Kněžství, božská vláda

Svaté kněžství je ona pravomoc, kterou Bůh delegoval člověku, skrze niž může vyjadřovat vůli Boží, jako kdyby zde byli andělé a vyjadřovali ji sami; skrze niž jsou muži zplnomocněni, aby svazovali na zemi, a bylo to svázáno v nebi, a aby rozvazovali na zemi, a bylo to rozvázáno v nebi; skrze niž se slova člověka pronesená při používání této moci stávají slovy Páně a Božím zákonem pro lidi, písmem a božskými příkazy… Je to pravomoc, skrze niž Pán Všemohoucí vládne svému lidu a skrze niž, v čase, který přijde, bude vládnout národům světa.²

Hodně toho může být řečeno ve vztahu k pravomoci a právům kněžství. Je to hlavní zásada vlády a organizace, skrze niž byly a budou za všech dob řízeny energie a síly lidu Božího. Právě touto zásadou Bůh Všemohoucí vládne v celém svém vesmíru. Je to zásada, skrze niž je spravována Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů… Je to pravomoc, již Bůh zjevil a obnovil dětem člověka pro jejich správu a vedení při budování Sionu a při hlásání evangelia národům země, dokud každý syn a dcera Adama nebudou mít výsadu slyšet zvuk evangelia a být přivedeni k poznání pravdy, nejenom na této zemi, ale i ve světě duchovním. ³

Melchisedechovo neboli svaté kněžství… je pravomoc, skrze niž mohou jednotlivci nebo… kvora… tvořící kněžství Církve legitimně jednat ve jménu Páně; neboli hybné řídící, ovládající, spravující nebo předsedající působení, právo a pravomoc, které spočívají v Božstvu a jsou delegovány člověku za účelem jeho poučení, uvedení do Církve, duchovního a časného vedení, správy a oslavení.⁴

Pán na zemi založil kněžství v jeho plnosti… přímým zjevením a přikázáním z nebe;… ustanovil řád vlády, která přesahuje schopnosti člověka a která je nadřazena moudrosti a učenosti a chápání člověka tak dalece, že se zdá pro lidskou mysl vskutku nemožným, nepomůže-li ji Duch Boží, aby pochopila krásy, moci a charakter svatého kněžství. Zdá se, že je pro lidi nemožné pochopit činnost kněžství, jeho legitimní pravomoc, jeho rozsah a moc; a přesto skrze světlo ducha to lze pochopit snadno. ⁵

Jakkoli nedokonalí mohou muži být, byli oděni touto pravomocí, skrze niž mohou hovořit a jednat ve jménu Otce a Syna, a Bůh je vázán, pokud hovoří skrze Jeho Ducha při výkonu svých povinností jako Jeho služebníků, respektovat a splnit to, co říkají, protože hovoří skrze pravomoc, již On dal… Samozřejmě, všechny věci musejí být činěny ve spravedlivosti. Žádný muž nemůže v nespravedlivosti udělat nic, co by Boha zavazovalo, aby to respektoval. Když ale muž, který je nositelem kněžství, činí to, co je spravedlivé, Bůh je vázán, aby to uznal, jako kdyby to učinil On sám.⁶

Jádro věci je: Pán založil svou Církev, zorganizoval své kněžství a přenesl pravomoc na určité jednotlivce, rady a kvora, a povinností lidu Božího je žít tak, aby věděli, že tyto jsou pro Něho přijatelné.⁷

Kněžství bylo původně používáno v patriarchálním řádu; ti, již byli jeho nositeli, používali svou moc především právem svého otcovství. Tak je tomu s velkým Elohimem. První a nejsilnější nárok na naši lásku, úctu a poslušnost je založen na skutečnosti, že On je Otcem, Stvořitelem, veškerého lidstva… Muž vlastnící svaté kněžství je Jeho symbolem. Ale protože muži na zemi nemohou jednat na Božím místě jako Jeho představitelé bez pravomoci, přirozeně z toho vyplývá pověření a vysvěcení. Žádný člověk nemá právo přisvojit si sám tuto poctu, ledaže je povolán Bohem prostřednictvím postupů, které On uznává a ke kterým zplnomocnil.⁸

Patriarchální řád je božského původu a bude pokračovat po celý čas a věčnost… Muži, ženy i děti mají rozumět tomuto řádu a této pravomoci v domácnostech lidu Božího a mají se snažit učinit ho takovým, jakým Bůh zamýšlel, že má být, kvalifikací a přípravou na nejvyšší oslavení jeho dětí.⁹

Jakékoli pocty, výsady nebo sláva, jichž muž skrze kněžství dosahuje, mají být sdíleny a má se jim těšit se svou ženou. Ona je s ním jedno v Kristu, všechny jeho pocty jsou jejími poctami, jeho požehnání jsou jejími požehnáními, jeho sláva je její slávou, neboť oni jsou jedno – neoddělitelně… jak řekl Pavel: „Muž není bez ženy, ani žena bez muže v Pánu.“ [Viz 1. Korintským 11:11.] Jinými slovy, muž nemůže získat slávu, poctu nebo oslavení bez ženy, ani žena bez muže. Jsou jenom dvěma doplňky jednoho celku… Kněžství Syna Božího je uděleno muži, aby, dosahuje stejného postavení a dokonalosti, mohl jednat tak, jako jednají Kristus a Bůh… Zatímco muž… je přímým objektem, jemuž jsou moc a pocta uděleny, a je aktivním prostředníkem jeho působení, ona se s ním podílí na jeho dobrodiních, jeho požehnáních, jeho mocích, jeho právech a výsadách jako jeho doplněk… Tato moc není dána ženě, aby jednala nezávisle na muži, ani není dána muži, aby jednal nezávisle na Kristu.¹⁰

Ženy jsou zodpovědny za své skutky stejně tak, jako muži jsou zodpovědni za svoje, ačkoli muž, držící pravomoc kněžství, je považován za hlavu, za vůdce… Kromě toho, když hovoříme o mužích, hovoříme také o ženách, neboť ženy jsou spolu s muži neoddělitelnou součástí lidstva.¹¹

Kněžství obecně je pravomoc daná člověku, aby jednal v zastoupení Boha. Každému muži vysvěcenému k jakémukoli stupni kněžství byla tato pravomoc delegována.

Je ale nutné, aby každý skutek vykonaný touto pravomocí byl učiněn ve správném čase a na správném místě, správným způsobem a ve správném pořádku. Moc řídit tuto práci tvoří klíče kněžství. Klíče v jejich plnosti drží v danou chvíli pouze jedna osoba, prorok a president Církve. Ten může jakoukoli část této moci delegovat někomu jinému, v tom případě tato osoba drží klíče k oné konkrétní práci. A tak president chrámu, president kůlu, biskup sboru, president misie, president kvora – každý z nich drží klíče k práci vykonávané v oné konkrétní skupině lidí nebo na konkrétním místě. Jeho kněžství není tímto speciálním pověřením navýšeno;… například president kvora starších nemá více kněžství než kterýkoli člen onoho kvora. Drží ale moc řídit oficiální práci vykonávanou v… kvoru neboli jinými slovy, klíče oné části této práce.¹²

President je mluvčím Boha, zjevovatelem, překladatelem, vidoucím a prorokem Božím pro celou Církev. Je to on, kdo drží klíče svatého kněžství – klíče, které odemykají dveře chrámů Božích a obřadů Jeho domu pro spasení živých a vykoupení mrtvých. Je to on, kdo drží pečeticí moc, skrze niž může člověk vázat na zemi, a bude to svázáno v nebi, a skrze niž muži řádně oprávnění a pověření jím, který drží klíče, mohou rozvazovat na zemi, a bude to rozvázáno i na nebi. Toto je řád svatého kněžství. ¹³

Pán zjevil velkou zásadu organizace, skrze niž má být Církev spravována, kterou v Církvi založil sám Pán; pravomoc svatého kněžství, pravomoc vysokého kněžství, apoštolství, sedmdesátníků a starších a potom organizaci nižšího kněžství – biskupy, kněze, učitele a jáhny – Bůh tyto organizace v Církvi založil pro správu lidí. Kvůli čemu? Aby je utlačovala? Ne. Aby jim ubližovala? Ne, tisíckrát ne. Kvůli čemu? Aby oni a jejich děti mohli mít prospěch z těchto organizací pro poučení, pro napomínání, pro vedení, pro zjevení a pro inspiraci dělat to, co Pán vyžaduje z jejich rukou, aby mohli být dokonalí ve svém životě.¹⁴

Jsme ovládáni zákonem, protože milujeme jeden druhého, a jsme vedeni ke skutkům trpělivostí, pravou láskou a dobrou vůlí; a celá naše organizace je založena na myšlence sebeovládání; zásadě dávat a brát, a raději zlo vytrpět než ho působit. Naše poselství je poselstvím míru na zemi a dobré vůle vůči lidem; lásky, pravé lásky a odpuštění, což má vést ke skutkům všechny ty, již se připojují k Církvi Ježíše Krista Svatých posledních dnů. V naší Církvi převládá zákon, ale tímto zákonem je zákon lásky.¹⁵

Žádný člověk nemá být utiskován. Žádná pravomoc kněžství nemůže být vykonávána nebo používána v jakémkoli stupni nespravedlivosti, aniž by to urazilo Boha. Když tedy jednáme s lidmi, nemáme s nimi jednat, máme-li vůči nim v mysli předsudky. ¹⁶

V Církvi neexistuje muž zastávající jakékoli postavení s pravomocí, který by mohl vykonávat svou povinnost tak, jak má, v jakémkoli jiném duchu než v duchu otcovství a bratrství vůči těm, kterým předsedá. Ti, kteří mají pravomoc, nemají být vládci ani diktátory; nemají být despotičtí; mají si získat srdce, důvěru a lásku těch, jimž předsedají, laskavostí a nelíčenou láskou, jemností ducha, přesvědčováním, prostřednictvím příkladu, kterému nelze nic vytknout a který je mimo dosah nespravedlivého kriticismu. Tímto způsobem, laskavostí srdce, láskou ke svým lidem, je vedou stezkou spravedlivosti a učí je cestě spasení tím, že jim říkají, jak předpisem, tak příkladem: Následuj mne tak, jako já následuji našeho vůdce.¹⁷

Je správné, abychom přijímali a ctili svaté kněžství, které bylo v této dispensaci na zemi znovuzřízeno skrze Josepha, Proroka. Vím, že je dobré, protože jeho záměrem je povzbuzovat pravdu a podporovat Církev a rozvíjet člověka v poznání, dobrých skutcích, věrnosti záměrům Páně a protože je nezbytné pro správnou správu lidu Božího na zemi a pro naši individuální správu, správu našich rodin, správu našich časných i duchovních záležitostí, individuálně, stejně jako kolektivně.¹⁸

Chovejte v úctě tuto moc a pravomoc, již nazýváme svatým kněžstvím, které je podle řádu Syna Božího a které bylo na člověka přeneseno samotným Bohem. Chovejte v úctě toto kněžství. Co je tím kněžstvím? Není to nic více a nic méně než božská pravomoc svěřená člověku Bohem. To je zásada, kterou máme ctít… Kněžství Syna Božího nemůže být používáno v jakémkoli stupni nespravedlivosti; a také jeho moc, jeho účinnost a pravomoc nezůstanou s tím, kdo je zkažený, kdo je v duši věrolomný vůči Bohu a vůči svým bližním. Nezůstane v síle a moci s tím, kdo ho nectí ve svém životě tím, že vyhovuje požadavkům nebes.¹⁹

Ctíte toto kněžství?… Zradili byste jako držitelé tohoto kněžství a vlastníci práva a pravomoci od Boha sloužit ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého důvěru a lásku Boha, naději a touhu Otce nás všech? Neboť tím, že vám udělil onen klíč a požehnání, touží a očekává od vás, že budete zvelebovat své povolání. ²⁰

Budete-li ctít svaté kněžství nejprve v sobě samých, budete ho ctít v těch, kteří vám předsedají, a v těch, kteří slouží v různých povoláních v celé Církvi.²¹

Není… dobré, že Svatí posledních dnů a děti Svatých posledních dnů zacházejí lehkovážně s touto posvátnou zásadou pravomoci, která byla zjevena z nebe v dispensaci, v níž žijeme… Je posvátná, a lidé ji musejí zachovávat v posvátnosti. Mají ji ctít a respektovat u kohokoli, kdo je jejím nositelem, a u kohokoli, komu je v Církvi svěřena zodpovědnost. Mladí muži a mladé ženy a lidé obecně mají tuto zásadu ctít a považovat ji za něco posvátného, s čím si nelze beztrestně zahrávat, ani o tom lehkovážně hovořit. Znevažování této pravomoci vede k temnotě a odpadlictví, a oddělení od práv a výsad domu Božího; neboť právě silou této pravomoci jsou na celém světě a na každém posvátném místě vykonávány obřady evangelia, a bez ní nemohou být vykonávány. Také ti, kteří drží tuto pravomoc, ji mají ctít v sobě samých. Mají žít tak, aby byli hodni pravomoci, která jim byla propůjčena, a byli hodni darů, které jim byly uděleny. ²²