Nauka a smlouvy 31–32

Zjevení zaznamenané v Nauce a smlouvách 31 je jedním z několika zjevení (viz NaS 30–36), která Pán udělil ohledně misionářské práce od chvíle, kdy poprvé zjevil zásadu shromažďování svého lidu (viz NaS 29:1–8), až do chvíle, kdy pro ně poprvé stanovil konkrétní shromažďovací místo (viz NaS 37).

Každý člověk, který se dozví o evangeliu Ježíše Krista, se musí sám za sebe rozhodnout, zda ho přijme. Nicméně náš příklad věrnosti může mít na druhé pozitivní vliv. Pánovy způsoby naplnění zaslíbení daných Thomasi B. Marshovi v Nauce a smlouvách 31:2, 5–8 a Jeho načasování naplnění těchto zaslíbení nemusí vždy odpovídat tomu, co si přejeme nebo co očekáváme. Nicméně níže uvedené vyprávění presidenta Thomase S. Monsona o zážitku, který měl jako president misie v Kanadě, znázorňuje, že Pán skutečně plní svá zaslíbení věrným:

Obrázek

President Thomas S. Monson

„Jednoho dne jsem měl v kanceláři nového misionáře, který právě přijel. Byl bystrý, energický, plný nadšení a touhy sloužit – šťastný a vděčný, že je misionářem. Během našeho rozhovoru jsem mu řekl: ‚Starší, předpokládám, že tatínek s maminkou vás ve vašem misionářském povolání z celého srdce podporují.‘ Sklopil hlavu a odpověděl: ‚Ne tak docela. Víte, bratře presidente, tatínek není členem Církve. Nevěří tomu, čemu věříme my, a tak nemůže plně chápat důležitost mého povolání.‘ Bez zaváhání a nabádaný něčím, co nepocházelo z mé hlavy, jsem mu řekl: ‚Starší, jestliže budete čestně a pilně sloužit Bohu tím, že budete hlásat Jeho poselství, váš tatínek vstoupí do Církve ještě předtím, než dokončíte misii.‘ Pevně mi stiskl ruku, oči měl plné slz, které mu začaly stékat po tvářích, a řekl: ‚Být svědkem toho, jak můj tatínek přijme pravdu, by bylo to největší požehnání, které by mě mohlo v životě potkat.‘

Tento mladý muž neseděl nečinně s nadějí a přáním, že se toto zaslíbení splní, ale místo toho se řídil příkladem Abrahama Lincolna, o němž bylo řečeno: ‚Když se modlil, modlil se tak, jako by vše záviselo na Bohu, a pak pracoval tak, jako by vše záviselo na něm.‘ Taková byla misionářská služba tohoto mladého muže.

Na každé misionářské konferenci jsem ho před shromážděním vyhledal a zeptal jsem se ho: ‚Starší, jaké dělá tatínek pokroky?‘

Jeho odpověď byla stále tatáž: ‚Bratře presidente, žádný pokrok, ale já vím, že Pán ten slib, který mi skrze vás jako misijního presidenta dal, vyplní.‘ Dny přecházely v týdny a týdny v měsíce, a nakonec, jen dva týdny před naším návratem z misijního pole domů, jsem dostal dopis od tatínka onoho misionáře. Rád bych se o něj s vámi podělil.

‚Drahý bratře Monsone,

rád bych Vám moc poděkoval za to, jak jste se staral o mého syna, který nedávno v Kanadě dokončil misii.

Byl pro nás zdrojem inspirace.

Když odešel na misii, bylo mu přislíbeno, že než se vrátí, stanu se členem Církve. Domnívám se, že tento slib jste mu dal Vy, aniž bych o tom věděl.

Jsem rád, že Vám mohu oznámit, že jsem byl pokřtěn do Církve jeden týden předtím, než misii dokončil. …

Jeho mladší bratr byl také nedávno pokřtěn a konfirmován jako člen Církve.

Chtěl bych Vám ještě jednou poděkovat za veškerou laskavost a lásku, kterou ho v uplynulých dvou letech zahrnovali jeho bratři v misijním poli.

Upřímně Váš

vděčný otec.‘

Pokorná modlitba víry byla opět zodpovězena.“ (Conference Report, Apr. 1964, 131–132.)

Thomas B. Marsh získal určité dovednosti v lékařském využití mírných bylin a dokázal lidem díky těmto svým znalostem pomáhat. Jeho důležitějším povoláním ale bylo léčit duši. Je zaznamenáno mnoho případů, kdy Thomas B. Marsh věnoval čas tomu, že pomáhal členům Církve řešit jejich problémy.

Ačkoli první misie k Lamanitům nebyla, pokud jde o hlásání evangelia mezi indiány, příliš úspěšná, měla významný vliv na počáteční období Církve. President Joseph Fielding Smith vysvětlil:

Obrázek

President Joseph Fielding Smith

„Cesta dlouhá téměř 2 400 kilometrů vedoucí většinou divočinou a v nepříznivém počasí trvala asi čtyři měsíce. Bylo to však velmi užitečné putování, protože v jeho průběhu přijalo mnoho lidí evangelium, v Kirtlandu i v dalších oblastech bylo založeno mnoho odboček a do Církve přišlo mnoho věrných a oddaných lidí. Byla to první misionářská cesta na západ od státu New York a ukázalo se, že její výsledky přinesly Církvi nevyčíslitelný užitek.“ (Church History and Modern Revelation, 2 vols. [1953], 1:150.)

Zjevení v Nauce a smlouvách 32 bylo určeno Parleymu P. Prattovi a Zibovi Petersonovi. Zvažte možnost přečíst níže uvedené historické souvislosti, abyste pomohli studentům dozvědět se o těchto dvou mužích něco více:

V létě roku 1830 se Parley P. Pratt a jeho manželka vydali ze svého domova v Amherstu ve státě Ohio navštívit příbuzné ve státě New York. Duch Svatý inspiroval Parleyho, aby se zastavil ve vesnici Newark poblíž Palmyry (stát New York), kde se dozvěděl o Knize Mormonově. O tom, jak na tuto knihu zareagoval, později napsal:

Obrázek

Parley P. Pratt

„Četl jsem celý den; jídlo mi bylo na obtíž, protože jsem neměl nejmenší chuť jíst; spánek mi byl na obtíž, když přišla noc, neboť jsem chtěl raději číst než spát.

Když jsem četl, spočinul na mně Duch Páně, a já jsem věděl a pochopil jsem, že tato kniha je pravdivá.“ (Autobiography of Parley P. Pratt, ed. Parley P. Pratt [1938], 20.)

Parley se vydal do Palmyry, kde se setkal s Hyrumem Smithem, který ho učil. Brzy poté Hyrum a Parley odcestovali do Fayette ve státě New York, aby se tam setkali se členy rostoucí odbočky Církve. V září 1830 Parleyho pokřtil a vysvětil starším Oliver Cowdery.

O obrácení Ziby Petersona toho moc známo není. Víme však, že Oliver Cowdery ho pokřtil v dubnu 1830 a v červnu téhož roku byl vysvěcen starším.

Níže uvedený příběh je příkladem toho, jak Pán požehnal Parleymu P. Prattovi na jeho misii:

Osmdesát kilometrů na západ od Kirtlandu byl Parley na základě „neopodstatněného obvinění“ zatčen, odsouzen a „bylo mu nařízeno nastoupit do vězení“, nebo zaplatit pokutu. (Autobiography of Parley P. Pratt, ed. Parley P. Pratt [1938], 36.) Parley zaplatit nemohl, a tak strávil noc zavřený v místním hostinci. Druhý den ráno ho krátce navštívili jeho společníci a on je naléhavě žádal, aby pokračovali v cestě, a slíbil jim, že je brzy dojde. Parley vyprávěl: „Poté, co jsem chvíli seděl u ohně, který měl na starosti strážník, jsem ho požádal, zda bych mohl vyjít ven. Vyšel jsem na náměstí a on mě doprovázel. Řekl jsem: ‚Pane Peabody, jste dobrý v závodech v běhu?‘ ‚Ne,‘ odvětil, ‚ale můj velký buldok v tom dobrý je a je vytrénovaný, aby mi v posledních několika letech pomáhal ve službě; na můj pokyn dostane každého.‘ ‚Nuže, pane Peabody, donutil jste mne ujít jednu míli a já jsem s vámi ušel dvě. Poskytl jste mi příležitost kázat, zazpívat a také jste mi zajistil ubytování a snídani. Nyní se musím vydat na cestu; pokud jste dobrý v běhu, můžete se ke mně přidat. Děkuji vám za veškerou vaši laskavost – mějte se pěkně, pane.‘

A vydal jsem se na cestu, zatímco on tam stál v úžasu a nebyl schopen ani pohnout nohou. … Byl jsem od něj snad dvě stě metrů, než se ze svého údivu vzpamatoval natolik, že se mě vydal stíhat. … S křikem se za mnou rozeběhl a volal na svého psa, aby mě chytil. Pes, jeden z největších, které jsem kdy viděl, se mi zběsile blížil k patám; strážník běžel za ním, tleskal a volal: ‚Stu-boy, Stu-boy – vezmi si ho – běž za ním – dostaň ho – sraz ho k zemi!‘ a ukazoval prstem směrem, kterým jsem běžel. Pes se ke mně rychle blížil, a zrovna když se na mě chystal skočit, jako blesk mě napadlo, že strážníkovi pomohu poslat běsnícího psa do lesa, který byl kousek přede mnou. Ukázal jsem prstem tím směrem, zatleskal jsem a zavolal podobným hlasem jako strážník. Pes proběhl kolem mě a dvojnásobnou rychlostí se hnal k lesu, pobízen strážníkem i mnou, přičemž oba dva jsme běželi tímtéž směrem.“

Starší Pratt tak unikl psovi i strážníkovi a připojil se ke svým společníkům jinou cestou. Parley se později dozvěděl, že Simeon Carter, kterému zanechal Knihu Mormonovu, společně s asi šedesáti dalšími lidmi v oné oblasti vstoupil do Církve. (Viz Autobiography of Parley P. Pratt, 38–39.)