Děti: Nejbohatší ze všech pozemských radostí

Muž a žena, kteří přijali evangelium Ježíše Krista a kteří začali společný život, mají být schopni svou mocí, příkladem a vlivem dosáhnout toho, aby je jejich děti napodobovaly v ctnostném, čestném životě a v bezúhonnosti vůči království Božímu, což prospěje jejich vlastním zájmům a spasení. Nikdo nemůže radit mým dětem s větší naléhavostí a starostlivostí ohledně jejich štěstí a spasení než já sám. Nikdo nemá větší zájem o blaho mých dětí, než mám já. Nemohu být bez nich spokojený. Jsou mou součástí. Jsou moje; Bůh mi je dal, a já chci, aby byly pokorné a poddajné vůči požadavkům evangelia. Chci, aby činily to, co je správné, a aby byly spravedlivé v každém detailu tak, aby byly hodny pocty, kterou jim Pán dal tím, že jsou počítány mezi jeho lid smlouvy, který je vyvolen nad všechen ostatní lid, protože v pravdě přinášejí oběť pro své vlastní spasení.⁴

Bylo nám řečeno: „Dědictví od Hospodina jsou dítky“, a žalmista nám říká, že jsou také jeho odměnou. [Viz Žalmy 127:3.] Budou-li děti připraveny o své právo dané zrozením, jak bude Pán odměněn? Děti nejsou pro rodinný život zdrojem slabosti a chudoby, neboť s sebou přinášejí určitá božská požehnání, která přispívají k prosperitě domova a národa. „Jako střely v ruce udatného, tak jsou dítky zdárné. Blahoslavený muž, kterýž by jimi naplnil toul svůj“ [Žalmy 127:4–5.]⁵

Jsme křesťanským lidem, věříme v Pána Ježíše Krista a cítíme, že je naší povinností uznávat ho jako svého Spasitele a Vykupitele. Učte tomu své děti. Učte je, že proroku Josephu Smithovi bylo obnoveno kněžství, které drželi Petr, Jakub a Jan, kteří byli vysvěceni rukama samotného Spasitele. Učte je, že když byl Joseph Smith, Prorok, pouhým chlapcem, byl vyvolen a povolán Bohem, aby na světě položil základy Církve Kristovy, aby obnovil svaté kněžství a obřady evangelia, které jsou nutné k tomu, aby lidé byli způsobilí ke vstupu do království nebes. Učte své děti, aby ctily své bližní. Učte své děti, aby ctily svého biskupa a učitele, kteří přicházejí do jejich domova, aby je učili. Učte své děti, aby ctily stáří, šediny a vetché tělo. Učte je ctít a udržovat v úctyhodné vzpomínce své rodiče a pomáhat všem bezmocným a potřebným. Učte své děti, jako jste byli učeni vy sami, aby ctily kněžství, jehož jste nositeli, kněžství, jehož jsme nositeli jako starší v Izraeli.

Učte své děti, aby ctily samy sebe, učte své děti, aby ctily zásadu předsednictví, skrze niž jsou organizace uchovávány nedotčené a skrze niž je zachovávána síla a moc pro blaho, štěstí a povznesení lidí. Učte své děti, že když jdou do školy, mají ctít své učitele v tom, co je pravdivé a čestné, v tom, co je mužné a ženské a hodnotné… Učte své děti, aby ctily zákon Boží a zákon státu a zákon naší země.⁶

V Knize nauk a smluv čteme, že se od rodičů vyžaduje, aby učili své děti rozumět nauce o pokání, víře v Krista, Syna živého Boha, a křtu a daru Ducha Svatého vkládáním rukou, když je jim osm let. „A mají také učit své děti, aby se modlily a kráčely spravedlivě před Pánem.“ A když to rodiče nebudou dělat a děti sejdou z cesty a odvrátí se od pravdy, potom Pán říká, že hřích bude na hlavě rodičů [viz NaS 68:25, 28]. Jak hrozným pomyšlením je to, že otec, který celým svým srdcem miluje své děti, bude volán k zodpovědnosti před Bohem za to, že zanedbával ty, které tak vroucně miloval, až se odvrátili od pravdy a stali se vyhnanci. Ztráta těchto dětí bude přičtena rodičům, a oni se budou zodpovídat za jejich odpadlictví a temnotu…

Mohu-li prokázat, že jsem hoden vstupu do království Božího, chci tam mít své děti; a já plánuji vstoupit do království svého Boha. Předsevzal jsem si to, a s pomocí Páně a skrze pokoru a poslušnost mám v plánu splnit své poslání na této zemi a po všechny své dny být věrným Bohu. Rozhodl jsem se pro to a jsem odhodlán s pomocí Boží nezklamat. Proto chci, aby mé děti byly se mnou. Chci, aby mě doprovázela moje rodina, aby mohla jít tam, kam půjdu já, a aby se mnou mohla sdílet veškeré oslavení, které obdržím já.⁷

Rodiče mají na své děti vliv;… a ačkoli možná nevnímáme, že náš příklad má nějaký vliv nebo váhu, ujišťuji vás, že mnohokrát ubližuje jednání, které považujeme za bezvýznamné skrze vliv, který má na naše bližní nebo děti… Přesto vidíme otce a matky, jak svým dětem dávají příklad toho, co sami odsuzují a před čím své děti varují. Toto nedůsledné jednání rodičů má sklon otupovat citlivost dětí a odvádět je od cesty života a spasení, neboť jestliže rodiče učí své děti zásadám, které sami nepoužívají, toto učení pravděpodobně nebude mít velkou váhu nebo účinek, leda pro zlo.

Nepohlížíme na tyto věci a nepřemýšlíme o nich tak, jak bychom měli. Co si dítě, které začíná přemýšlet, pomyslí o rodiči, který prohlašuje, že Slovo moudrosti je součástí evangelia Ježíše Krista a že bylo dáno zjevením, a přitom ho každý den svého života porušuje? Vyroste ve víře, že jeho rodič je pokrytec, který nemá víru v evangelium. Ti, kteří se ubírají tímto směrem, na sebe uvádějí strašlivou zodpovědnost. Nemůžeme být příliš důslední ve svém směru, ani příliš věrní v plnění slibů.⁸

Naše děti budou zhruba takové, jaké je uděláme. Rodí se bez znalostí nebo porozumění – s nejvyšší mírou bezmocnosti z živočišného stvoření narozeného na svět. Maličké se začíná učit poté, co se narodí, a vše, co zná, do značné míry záleží na jeho prostředí, vlivech, pod kterými je vychováváno, na laskavosti, se kterou se s ním jedná, na ušlechtilých příkladech, které jsou mu dávány, na posvěcených, nebo opačných, vlivech otce a matky na jeho dětskou mysl. A z velké části bude tím, co z něho jeho prostředí a jeho rodiče a učitelé udělají.

… Velmi mnoho záleží na vlivu, pod kterým je [dítě] vychováváno. Všimnete si, že nejmocnějším vlivem na mysl dítěte, vlivem, který ho přesvědčí, aby se učilo, činilo pokrok nebo něčeho dosáhlo, je vliv lásky. Nepředstíranou láskou lze při výchově dítěte dosáhnout většího dobra než prostřednictvím jakéhokoli jiného vlivu, kterému může být vystaveno. Dítě, které nemůže být zkroceno bičem nebo podrobeno násilím, může být v okamžiku ovládáno nepředstíranou náklonností a soucitem. Vím, že to je pravda; a tato zásada je účinná v jakékoli životní situaci… Ovládejme děti nikoli hněvem, hořkými slovy nebo spíláním, ale náklonností a získáním jejich důvěry.⁹

Pokud jenom můžete své děti přesvědčit o tom, že je milujete, že vaše duše usiluje o jejich dobro, že jste jejich nejvěrnější přítel, ony budou na oplátku důvěřovat vám a budou vás milovat a budou se snažit uposlechnout vaše příkazy a plnit vaše přání s vaší láskou. Jste-li ale sobečtí, nelaskaví vůči nim a nemají-li jistotu, že mají vaši naprostou náklonnost, budou sobecké a nebudou se starat o to, zda vám působí radost nebo plní vaše přání, či nikoli, a výsledkem bude, že budou vyrůstat jako svéhlavé, bezohledné a nedbalé.¹⁰

Bratří a sestry… úpěnlivě vás prosím, abyste učili a ovládali duchem lásky a trpělivosti, dokud nebudete moci zvítězit. Jsou-li děti vzdorné a obtížně zvládnutelné, mějte s nimi trpělivost, dokud nebudete moci zvítězit láskou a dokud nezískáte jejich duši, a potom můžete utvářet jejich charakter podle své libosti.¹¹

Bůh nedopusť, aby byl mezi námi někdo tak nemoudře shovívavý, tak nerozvážný a tak povrchní ve svém vztahu k našim dětem, že bychom se nepokusili zastavit je v jejich svéhlavém směru, ve špatných skutcích a v jejich pošetilém milování věcí světa více než věcí spravedlivosti ze strachu, abychom si je nerozhněvali. Chci říci toto: Někteří lidé dospěli k tak neomezené důvěře ve své děti, že nevěří, že je možné, aby byly svedeny na scestí nebo aby činily něco špatného. Nevěří, že by mohly činit něco špatného, protože k nim mají takovou důvěru. Výsledkem je, že je ráno, v poledne i večer pouštějí, aby se účastnily všech druhů obveselení a zábavy, často ve společnosti těch, které neznají a kterým nerozumějí. Některé z našich dětí jsou tak nevinné, že netuší zlo, a tudíž nejsou na stráži a jsou zlem polapeny.¹²

Co děláme ve svých domovech, abychom své děti cvičili; co děláme, abychom je osvítili? Co děláme, abychom je povzbudili k tomu, aby z domova učinili své místo zábavy a místo, kam mohou pozvat přátele ke studiu nebo k obveselení?… Máme osobní zájem o ně a o jejich záležitosti? Poskytujeme jim fyzické poznání, duševní potravu, zdravé cvičení a duchovní očišťování, které jim umožní stát se čistými a tělesně zdatnými, inteligentními a úctyhodnými občany, věrnými a oddanými Svatými posledních dnů?

… Docela dobře můžeme svým synům a dcerám dát určitý čas na osvěžení a rozptýlení a učinit doma určité opatření pro uspokojení jejich tužeb po rozumném fyzickém a duševním osvěžení, na které má každé dítě nárok, a které, pokud mu nebude poskytnuto doma, bude hledat na ulici nebo na sporných místech.¹³

Charakter a rozmanitost naší zábavy souvisí s blahem a charakterem našich mladých lidí do té míry, že mají být s nejvyšší žárlivostí střeženy kvůli zachování mravních zásad a životní síly mládeže Sionu.

Na prvním místě jich nemá být příliš; a mladí lidé mají být odrazováni před tím, aby se oddávali duchu a povrchnosti přílišného veselí… Mají být cvičeni, aby stále více oceňovali zábavu společenského a intelektuálního charakteru. Dáváme přednost domácím večírkům, koncertům, které rozvíjejí talenty mládeže, a veřejným zábavám, které spojují jak mladé, tak staré…

Na druhém místě naše zábavy mají být v souladu s naším náboženským duchem bratrství a náboženské oddanosti… Otázka zábavy je jednou z těch, které mají tak dalekosáhlý význam pro blaho Svatých, že jí předsedající autority každého sboru mají věnovat nejpečlivější pozornost a mají ji mít stále na zřeteli.

Na třetím místě, naše zábavy mají, co nejméně je to možné, zasahovat do práce školních tříd. Je velmi žádoucí, aby časné vzdělávání našich mladých lidí pokračovalo s co nejmenším možným přerušováním…

Nakonec se obávám, že rodiče v mnoha domovech se vzdávají veškerého usměrňování týkajícího se zábavy jejich dětí a nechávají je na pospas, aby si hledaly pobavení kdekoli a kdykoli mohou. Rodiče nemají nikdy během útlých let svých dětí ztratit kontrolu nad jejich zábavami a mají dávat pečlivý pozor na společnost svých mladých lidí na místech zábav.¹⁴

Povinností rodičů je učit své děti v jejich mládí zásadám evangelia a tomu, aby střízlivě uvažovaly a byly pracovité. Od kolébky až do doby, kdy opustí rodičovský dům, aby založily domov a převzaly na sebe své životní povinnosti, jim má být vštěpováno, že existuje čas setby a čas sklizně a že člověk sklidí to, co seje. Zasévání zlozvyků v mládí nepřinese nic lepšího než neřest a zasévání semen lenosti nevyhnutelně vyústí v chudobu a nedostatek stability ve stáří. Zlo plodí zlo a dobro přinese dobro…

Nechť rodiče v Sionu dají svým dětem něco na práci, aby se mohly učit pracovním dovednostem a mohly být vybaveny na převzetí zodpovědnosti, až na ně dolehne. Cvičte je v nějakém užitečném povolání, aby si dokázaly vydělat na živobytí, až zahájí samostatný život. Mějte na paměti Pánova slova, že „kdo je líný, nebude jíst chléb pracujícího,“ ale že všichni v Sionu mají být pracovití [viz NaS 42:42]. Rovněž se nemají oddávat hlasitému smíchu, lehkovážným a pošetilým řečem, světské pýše a smyslným touhám, neboť to je nejenom nevhodné, ale v očích Páně to jsou závažné hříchy.¹⁵

Práce je klíčem k opravdovému štěstí fyzické a duchovní bytosti. Vlastní-li člověk miliony, jeho děti mají být přesto učeny tomu, jak pracovat svýma rukama; chlapci a dívky mají projít domácím výcvikem, který se jim bude hodit k tomu, aby zvládali každodenní praktické záležitosti rodinného života.¹⁶

Pro rodiče je velmi uspokojující, když jsou schopni reagovat na touhy svých dětí, ale vůči dítěti je nepochybně kruté dát mu vše, o co požádá. Dětem mají být moudře odepírány věci, které samy o sobě jsou i neškodné. Naše potěšení závisí často více na kvalitách našich tužeb než na jejich uspokojení. Dítě může být obtíženo dárky, které mu poskytují malé nebo žádné potěšení, prostě pro to, že po nich netouží. Vzdělávání našich tužeb má tedy pro naše štěstí v životě dalekosáhlý význam…

Boží způsoby vzdělávání našich tužeb jsou samozřejmě vždy nejdokonalejší, a pokud by ti, již mají ve své moci vzdělávat a řídit tužby dětí, napodobovali jeho prozíravost, děti by byly mnohem šťastnější v boji s obtížemi, které člověka v existenčním zápase všude obklopují. A jaký je Boží způsob? Všude v přírodě se učíme lekcím trpělivosti a čekání. Chceme věci dlouho předtím, než je dostaneme, a skutečnost, že jsme je chtěli po dlouhou dobu, činí je všechny, když přijdou, vzácnějšími. V přírodě máme čas setí a sklizně; a kdyby děti byly učeny, že touhy, které sejí, mohou být někdy v budoucnu sklizeny skrze trpělivost a práci, učily by se vážit si toho, kdykoli je dosaženo nějakého dlouho očekávaného cíle.¹⁷

Nade vše jiné cvičme své děti v zásadách evangelia našeho Spasitele, aby se mohly důvěrně obeznámit s pravdou a mohly kráčet ve světle, které se vylévá na všechny, již ho chtějí přijímat. „Kdo mne včas vyhledává,“ říká Pán, „nalezne mě a nebude opuštěn.“ [NaS 88:83.] Proto se pro nás sluší, abychom na počátku života začali putovat po přímé a úzké cestě, která vede k věčnému spasení.¹⁸