili jako presidenti Církve John Taylor, Wilford Woodruff a Lorenzo Snow a Joseph F. byl povolán jako rádce v každém následném Prvním předsednictvu. Byla to doba, kdy víra a praktiky Svatých posledních dnů byly všeobecně nepochopeny a v 80. letech 19. století sváděli protivníci s Církví a jejími členy tvrdé právní boje. „Nechtějí, abychom byli nábožensky nebo jinak odděleným a odlišným lidem od zbytku světa. Chtějí, abychom se ztotožnili a smísili se zbytkem světa, abychom se stali takovými, jako jsou oni, a tím maří záměry Boží,“ vysvětlil president Smith.³⁰

President Smith nicméně na členy Církve naléhal, aby své nepřátele milovali a aby jim odpouštěli. „Když zapomeneme na cíl našeho povolání a sejdeme z cesty povinnosti a vracíme úder za úder, abychom oplatili zlým za zlé, abychom pronásledovali, protože jsme možná pronásledováni, zapomínáme na Pánovy příkazy a na smlouvy, které jsme uzavřeli s Bohem, že budeme dodržovat Jeho přikázání,“ učil.³¹ Skleslým Svatým připomněl Boží ujištění, že osudem Církve je „jít vpřed a stoupat, dokud Boží záměry ohledně tohoto velkého díla posledních dnů nebudou naplněny“.³²

Joseph F. Smith velmi lnul k těm, kterým sloužil. „Když zažívám projevy důvěry a lásky svých bratrů a sester, které mám rád, jde mi to přímo do srdce,“ řekl.³³ Ze všech svých vztahů si nejvíce cenil svazků se svou milovanou rodinou. Být manželem a otcem pro něho bylo největším povoláním. Rád pobýval doma, aby učil své děti, aby jim vyprávěl příběhy, aby si s nimi zpíval, hrál a smál se. Když byl pryč kvůli plnění úkolů, toužil po svých drahých. 1. dubna 1885 si na Havaji do deníku zapsal: „Vane silný východní vítr, který by v chladnějším podnebí byl studený a ostrý. Vane jemně, nebo nelaskavě na mé drahé? Je jim teplo, nebo zima?… Mají hlad, nebo jsou nasyceni? Jsou uprostřed přátel, nebo nepřátel, jsou ustaraní, nebo klidní? Klid, buď klidný!“³⁴ Jeho syn Joseph Fielding Smith vzpomínal na drahocenné chvíle, které prožíval po otcově boku „diskutuje o zásadách evangelia a přijímaje výuku, jak ji mohl podat pouze on. Tímto způsobem byl vpravdě položen základ mého poznání, takže mohu také říci, že vím, že můj Vykupitel žije a že Joseph Smith je, byl a vždy bude prorokem živého Boha.“³⁵

Neustále dbal o časné i duchovní potřeby své rodiny a způsoboval, že jeho přítomnost bylo možné pocítit, ať již byl doma, nebo pryč. V poznámkách, dopisech a básních vyjadřoval svou trvalou náklonnost ke svým drahým. „Moje drahá společnice,“ napsal své ženě o jejích 39. narozeninách, „smýšlím o tobě lépe, cením si tě více, jsi mi bližší a miluji tě více dnes, než… před dvaceti lety. Každá hodina, týden, měsíc a rok posiluje pouto našeho svazku a každé dítě ho upevňuje věčnou pečetí.“³⁶

President Smith choval velkou lásku k chrámu a jeho obřadům, které umožnily věčné sjednocení rodin. „Kdo, kromě Svatých posledních dnů, přemítá o myšlence, že za hrobem budeme pokračovat v rodinné organizaci?“³⁷ 6. dubna 1853 byl ve věku 14 let svědkem kladení úhelných kamenů chrámu Salt Lake a 6. dubna 1892 ve věku 53 let pronesl modlitbu při usazení krycího kamene chrámu.³⁸ Příštího roku, 6. dubna 1893, president Wilford Woodruff velkolepou budovu, čtvrtý chrám v Utahu, zasvětil. President Smith hovořil při zasvěcovacím shromáždění a řekl: „Toto je šestý chrám [včetně chrámů Kirtland a Nauvoo], ale to není konec.“³⁹ Jako president Církve později zasvětil místa pro chrámy Cardston v Kanadě (27. července 1913) a Laie na Havaji (1. června 1915).

17. října 1901, týden po smrti presidenta Lorenza Snowa, Kvorum dvanácti apoštolů vysvětilo a ustanovilo Josepha F. Smitha šestým presidentem Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů. Jako president sloužil 17 let, od roku 1901 do roku 1918. Při svém prvním proslovu ke Svatým jako president Církve prohlásil: „Je naší výsadou žít blíže k Pánu než kdy dříve, chceme-li, abychom se mohli těšit z většího vylití Jeho Ducha, než jsme se kdy těšili, a abychom mohli postupovat rychleji, svižněji růst v poznání pravdy a být důkladněji utvrzeni ve víře. Toto vše však závisí na rostoucí věrnosti lidí.“⁴⁰ Jeho osobní návštěvy mezi Svatými, jeho úsilí o posílení přátelství a výuky v místních sborech, jeho vlastní neúnavné kázání „zásad věčné pravdy“, to vše byly prostředky k povznesení „spravedlivosti, čistoty a svatosti v srdcích lidu.“⁴¹ Věděl, že pouze spravedliví, čistí a svatí lidé mohou pomáhat Spasiteli uskutečnit „posvěcení země a spasení lidské rodiny.“⁴²

Počet členů Církve se během úřadování presidenta Smitha téměř zdvojnásobil z 278 645 v roce 1901 na 495 962 v roce 1918. Ačkoli většina členů stále žila na západě Spojených států, president Smith pociťoval silné pouto se členy v mnoha národech. V roce 1906 jako první úřadující president Církve navštívil Evropu a v roce 1910 se tam vrátil, uskutečnil také návštěvu u Svatých v Kanadě a na Havajských ostrovech. Spolu se svými rádci v Prvním předsednictvu radil členům, aby byli „věrní a pravdiví v loajalitě vůči svým vládám a aby byli dobrými občany“⁴³ a aby „zůstali ve své rodné zemi a vytvářeli kongregace trvalého charakteru“.⁴⁴ Členové Církve již nebyli povzbuzováni k přestěhování do Utahu, aby se shromáždili se Svatými.

První generace Svatých se shromáždila v Sionu tím, že se geograficky oddělila od světa, aby získala jednotu a duchovní sílu. Následujícím generacím president Smith zdůrazňoval, jak je důležité žít mírumilovně uprostřed světa, zatímco si uchováváme dědictví jednoty a duchovní síly, kterou umožňuje řád a obřady kněžství.

President Smith často hovořil a dlouze se rozepisoval o nesrovnatelné moci kněžství a usiloval o to, aby všichni členové rozuměli jejímu významu. V době, kdy byla Josephu F. Smithovi vyjádřena podpora jako presidentovi Církve, se rozvrh shromáždění, lekcí a účinnost kněžských kvor lišil sbor od sboru. President Smith ale předvídal den, „kdy každá rada kněžství v Církvi Ježíše Krista Svatých posledních dnů porozumí svým povinnostem, převezme svou zodpovědnost, bude zvelebovat své povolání a zaujme své místo v Církvi“.⁴⁵ Na generální konferenci v dubnu 1908 president Smith oznámil, že bude podniknuto nové úsilí „ku prospěchu a pokroku těch, kteří jsou spojeni s různými kvory kněžství“.⁴⁶

Obzvláštní zájem měl o kvora Aronova kněžství. „Máme si hledět našich chlapců, kteří byli v Církvi vysvěceni jáhny, učiteli a knězi,“ radil.⁴⁷ V několika příštích letech biskupové svěřili mladým nositelům kněžství důležité úkoly, z nichž mnohé jsou nyní standardní praxí. Kvora Aronova i Melchisedechova kněžství byla posílena, když byla pevně založena pravidelná týdenní a celoroční kněžská shromáždění a ústřední církevní výbor začal pro kvora vydávat jednotné studijní osnovy.

President Smith kladl velký důraz na domácí učení. „Neznám žádnou jinou povinnost, která je posvátnější nebo nutnější, pokud je vykonávána tak, jak má být, než jsou povinnosti učitelů, kteří navštěvují domovy lidí, kteří se s nimi modlí, kteří je napomínají ke ctnosti a cti, k jednotě, k lásce a k víře ve věc Sionu a věrnosti k ní,“ řekl.⁴⁸ Aby dále posílil rodiny Církve, zavedl se svými rádci v Prvním předsednictvu v roce 1915 v Církvi program každotýdenního domácího večera a vybízel rodiče, aby tento čas využívali k učení svých dětí slovu Božímu.

Toto bylo také období významného pokroku v pomocných organizacích. Generální komise Nedělní školy, organizace pro mladé muže a mladé ženy a Primárky začaly vydávat jednotné studijní osnovy. President Smith podotkl, že jejich lekce vedou mladé členy „k lepším zkušenostem a hlubšímu porozumění zásadám evangelia Ježíše Krista“.⁴⁹ Aby se vyhovělo výzvě související s nárůstem volného času mládeže, byl pro mladé muže přijat skautský program a pro mladé ženy byl vypracován nový program Dívky z úlů. Pomocné sdružení, které od roku 1902 povzbuzovalo kůly, aby psaly lekce pro sestry, začalo v roce 1914 vydávat jednotné lekce a v roce 1916 zvláštní poselství pro navštěvující učitelky. Tyto novinky se staly součástí nového Relief Society Magazine [Časopisu Pomocného sdružení] a lépe vybavily ženy z Pomocného sdružení, „aby si hleděly duchovního, duševního a morálního blaha matek a dcer v Sionu“.⁵⁰ President Smith považoval za životně důležité, aby pomocné organizace pracovaly v souladu s kněžskými autoritami a učily evangeliu a posilovaly svazky přátelství mezi členy. „Tímto způsobem všichni společně pracujeme, pilně a vytrvale pracujeme na utvrzení Církve.“⁵¹

Jednou z největších výzev, které Joseph F. Smith čelil, bylo vyrovnat se s neporozuměním a pronásledováním namířeným proti Církvi. Prohlásil však, že toto úsilí pomlouvačů „je ale nepřímo jenom prostředkem pokroku díla ve světě. Upoutávají na nás pozornost světa, a právě to si přejeme… Chceme, aby se s námi svět seznámil. Chceme, aby se učili naší nauce, aby pochopili naši víru, naše záměry a organizaci Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů“.⁵²

Postupně se naděje presidenta Smitha počaly naplňovat a Církev si ve Spojených státech i v jiných zemích získala větší respekt. Aby Církev turistům, kteří navštívili Salt Lake City, poskytla přesnější informace o své víře a historii, založila v roce 1902 na Chrámovém náměstí první návštěvnické středisko. Během prvního roku provozu bylo 25 dobrovolníků Úřadu pro informace a církevní literaturu zavaleno více než 150 000 návštěvníky. V roce 1904 úřad požádal o více pracovníků a o větší budovu. V roce 1911 pěvecký sbor Tabernacle Choir uskutečnil vysoce oceňované koncerty ve 25 městech na východě a středozápadě Spojených států, včetně zvláštního koncertu v Bílém domě pro presidenta Spojených států a hosty.

„Pán nás bude stále více povznášet a zvelebovat před světem a učiní, abychom zaujali své pravé místo a postavení v prostředku země,“ slíbil president Smith, v poměru k „narůstající věrnosti“ členů a ochotě být „důkladněji utvrzeni ve víře“.⁵³ Neustále proto nabádal Svaté posledních dnů, aby se hlouběji zakořenili ve vlastní historii a nauce. President Smith inicioval opětovné vydání History of the Church [Historie Církve] od Josepha Smitha a podporoval sbírku pionýrských deníků a rukopisů pro Církevní archivy. Také schválil, aby církevní činitelé zakoupili historická místa, která jsou pro Svaté posledních dnů posvátná, včetně žaláře v Carthage ve státě Illinois, kde v roce 1844 zemřeli mučednickou smrtí prorok Joseph Smith a jeho bratr Hyrum (1903), část chrámového pozemku v Independence ve státě Missouri (1904), farmu ve Vermontu, kde se v roce 1805 narodil Joseph Smith (1905), a farmu Josepha Smitha st. v Manchesteru ve státě New York, místo, kde v háji Joseph Smith poprvé spatřil Otce a Syna (1907). Svědčil: „Myslím, že tato místa znamenají cosi posvátného, pro mne i pro všechny, kteří přijali božské poslání Josepha Smitha, Proroka.“⁵⁴

President Joseph F. Smith učil Svaté posledních dnů, aby měli Proroka v úctě za „pozvednutí závoje věčnosti, obrazně řečeno, před jejich očima“.⁵⁵ Podobně se president Smith sám snažil pochopit rozsáhlé pravdy evangelia Ježíše Krista a učit jim. Jeho dopisy rodině a přátelům, jeho komentáře a odpovědi na otázky v církevních časopisech a jeho kázání, to vše byly důležité příležitosti k vykládání nauky. Když měl se svými rádci v Prvním předsednictvu pocit, že by členové Církve nebo jiní lidé mohli špatně chápat základní nauky, připravili a vydali objasňující vysvětlení. „Původ člověka“ (listopad 1909)⁵⁶ a „Otec a Syn – Naukový výklad Prvního předsednictva a Dvanácti“ (červen 1916)⁵⁷ se staly důležitými nástroji pro výuku Svatých posledních dnů pravé podstatě našeho vztahu s Nebeským Otcem a Ježíšem Kristem.

„Od svého mládí až do nynějška jsem se snažil… být mírotvorcem, kazatelem spravedlivosti, a spravedlivost kázat nejenom slovem, ale i příkladem,“⁵⁸ řekl president Smith. Od patnácti let až do své smrti v osmdesáti letech pronesl stovky proslovů a přednášek o evangeliu, aby Svatým pomohl porozumět učení Ježíše Krista a žít podle něho. Když Charles W. Nibley hovořil o jeho schopnosti učit, prohlásil: „Kdo by se s ním mohl srovnávat jako s kazatelem spravedlivosti? Byl tím největším, jakého jsem kdy slyšel – silný, mocný, jasný, působivý. Bylo úžasné, jak z něho plynula slova živého světla a ohně.“⁵⁹

Joseph F. Smith se radoval, když se členové Církve řídili jeho varováním a nabádáním jako proroka Božího. Ochota Svatých jít vpřed ve „spravedlivosti, čistotě a svatosti“ pro něho byla nanejvýš důležitá.⁶⁰ Vedl je příkladem své pokory a učenlivosti. „Jsem pouze dítě, pouze se učím,“ řekl v roce 1916. „Upřímně doufám, že když se budu učit kousek po kousku, řádek za řádkem a předpis za předpisem, tu trochu a tam trochu, den za dnem, měsíc za měsícem a rok za rokem, přijde chvíle, kdy vskutku poznám pravdu a budu ji znát tak, jako ji zná Bůh, a budu spasen a oslaven v Jeho přítomnosti.“⁶¹ Byl vždy respektován pro svou smělost a pevné přesvědčení, ale zejména byl ctěn pro svůj soucit. Pan Koleka, jeden z jeho blízkých havajských společníků, ho velebil jako „služebníka Nejvyššího Boha, muže otevřeného srdce naplněného láskou“.⁶² Naučil se „kázat spravedlivost nejenom slovem, ale i příkladem“,⁶³ tím, že se dychtivě snažil „přizpůsobit podobě a obrazu Ježíše Krista“.⁶⁴

Během několika posledních měsíců svého života president Smith pociťoval zvláštní vnímavost vůči Duchu. „Možná mám zdravotní potíže, ale zdá se mi, že můj duchovní stav nejenom zůstává stejný jako v minulých dobách, ale rozvíjí se, roste,“⁶⁵ řekl v dubnu 1918. O šest měsíců později, 3. října 1918, když seděl ve svém pokoji, přemítal o písmech a „uvažoval… o velké smírčí oběti, kterou podstoupil Syn Boží, aby vykoupil svět“,⁶⁶ obdržel úžasný nebeský projev týkající se Spasitelovy návštěvy u mrtvých, zatímco Jeho tělo bylo v hrobě. Zjevení, později nazvané Vidění o vykoupení mrtvých a kanonizované jako 138. oddíl Knihy nauk a smluv, je vhodným krycím kamenem života proroka, který neochvějně hlásal, jak je důležité přinést všem Božím dětem plán života a spasení.

Sláva Boží, božský původ člověka a jeho závislost na Bohu, význam poslušnosti a svatých obřadů, milující vděčnost a věrná oddanost – to byly náměty, které president Smith vzájemně znovu a znovu splétal. Jen vzácně hovořil o jedné zásadě evangelia odděleně od celého plánu života a spasení. Dokázal kázat evangelium v jeho plnosti v jednom kázání, někdy v jediné větě, a vždy se zaměřoval na to, jak je důležité znát Boha Otce a Jeho Syna, Ježíše Krista. „Právě skrze lásku, kterou k Nim chováme, a skrze své přání žít v souladu s jejich požadavky a stát se takovými, jako jsou Oni, můžeme milovat jeden druhého a mít větší potěšení z konání dobra, než jsme kdy měli z činění zla.“⁶⁷